Česko-slovenské záseky 2016 (No. 2)
///
Lenka Krobotová a David Novotný. FOTO archiv
F. Tománek: Kafka ’24, Dejvické divadlo, Praha
Silný, inspirativní text K. F. Tománka, ve spojení s imaginativním viděním Jana Miluláška i po dvou letech dává divákovi stále velký zážitek. Situace, jež hra z posledního roku Kafkova života nastoluje, jsou výlučným privatissimem vztahu Kafka-Jesenská, do něhož vstupuje přítel Max Brod se svou milenkou. Pomalé umírání prostupuje stísněný prostor komorně pojaté hry. Je to nahlížení do tváře smrti ze stále bližší perspektivy, tak jak Kafkova tuberkulóza stoupá z plic do hrtanu.
Oba úhly, Franzův a Milenin, se tu úchvatně skládají v jeden celistvý pojem smrti. Jeho družka posledních chvil je u Tománka rovnocenným spoluhráčem, nejen díky prostoru, který jí text poskytuje, ale i díky vynikajícímu výkonu Lenky Krobotové. Je to herectví na velký detail, rozechvívající nepostižitelné poslední chvíle před smrtí. David Novotný je Kafkovi sice fyzicky zcela nepodoben, přesto jej s ním pojí jakási těžko postižitelná vnitřní spřízněnost.
Stále silné divadlo, jež utkví v paměti nadlouho.
///
Kontaktní splynutí s mizérií toho, co má být zesměšňováno, se stává samo terčem smíchu. FOTO NDM
Pavel Vilikovský, Miro Dacho: Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava
Dramatizace románu Pavla Vilikovského se nikdy neměla dostat na prkna jakéhokoli divadla dbalého své pověsti. Její téma je z jiného času a způsob zpracování vylučuje jakoukoli možnost oslovit dnešního diváka. Námět z nejbeznadějnější fáze totality, ale nikde žádný nadhled, odstup, přesah. Kontaktní splynutí s mizérií toho, co má být zesměšňováno, se stává samo terčem smíchu.
Při této veskrze nudné a divadelně naprosto nezajímavé připomínce časů minulých lze jedině doufat, že ta doba se už nikdy nenavrátí. Ani na divadle. Smích se permanentně nedostavuje. Tam, kde by měl, zamrzá i na rtech jinak vděčného zlínského publika.
///
Michaela Halcinová, Martin Kollár, Braňo Mosný, Peter Tilajčík a Blaho Uhlár: Víťazstvo, Divadlo Stoka, Bratislava
Proud vědomí, nevědomí, bezvědomí. Tak svůj projev charakterizují tvůrci ze Stoky. Cé je správně: proud bezvědomí. Když se člověk probouzí z narkózy, jsou to úplné koprolalické orgie. Prý. Nikdy jsem se v takových chvílích neslyšel, naštěstí, ale sestřičky se červenaly. Při představení Stoky jsem se červenal já. Jejich Vítězství – tak se jejich inscenace jmenuje – je představení pro otrlé. Spontánně improvizovaný proud naprostých absurdit zformovaný do dlouhé řady mikroscének překvapí, šokuje, pobaví, rozesměje, ale také až příliš často zarazí svou pitomostí a naprostou absencí jakékoli pointy.
Přesto potrhlé improvizaci mladých Slováků (tři muži a jedna žena) nelze upřít dadaistický půvab, smysl pro nesmysl, hravost a tah na branku, pokud jde o to provokovat. A o to tu jde především. Pro mne nakonec osvěžující závěr dlouhého dne. Při všem amatérismu a nedotaženostech, na rozdíl od mrtvé ostravské inscenace, toto je pro mne živé divadlo dneška. Jen jsem se nedozvěděl, nad čím zde bylo zvítězeno.
///
Předchozí díl denního zpravodajství:
Česko-slovenské záseky 2016 (No. 1)
Komentáře k článku: Česko-slovenské záseky 2016 (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Parous
Musim rici,
ze jsem byl asi narozdil od autora clanku Denik meho otce asi na jinem predstaveni. Nebo, ze by Ostravane meli vetsi smysl pro humor nez Zlinane? To se mi ani nechce verit. Bylo to velmi dobre a Ivan Dejmal byl skvely. Jedine, s cim lze souhlast, tato doba se jiz nesmi vratit…..
22.05.2016 (23.52), , Trvalý odkaz komentáře,