Z Ostravy do Osla a zase zpět (No. 3)
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava uvedlo v rámci festivalu Svět knihy v pražském Divadle Archa svou inscenaci Lesík. Severský thriller o ztraceném dětství v režii Victorie Meirik. Jesper Halle se v této oceňované hře (Cena Hedda, 2004) dotýká kontroverzního tématu – zneužívání dětí. Pokračujeme v seriálu reportáží z dubnové cesty této inscenace do Norska.
///
Den čtvrtý, sobota 23. dubna
Slastné probuzení s uvědoměním, že nás nečeká celý den v divadle, ale až večerní představení, a do té doby máme volno! Sobotní den zahájíme pozvolnou hotelovou snídaní, ze které konečně nemusíme spěchat na zkoušku, takže si ji můžeme vychutnat do sytosti. Norské počasí nám přeje a už čtvrtý den nás hřeje skandinávské slunce (což člověk zavřený v divadle úplně nedocení), a tak volba prvního opravdového výletu padá na skokanský můstek Holmenkollen na kraji Osla. Krom pražícího slunka a šlehajícího větru si tam vychutnáme i poslední zbytky sněhu a chvíli se bavíme i pozorováním odvážlivců, kteří z vršku můstku sjíždějí na visuté lanovce. Cestou zpátky do města se vydáváme navštívit proslulý Vigelandspark, který je plný soch a sousoší zobrazující lidská těla a v němž najdete i jeden ze „symbolů“ Osla – sochu vztekajícího se mimina… Nikde se mi však nepodařilo dopátrat se, proč zrovna tahle socha je na tolika suvenýrech, když v parku dá člověku dost zabrat, aby ji neminul bez povšimnutí.
Nápovědka Hana Heralová (zády), režisérka Victoria Meirik, herečka Petra Lorencová. FOTO PETER GÁBOR
Během postupujícího odpoledne počasí pozvolna přituhává, a tak se z venkovní procházky vracíme zpátky do centra města, kde se koná běh, kterého se na pohled účastní skoro celé město. Tak se nám to alespoň jevilo, když jsme s Petrou Lorencovou po výstupu z metra u Nationaltheatret uslyšely startovní výstřel a ve snaze přejít přes přechod jsme musely počkat asi pět minut, než nás nekonečné davy běžců mířící ke Královskému paláci definitivně minuly. Zastávka v hotelu je jen kratičká, protože se pomalu blíží čas nástupu na večerní představení. Cestou zpátky do divadla vidíme, že už davy prořídly (nebo spíš odběhly?) a my se můžeme oproti včerejšímu stresu a nervozitě v klidu připravit na druhé večerní představení.
Zatímco včera jsme začínali v 19.30, dnes představení spouštíme už v 18 hod. Hlediště není tak zaplněné jako předešlý den, ale i tentokrát mezi diváky slyšíme češtinu a jeden z diváků tu byl už včera. Uvolnění po včerejší nervozitě představení prospívá, takže se vyvede ještě o něco lépe než to předešlé, což publikum patřičně docení. Je pravda, že jen málokdo může srovnávat, ale při děkovačce se dočkáme nejen potlesku dlouhotrvajícího, ale u pár diváků i potlesku vestoje. A najednou je to, na co jsme se tak dlouho připravovali, za námi. Obě představení jsou odehrána a vše, co jsme tu tak dlouho chystali, sestavovali a ladili, je najednou zapotřebí rozebrat, složit a zabalit tak, jak jsme to před třemi dny vybalovali. Scéna, kterou jsme dva dny zabydlovali, se během půl třetí hodiny vyprázdní, jako bychom tu nikdy ani nebyli. Jenže my jsme tu byli, a tak poslední představení a zvládnuté balení završíme slavnostní večeří v místní Theatercaféen, nádherné secesní restauraci, která vedle Nationaltheatret stojí už od roku 1900. Je před námi poslední noc v Oslu.
/Pokračování/
///
Národní divadlo moravskoslezské / Jesper Halle: Lesík
Severský thriller o ztraceném dětství
Režie: Victoria Meirik
Divadlo Archa, Praha – neděle 15. května 18.00
Video k inscenaci: https://youtu.be/GQdCUcedZ1c
///
Ostatní díly reportáže:
Z Ostravy do Osla a zase zpět (No. 1)
Z Ostravy do Osla a zase zpět (No. 2)
Z Ostravy do Osla a zase zpět (No. 4)
Komentáře k článku: Z Ostravy do Osla a zase zpět (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
