Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Sjón: …a probudí se mrtvá liška II

V Divadelních novinách 9/2016 jsme publikovali rozhovor s islandským spisovatelem Sigurjónem Birgirem Sigurðssonem alias Sjónem: …a probudí se mrtvá liška. Jelikož je autor dnes a zítra hostem festivalu Svět knihy Praha 2016, nabízíme čtenářům i-DN části textu, jež se do publikované verze nedostaly.

Sjón: …a probudí se mrtvá liška II

V pražském Studiu Hrdinů měla v únoru premiéru scénická verze vaší novely Skugga Baldur. Kde a jak jste k tomuto temnému příběhu nalezl inspiraci?

Když jsem začal Skugga Baldur psát, právě jsem dokončil novelu, během jejíž přípravy jsem nashromáždil velké množství materiálu o islandském charakteru, o lidech, kteří nějak překonali sami sebe, o silně maskulinních mužích – lovcích, kteří rádi vyprávěli přehnané legendy o sobě samých. Já jsem ty příběhy sbíral a hodně mě bavily. Tak jsem si řekl: Proč něco z toho nezužitkovat? A tehdy mi došlo, jak fascinující je vyprávět o lovcích lišek. Protože oni vyprávěli tak bláznivé historky o svých túrách do hor, kde je zastihlo hrozné počasí a oni strávili spoustu dnů a nocí obklopeni sněhem a ledem, ale nevzdávali se a stále chtěli to zvíře ulovit. A vyprávěli taky o tom, co jim to dělalo s hlavou.

Co pro vás ve vybraném tématu nejdůležitější?

Pro mě, vzhledem k tomu že mám kořeny v surrealismu, který je to mou literární láskou od mládí, bylo nesmírně zajímavé zaobírat se stavem mysli oněch lovců. Je to velice zvláštní stav… Člověk je sám v divočině, kde nemá žádnou kontrolu nad přírodními silami ani nad tím, co se kolem děje, jeho mysl začne reagovat s jinou myslí, obsaženou v té velké prázdnotě, což v tomto případě symbolizuje mysl lišky. Tak jsem se do toho tématu pomalu pustil, a jak jsem se jím zabýval, tak se mi z něj postupně vyloupla postava Islanďana, který se nikdy nevypravil příliš daleko. Byl to lovec a zároveň kněz. Ale byl to divný pastor, protože je zvláštní, aby kněz zabíjel jiné bytosti, byť jde o zvířata. A tak jsem šel postupně po jeho stopách v jeho malém světě, který ovládal jako tyran. A pak jsem došel k tomu, že potřebuju někoho, kdo by stál proti němu, kdo by byl jeho přímým protikladem. A jestliže je ten lovec místní a po celý život nevytáhl paty z domova, tak jsem potřeboval někoho velmi rozdílného, tedy kosmopolitu, básníka. A našel jsem volnomyšlenkáře Fridrika.

Fridrik je tak trochu vaše alter ego…

Ano, přesně tak jsem Fridrika bral, sám jsem si takový způsob k životu – dalo by se říct – kdysi „naprogramoval“. Fridrik, jak vstupuje do příběhu, se hodně podobá mladým islandským mužům, básníkům, kteří v osmdesátých a devadesátých letech minulého století odcházeli na zkušenou do dánské Kodaně a prožívali tam dobrodružný život.

Mezi pastorem Baldurem a mladým Fridrikem vzniká spor…

Uvědomil jsem si, že v tom příběhu musí být něco, o co by se oni dva hádali, přeli, že tam musí být nějaký vizualizovaný argument, materializovaný manifest. A tak jsem objevil dívku Abbu. Dlouho jsem měl v notebooku příběh o islandské ženě z 19. století, která měla svůj vlastní jazyk. A protože mě vždycky vedle surrealismu a dadaismu a zajímala i romantická poezie, tak jsem ten její jazyk začal vnímat jako abstraktní romantickou poezii. A dal tuto postavu, ženu se zvláštním jazykem, do centra příběhu. Jeden z těch mužů jí rozumí a ten druhý ji naopak odmítá. Podnikl jsem malý průzkum v historii – jak se chovají lidé s různými handicapy a jak se chovali ostatní k nim na starém Islandu. A zjistil jsem, že ta mladá žena v knize je postižená Downovým syndromem.

Najednou jsem měl před sebou konkrétní svět a konkrétní postavy, které se v něm pohybují. A měl jsem spor, který se tam odehrává. A tak jsem vstoupil do toho světa a nechal se jím vést…

Vaše kniha má i velmi neobvyklou vyprávěcí strukturu, s řadou nálad a úhlů pohledu…

Jednou jsem poslouchal smyčcový kvartet a uvědomil si, že to je ta pravá hudba, která evokuje rytmus mého příběhu. Že se ten příběh vlastně podobá – či může podobat – hudební skladbě. Tak jsem tu knihu sestavil tak, aby se podobala hudbě smyčcového kvarteta. S různými rytmy a různými proměnlivými náladami…

Je zajímavé, že v Praze vznikly dvě adaptace této knihy. Znáte tu předchozí režiséra Jan Kačeny, kterou – pokud vím, jen jednou či dvakrát – uvedl v MeetFactory?

Tuto inscenaci jsem neměl možnost vidět, znám jen plakát. Vedle těchto dvou existuje ještě jedna divadelní adaptace. Vznikla ve Švýcarsku, z ní jsem viděl videoklip.

Jak vznikala aktuální verze režisérky Kamily Polívkové?

Tereza Hofová, jediná představitelka všech postav, žila nějakou dobu na Islandu a oslovila mě, že by tu knihu chtěla převést na jeviště. To je pro mě vždycky vzrušující, když se někdo z jiného prostředí chce zabývat tím, co jsem napsal. Ve všech svých knihách vycházím z materiálů, ke kterým jsem se dostal zvnějšku, a tak mám radost, když to někdo udělá s mými texty. Já se vlastně pořád zabývám tím, že sbírám různé kuriózní příběhy, aniž bych tušil, kdy a jak je využiju. Pak použiju některé motivy nebo příběhy a jsem moc rád, když ty příběhy existují přirozeně dál, převezme a rozvine je někdo další. Tak mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že z toho bude divadlo. A zajímalo by mě, kdyby se z toho někdo pokusil udělat třeba komiks.

Napsal jste několik knih, ale jste známý především jako textař pro Björk. Vaše spolupráce začala ve skupině Sugarcubes. Píšete pro ni stále?

Ano. Začali jsme spolupracovat v osmdesátých letech v Sugarcubes. V té době byljeden z mých kamarádů jejím přítelem. Já na tu dobu pamatuju jako na čas věčných diskusí o literatuře, o umění, o hudbě, zkrátka o všem možném. Jak jsem říkal, na počátku, v osmdesátých letech, to fungovalo tak, že oni hráli a zpívali a já četl své básně. Konkrétní spolupráce s Björk začala až v polovině devadesátých let. Nikdy jsem neříkal a neříkám, že píšu pro ni, ale s ní. Teď není spolupráce pravidelná, ale občas se nad něčím sejdeme. Funguje to tak, když Björk má něco, na čem bych mohl spolupracovat, tak se mi ozve, a já to zkusím. Je vždycky fajn si společně sednout, vrátit se k naší surrealistické laboratoři a vytvořit nového homunkula. Naposledy to bylo loni, kdy jsem napsal určité texty pro její výstavu v New Yorku. V každém případě jsme staří přátelé. Když jsme se seznámili, bylo mi devatenáct a jí šestnáct. Takže jakákoli spolupráce je pro nás jen pokračování naší dlouhé, nikdy nekončící diskuse.

Björk ovšem není jediná, s kým spolupracujete. Momentálně prý připravujete experimentální operu s českým hudebním skladatelem Ondřejem Adámkem pro festival ve Francii. Jak jste se seznámili?

Je asi mým osudem být v neustálém dialogu s českou kulturou. V letech 2010-12 jsem žil v Berlíně, byl jsem tam v rámci berlínského mezinárodního kulturního programu pro spisovatele, hudebníky, skladatele, filmaře a vizuální umělce. Žili jsme s rodinou v domě, kde se nad námi neustále ozýval takový divný hluk. My jsme si mysleli, že tam někdo renovuje byt, protože tam v určitých hodinách pravidelně hučely nějaké stroje, ozývaly se hlasité zvuky. Jednou jsem šel se synem ven a na schodišti jsem potkal mladého muže z horního patra. Tak jsem se zeptal, co se v tom jeho bytě děje. Pozval nás dál. Byl to onen český skladatel Ondřej Adámek a ukázal nám, jak experimentuje s vysavači, nafukovacími balónky a flétnami, což právě vydávalo ony zvláštní zvuky. Slovo dalo slovo a začali jsme spolupracovat. Jednoho dne přijela komise z berlínského festivalu poezie, že by prý potřebovali nějakou skladbu na zahájení festivalu. Moje sbírka poezie byla přeložena do češtiny a Ondřej k ní dodal hudbu. Společná práce nás bavila, takže nakonec vznikly dva větší opusy založené na mých dvou básních. Jeden z nich byl předveden v Paříži a komise z operního festivalu v Aix-de-Provence si vyžádala, abychom pro ně napsali původní novou operu. Snad by měla být provedena příští rok, zatím nevíme. Ale musím říci, že Ondřej je opravdu fantastický, originální skladatel, který využívá nejrůznější, mnohdy bláznivé nástroje a zachází s texty a jazykem zachází velmi specifickým, zajímavým způsobem, který mě hodně baví.

Otiskuje se ve vaší připravované opeře něco z vámi oblíbeného surrealismu či dokonce z vašeho „islandského“, mytizovaného pohledu na přírodu, na svět?

Je tam postava sběrače kamenů a cestovatele. On ty kameny ale nesbírá jen z mineralogických důvodů. Každý má svůj zvláštní příběh a on hledá jeden z nejznámějších kamenů historie, zmíněný v Bibli. Ten, jímž Ježíš Kristus vyzýval farizeje, aby po něm hodili kamenem. Takže ten hrdina je hledáním kamene tak zaujat, že zapomíná na všechno ostatní, i na svou rodinu. To, co se mi líbí na kamenech, je, že kámen je součástí nějakého celku. Je to část hory, kterou si můžete vzít domů…. Znovu se tedy vracím k přírodě. Stejně jako v dalším textu, na kterém pracuju. Je to libreto k oratoriu, které bude mít premiéru na přelomu léta a podzimu v Kodani. Jeho tématem jsou klimatické změny. Je to Velké arktické oratorium o tom, jaké jsou efekty klimatických změn. Ty jsou zatím neviditelné, ale postupují. Mění se struktura země, někde jsou obrovské záplavy a jinde naopak obrovská sucha. Takže jsem přijal tuhle výzvu – napsat něco o možná nové době ledové.

Je pravda, že je to téma dosti depresivní… Ale my musíme být taky veselí, neměli bychom se depresím kolem nás poddávat. I to je jedno z mých – životních, či jak říkáte „islandských“ – ponaučení. Islanďané nejsou jen temní, ale dokážou se i radovat.

Jana Soprová

///

Sjón

(vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurðsson) se narodil v roce 1962 v Reykjavíku, kde už v patnácti letech začal psát poezii. Do dneška vydal třináct knih. Jako mladý básník byl součástí islandského punkového hnutí, spoluzaložil surrealistickou skupinu Medúsa a spolupracoval s rockovou skupinou Sugarcubes, v níž se seznámil se zpěvačkou Björk. První jejich velkou spoluprací byla píseň Isobel na albu Post. Nejslavnější je ovšem jejich spolupráce na filmu Larse von Triera Tanec v temnotách, kde Björk ztvárnila hlavní roli a Sjón byl za píseň I’ve Seen It All nominován na Oscara a Zlatý glóbus. S Ondřejem Adámkem v současné době pracuje na operním díle Seven Stones založeném na jeho básnické sbírce z roku 2007 The Song Of The Stone Collector. Jeho kniha Skugga Baldur vyšla u nás pod názvem Syn stínu a Moonstone jako Měsíční kámen.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 13. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sjón: …a probudí se mrtvá liška II

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ