Krutá hra na pravdu
Režisér Ivo Krobot nenalezl v brněnském Divadle U stolu pouze útočiště, ale také svůj scénický formát. Po Příliš hlučné samotě a Havlově Audienci o tom opět přesvědčil – inscenací hry Augusta Strindberga Slečna Julie.
Hana Tomáš Briešťanská jako Julie omámí Jeana Zbyška Humpolce milostnými kouzly FOTO IVO DVOŘÁK
Jako vždy úsporná scéna: koberce naznačují noblesní interiér, ale stůl, židle nebo lože spíše místnost obývanou sluhou Jeanem. (V představení se setkáváme pouze s ním a se Slečnou Julií, z třetí postavy, kuchařky Kristiny, zůstal pouze hlas ozývající se ze záznamu z předpokládané „místnosti“ za zadním vchodem na scénu.) Důmyslně je využit také vstup do podpalubí – slyšíme odtamtud jako ze stáje občasná zaržání a odfrkávání koní, která přecházejí v krátké řezavé hudební vstupy umocňující napětí mezi oběma postavami na scéně.
Drama se odehrává za svatojánské červnové noci, jež bývala spojována i v hyperprudérním severském prostředí s milostnými kouzly, ale také s hrou na pravdu. K tomu, aby se stalo v prvé řadě hrou na pravdu, je předurčeno i setkání Julie s Jeanem.
Krátce po Štěpce v Petrolejových lampách se Haně Tomáš Briešťanské podařilo sugestivně ztvárnit další postavu, další heroinu svého druhu. Její slečna Julie je výrazná nejen ve chvílích, kdy se nechává ovládnout a posléze strhnout vášní, ale i v okamžicích, kdy je dostižena, ne-li smýkána prostředím, jež ji zformovalo. Jsou v ní divokost i vzpoura, je přesvědčivá ve všech do krajnosti vyhrocených polohách, zvládá prudké přechody mezi náladami, ale je zároveň ve všech gestech až úsporná, bez afektů a exaltovanosti. Zbyšek Humpolec jako Jean působí zpočátku dost neoblomně, jako by své repliky jen deklamoval, ale postupně se dostává své postavě pod kůži. Nejvíce věrohodný je jako parvenue, vědomý si své ceny, ale třeba i v okamžiku, kdy zjišťuje, jak v něm zplihla všechna svobodná předsevzetí ve chvíli, kdy jej hrabě, Juliin otec, volá k službě a on si zároveň s kabátem obléká svou sociální roli. Podobnou funkci, ale v opačném směru, má nejspíš plnit i odkládané dobové spodní prádlo, jehož se Julie s Jeanovou pomocí chvatně zbavuje ve chvíli, kdy se mají „poznat“ v biblickém smyslu slova.
Ve Strindbergově hře jsou časté narážky na evangelium nebo přímo citace z něj, například slova o tom, že první budou posledními a poslední prvními, stejně tak na výroky svatého Pavla – kde je hojný hřích, je hojná také milost atd. Julie doufá, že za to, co hodlá učinit, nebude souzena jako ti první, ale jako ti poslední: paradoxní stéblo naděje. Mottem Strindbergovy Slečny Julie by mohl ovšem být jiný Pavlův výrok: nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Ovšem přenesený do jiného souřadnicového systému: rozpor a napětí mezi vědomím a podvědomím, které třaskavě vyostřují tehdy akutní společenské rozdíly. Jak krásně seveřansky se o svatojanské noci sní o slunných švýcarských jezerech, jak se zdá snadné mít sbaleno k útěku, ale stačí jeden pohled zpátky a prchající tuhne v solný sloup. Kam se potom hnout?
Představitelka Slečny Julie nás také přesvědčuje o tom, že démonická stránka této postavy se nemusí projevovat ve strašidelných gestech, ale právě ve ztlumenosti, zmlknutí zrcadlícím učiněné rozhodnutí. Zády k divákům sestupuje dolů ke stáji, odkud se ozývalo podvědomé hlučení, s osudovou břitvou v ruce, již má posléze vztáhnout na svůj život. Ale jak lze projít dveřmi pouze namalovanými na zdi?
Divadlo U stolu – August Strindberg: Slečna Julie. Překlad František Frölich, režie a úprava Ivo Krobot, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Novotná, hudba Zdeněk Kluka. Premiéra 9. dubna 2016 na Sklepní scéně Divadla Husa na provázku.
Komentáře k článku: Krutá hra na pravdu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
