Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 162)

Na prvního máje pod kvetoucí třešeň! Já šel do divadla…

Sestoupal jsem hluboké schody a usedl do první řady vyvýšeného přízemí. Pode mnou korpulentní Marina u stolku olupovala buřty a křičela: Nemáš hlad? Vedle ní se na plastové židli rozvaloval Astrov. Také křičel: Nuda, nuda! Z amplionů nudná hudba podtrhávala lidská sdělení. Za nimi visela okrově plastová stěna domu s průsvitem verandového okna. Ke stolu přibyl vytáhlý, jako lunt hubený, apatický, holohlavý muž. Ivan Vojnický. Usedl. Nic se nedělo. Jen v pravé ruce držel šest prutů. Vánek nevanul, hmyz nelétal. Kdyby létal, bylo by ho asi slyšet… V HaDivadle takto začali hrát Čechovův sto let slavný příběh Strýčka Váni…

Na venkovský statek přijíždí věhlasný vědec Serebrjakov se svou mladou ženou Jelenou. Statek, který patří jeho dceři z prvního manželství – Soně, spravuje švagr Ivan Vojnický. Stárnoucí Serebrjakov hodlá statek prodat… Po prudké hádce, ve které Váňa na Serebrjakova střílí, profesor odjíždí – vše zůstává tak jako dřív.

Režisérovi (Ivan Buraj) se podařilo nudu v carství ruském věrohodně přenést do dnešních dnů i do všech postav dramaticko-komického příběhu organicky, bez jakýchkoliv schválností. Otázky – proč vlastně žiji, a když už žiji, pro co žiji – nosí hrdinové inscenace jakoby napsány na čele. Uvědomovat si poslání lidské existence tlumočí herci poutavě a nenásilně. Nejtěžší boly duší vyslovují za pomoci mikrofonu. Vystoupí z hrané situace a, aniž by opustili krunýř role, přistoupí ke stojanu na levém okraji scény a za pomoci aparatury zesílí mluvní projev. Pak se vrátí do předchozí situace…

Přestavbu zápraží na interiér řeší režisér jako součást plynulé pomalosti děje. Váňa s Těleginem přinesou žebříky, vystoupají na horní příčky, z rámu držícího látkovou stěnu domu odvazují úchyty, ze štaflí slezou a srolují okrové plachty do rolek. Rolky odnesou a vrátí se pro žebříky. Až ze scény žebříky zmizí, pokračuje děj dialogem profesora Serebrjakova s manželkou Jelenou v pohodlí místnosti domu, v rozlehlé kožené rohové sedačce.

Postava lékaře Astrova v podání Roberta Mikluše je nejbohatěji vykreslenou postavou inscenace. Don Juan bez křídel. Nudící se zoufalec. Nešťastník toužící po lásce. Náruživý kokainista. Člověk topící se v beznaději… V paměti mi uvízly jeho eskapády kokainového opojení a směšnosti propuknuvší vášně k Jeleně, manželce profesora Serebrjakova. Cyril Drozda hrál Serebrjakova jako starce, milujícího pohodlí blahobytu. Repliky role mumlal unaveně, téměř neslyšně. Rozhodnutí prodat statek však organizoval jako show s mikrofonem v ruce a teatrálností žoviálního politika. Nudící se Serebrjakovovu manželku Jelenu, uvědomující si manželovo stáří, hrála mládím a ženskými půvaby kypící Lucie Schneiderová jako člověka hledajícího lásku, co se nemůže vymanit z otrocké závislosti na manželově bohatství.

Něžným kvítečkem inscenace byla majitelka statku, Serebrjakova dcera z prvního manželství Soňa. Herečka Táňa Malíková se slušivými brejličkami na krásné tvářičce a s tělem dítěte z ní vytvořila dívku s dobrým srdcem a duší bojovníka. Lídr souboru Jan Lepšík byl zarputilým nemluvou, sedřeným, hněv tajícím, nešťastným správcem statku Váňou Vojnickým. Rozhořčení proti rozhodnutí švagra Serebrjakova a následný emociální výbuch vzteku či topornou zamilovanost hrál velmi dobře. Statkářka Vojnicevová, zahleděná do dálek lepších časů, pronášela s aristokratickou grácií patetická slova. Simona Peková jí dala půvab seschnuté, hrdé odkvetlosti kdysi mocné vládkyně panství.

Hospodyně Marina brala život jako vodu, která teče. Dobrácká, bezelstná, pracovitá, korpulentní, přepásaná širokou zástěrou, pronášela trefné repliky. Tak ji hrála herecká stálice souboru Marie Ludvíková. Podruha Tělegina vybavil Miroslav Kumhala prostomyslností unaveného dříče a kuřáka sladce vonící travnaté směsi.

Představení, ve kterém se nuda dala přehazovat vidlemi a ze kterého dýchala beznaděj žitých životů. Nikam se nespěchalo. Člověk se narodí a pak žije. Žije jen proto, aby jednoho dne zemřel… A pracovat se musí… A také užívat si… Je-li co užívat…

Nuda někdy bolí… Po dvou a půl hodině jsem to cítil i já – v hýždích! Kulhal jsem domů. Vynořovala se mi hezoučká tvář Soni Serebrjakovové sevřená výrazem urputnosti: Musíme pracovat, musíme pracovat…

Sedím nad klávesnicí a píši a píši a píši…

Brno – Komín, 4. 5. 2016

HaDivadlo, Brno – Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa. Překlad: Leoš Suchařípa. Dramaturgie: Dagmar Radová, Matěj Nytra. Výprava: Jana Boháčková, Lenka Jabůrková. Režie: Ivan Buraj. Hrají: Jan Lepšík, Lucie Schneiderová, Táňa Malíková, Robert Mikluš, Cyril Drozda, Miroslav Kumhala, Marie Ludvíková, Simona Peková… Premiéra: 6. 4. 2016. Psáno z reprízy 1. 5. 2016

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 28. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 162)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ