Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Musela hrát až do konce svého života

    Herečka Aťka Ambrová (24. 12. 1955 – 20. 12. 2010) patřila mezi legendy Husy na provázku. Jejím odchodem pomalu končí celá jedna epocha českého studiového – dnes bychom řekli alternativního nebo nezávislého – divadla, jež čerpala své divadelní vize z podnětů experimentálních uměleckých směrů 60. let minulého století, které v 70. a 80. letech přetavila do expresivní činohry a pohybového a komediálního divadla s velkým apelem na etický a politický rozměr své tvorby a občanských postojů. V aktuálních DN na Ambrovou vzpomíná režisér Vladimír Morávek. Pro i-DN jsme připravili další vzpomínky jejích hereckých kolegů a kolegyň a především Petra Oslzlého. Text uvádíme úryvkem z nejslavnější autorské inscenace Aťky Ambrové – Pas de deux, jež měla – v režii Petera Scherhaufera – premiéru 16. 10. 1980.

    En avant

    Do tmavého sálu vejde Adelína s kyblíkem v ruce a ručníkem přes ramena. Jde šouravým, znaveným krokem. Postaví kýbl na zem a rozsvítí si pracák. Vzpomene si, že zapomněla zavřít dveře. Jde a zabouchne je. Bere kýbl a přechází k baletní tyči u zrcadla a růžové stěny. Zároveň se začínají ozývat zvuky: smích žen, vzdechy otrávenosti a neurčité vítací intonace. Adelína je zamyšlená a začne pomalu svlékat civilní oděv. Jednu část oděvu pověsí přes tyč na její jednu stranu a vtom se ozve zvuk, jako kdyby oděv promluvil: Nazdar! Na druhou stranu tyče přehodí další část oděvu, která se zahihňá. Adelína se v baletním cvičném úboru začíná rozcvičovat, protahovat achilovky, probíhat, zavěšovat atd. Dělá si místo u tyče tím, že odsouvá části oděvu dál od sebe, aby se neokopaly. Během její rozcvičky se ozývá zvuk z cvičení ostatních cvičenců. Adelína se během rozcvičky zdraví s partnery a také s publikem. Během celého cvičení se dívá do zrcadla, prohlíží se a upravuje se. Prohlíží si v něm svou postavu ze všech stran, posmrkuje a šaškuje. Ozve se její vnitřní hlas: Dnes to otočím! Ano! Dneska jim ukážu! Předvedu se! Adelína slyší tento vnitřní hlas a úzkostlivě sleduje okolí, zda se náhodnou neprozradila ve svých touhách. Vnitřní hlas se prolíná do melodie Čajkovského Modrý pták. Adelína se v tomto okamžiku na chvíli zasní, opřena zády a s hlavou zvrácenou do zrcadla řekne: Modrý pták! Probere se, lekne a udělá rozpačitý, omluvný škleb.

    Úryvek ze hry Aleny Ambrové – Pas de deux (volně inspirováno scénářem J. Mahena Trosečníci v manéži), 1980

    Komediantstvím posedlá herečka

    Aťka v Divadle Husa na provázku strávila celý svůj umělecký život. V Procházkově síni Domu umění se objevila ještě jako studentka, když vytvořila narychlo a úspěšně – jako záskok za nemocnou Dášu Bláhovou – Eu v slavné klaunské kreaci Bolka Polívky Am a Ea. Někdo nám ji tehdy doporučil s tím, že na Konzervatoři je studentka tanečního oboru s mimořádným talentem pro gestické herectví. Od tohoto debutu již Alena Ambrová – Aťka nepřestala s divadlem spolupracovat a bylo samozřejmé, že bezprostředně po absolvování konzervatoře nastoupila v září 1977 do stálého angažmá. Čekala ji hned velká role v Scherhauferově inscenaci Sviť, sviť, má hvězdo, kde hrála po boku představitele potulného režiséra Remasuma v podání Jiřího Pechy jeho dětskou, naivní a obětavou asistentku a herečku jeho avantgardních divadelních pokusů Krišu. Svým způsobem tato postava předurčila její tvůrčí život, v němž byla především kmenovou herečkou režiséra Petra Scherhaufera. S velkým nasazením hrála významné, většinou hlavní ženské role v jeho provázkovských inscenacích.

    Mohu dosvědčit, že čím bláznivější a umělecky extrémnější divadelní experiment jsme chtěli podniknout, tím víc byla jeho nadšenou a oddanou hereckou vykonavatelkou. V březnu 1978 měla premiéru skvělá Scherhauferova inscenace Brechtovy Svatby. Aťka zde hrála nevěstu a já jejího otce. Bylo zajímavé dramaturgicky sledovat a zároveň v těsném hereckém kontaktu zažívat, jak se její spontánní potřeba stálého kreativního rozvíjení hereckého výrazu s profesionální kázní podřizovala dynamickému a zároveň přesně postavenému půdorysu této divadelně-cirkusové kreace.

    Alena Ambrová patřila nesporně spolu s celým tehdejším hereckým souborem Divadla na provázku mezi nejlepší evropské herečky alternativního divadla druhé poloviny sedmdesátých a osmdesátých let. Spolu s Ivou Bittovou (a na počátku i s Dášou Bláhovou) hrála Isabelu ve vůbec mezinárodně nejslavnější provázkovské inscenaci Commedie dell´arte. S ní – a se Svatbou – se Divadlo na provázku zúčastnilo většiny nejprestižnějších evropských divadelních festivalů. A já jsem jako tehdejší dramaturg a po určitý čas i umělecký šéf divadla mnohokrát vyslechl obdivná slova o jejich herectví i ženské kráse.

    Devatenáct let od června 1983 hrála Mámení v Labyrintu světa a Lusthauzu srdce, variaci na Komenského z pera Ludvíka Kundery. Hned měsíc po premiéře mne jako představitele Poutníka a se mnou v průběhu jednadvaceti představení celkem deset tisíc diváků provázela s Všudybudem Mirkem Donutilem labyrintem opuštěného území a hal kodaňské továrny Valseverket ve vůbec největší mezinárodní divadelní inscenaci, které se naše divadlo účastnilo, vytvořené šesti divadly z různých evropských zemí Together – Labyrinth of the World and Paradise of the Heart.

    Opět s Petrem Scherhauferem vytvořila v osmdesátých letech pozoruhodnou řadu tří vlastních autorských hereckých inscenací Pas de deux , Koncertino a Staré ženy aneb Tacet. S variacemi na Staré ženy se posléze s vehemencí sobě vlastní aktivně zapojila do velkého mezinárodního projektu feministického divadla nazvaného Magdalena.

    Výčet mezinárodních divadelních akcí, kterých se s Divadlem na provázku zúčastnila a jež herecky spoluvytvářela, by byl dlouhý. Završen byl největším evropským cestujícím festivalem své doby Mir Caravane 1989 a pozoruhodnou akcí Evropa, Evropa.

    Tato krátká a bolestná vzpomínka nedovoluje vyjmenovat všechny její role v Divadle (Husa) na provázku, dovolte mi ještě alespoň selektivně některé zmínit: V Scherhauferových inscenacích to byla dále například krásná Dáma s kaméliemi, starostmi o děti utrápená Niobé Quecková v Brechtově Obchod s chlebem, skvělá herecká i taneční kreace v Baletu Makábr a řada postav v třídílné Shakespearománii. Hrála samozřejmě i v jeho poslední inscenaci Škola šašků v roce 1999. Pod režijním vedením Evy Tálské interpretovala nezapomenutelně verše Viktora Dyka v scénickém časopisu Divadla na provázku a HaDivadla Rozrazil 1/88 (o demokracii), vytvořila titulní roli v Sofoklově Antigoně anebo Goneril v jejím Králi Learovi. Pedagogicky také spolupracovala s jejím Studiem Dům. V Rozvzpomínání Iva Krobota (1985) hrála nejprve Lizu Papanek a poté řadu dalších rolí.

    Vladimír Morávek o ní napsal: Když jsem se vrátil na Provázek, byla Alena Ambrová u souboru ve zcela výlučné pozici. Po těžké nemoci znovu jakoby vzkříšená, plná radosti a vůle pracovat a věřit – stala se od začátku mou velkou oporou. Pod jeho uměleckým a režijním vedením vytvořila řadu rolí, především v jeho dvou velkých inscenačních cyklech: Sto roků kobry a Perverze v Čechách. Do druhého patřily i její poslední představení v Divadle Husa na provázku i poslední představení jejího života. V Láskách jedné plavovlásky hrála ještě 2. a 3. prosince, již v době, kdy znala svou zhoubnou diagnózu. Nemohla jinak, musela hrát až do konce svého života – života bytostné a komediantstvím posedlé herečky.

    Petr Oslzlý

    Všechno bude dobré
    Před šesti sedmi lety, když jsem naskočila do rozezkoušeného Raskolnikova, seznámila jsem se s Aťkou. No, seznámila. Nejdříve jsme se jen tak oťukávaly na schodech u cigárka. Byla taková zvláštní, múzická, krásně se usmívala. Já jsem po sedmileté pauze nehraní měla co dělat se svým hereckým sebevědomím a Aťka mi ho postupně a nenápadně dodávala. Měly jsme výstupy po sobě a ona vždy přesně a hlavně laskavě rozebrala mé počínání na jevišti. Sebe hodnotila kriticky a nekompromisně.
    Potom jsem se stala častým hostem její kuchyňky. Vždycky upravila ubrus na stole, nabídla kafíčko a Sparty. A nejen to.
    Vzhledem k tomu, že jsem trochu zdrženlivější, opatrná a nedůvěřivá k divadelnímu (mimojevištnímu)líbání a objímání, snažím se těmto situacím vyhnout. Ale Aťka mě popadla, a když jsem se trochu cukala, tak začala: No, klid. Tak, tak, moje, no, vidíš. Všechno bude dobré. Tak, tak, malá. No… tak, už je dobře… A bylo.
    Naďa Kovářová

    Je po Tobě prázdno

    Do „kuchyňky“, jak se říkalo Tvé soukromé šatně, už nechodím. Bojím se, že Tě tam nenajdu. Když některá z kolegyň říká Tvé texty, nedívám se na ni, protože slyším Tvůj hlas. Jsi se mnou na každém představení, protože bez Tebe by to nebylo ono. Je po Tobě prázdno, které se nikdy nezaplní.

    Proč? Protože druhá taková zkrátka není!

    Ivana Hloužková

    O čom, Tomášku, hlavně o čom
    Posílám takovou větu Aťčinu, co mi pořád poletuje v hlavě.

    Tomáš Sýkora

    Přišla ses podívat na malýho Goliáše, moja milá?

    vítala mě Aťka těsně před operací ve své kuchyňce v divadle. Věděla jsem, že nesmím brečet, nesmím se loučit, že prostě musím být tak tvrdá, jak mě to Aťka učila. Že musím být taky takovej Goliáš, jinak bych tu svoji divadelní mámu zklamala. Veliký srdce tepající koňskou silou a náruč vždycky připravená pro objetí, to byla Aťka. Slova jsou málo pro to, abych vyjádřila, kdo v divadle teď chybí.

    Martina Krátká

    • Autor:
    • Publikováno: 1. března 2011

    Komentáře k článku: Musela hrát až do konce svého života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,