Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Marie Štípková: Díky rolím objevuji další kousky sebe

    Mladou talentovanou herečku Marii Štípkovou (1986) nelze přehlédnout především díky jedinečné syntéze ráznosti, racionality, inteligence a pozoruhodné křehkosti. Dalšími jejími přednostmi jsou entuziasmus a pracovitost, v českém (především nezávislém) divadle je jí stále plno. Za roli sladké vražedkyně Géši v Brémské svobodě, uváděné v Městském divadle Kladno, získala Cenu divadelní kritiky za rok 2015.

    Marie Štípková

    Studovala jste zároveň DAMU a právnickou fakultu. Nedokázala jste se po střední škole rozhodnout, kam budete svůj život směřovat?

    To spíš rodiče byli trošku překvapení, když jsem se přihlásila na DAMU, protože si mysleli, že herectví je pouze neškodný koníček. A když přišel dopis, že mě přijali, máma jenom s údivem prohlásila: Tak to máš asi talent, ale zkus i normální školu. Tak jsem podala přihlášku ještě na práva do Brna a do Prahy a na obě školy se dostala. Zkoušela jsem studovat DAMU a pražskou právnickou fakultu zároveň. Práva jsem chápala jako zadní vrátka, kdyby herectví nevyšlo. Taky se mi nechtělo zahodit osm let studia na gymnáziu. Navíc mě trochu naočkoval můj otec, právník, který říkal, že do školy téměř nechodil, jen se pak naučil na zkoušky. Jenže ono to bylo složitější.

    Bylo těžké nechat studia práv?

    Já jsem se podvědomě rozhodla už u zápisu. Na právech jsme stáli asi dvouhodinovou frontu, shodou okolností s mým bývalým spolužákem Martinem, který se mnou předtím hrával v Těšínském divadle, abychom si vyzvedli index. A až u okýnka nám oznámili, že jsme ve špatné frontě. Na DAMU všechny papíry téměř vyplnili za mě, oslovovali mě: Maruško – a mluvili se mnou, jako bychom se znali několik let. Na právech jsme byli čísla, na DAMU lidi se jmény…

    Další náraz přišel ve chvíli, kdy jsem se pokoušela reálně studovat. Pobíhala jsem mezi hodinami akrobacie a přednáškami na právech, kde jsem se pak hodinu a půl snažila neusnout, to bylo jediné, co jsem si odtamtud odnesla. Ve zkouškovém jsem si to chtěla nějak nasypat do hlavy. Otevřela jsem učebnici římského práva, a když jsem se přistihla, že asi počtvrté čtu první stranu, tak jsem to zaklapla. Řekla jsem si, že tohle prostě nemám zapotřebí.

    Měla jste během studií obavy, zda vás vezmou do angažmá nebo zda budete mít dost práce?

    Samozřejmě mě tyto strachy přepadávaly, především když jsem DAMU končila. Na škole jsem nad tím asi ani moc nepřemýšlela, protože tam se žije v euforii a ideálech. Člověk si myslí, že zrovna jeho budou všichni chtít. A pak to najednou skončí. Já byla po škole dva roky na volné noze a je fakt, že jsem víceméně pořád nějakou práci měla… Dokonce jsem hned po škole dostala nabídku jít do angažmá. I přesto mě trochu vyčerpávalo, že se pořád musím někomu připomínat a některý měsíc třeba nemám na nájem. Po dvou letech jsem se rozhodla, že budu ještě studovat nebo dělat něco rukama. Z toho se vyvrbil čalounický kurz, což mě drží doteď.

    A když jsem teď končila v Kladně, tak jsem s úplným klidem prohlásila, že můžu jít pracovat do dílny, čalounit. Asi by taky nebylo úplně jednoduché se tím uživit, ale je v tom něco velmi očistného, vidíte konkrétní výsledek práce, což se mnohdy po čtyřhodinové divadelní zkoušce nestane.

    Jakou nabídku angažmá jste dostala po škole? Proč jste ji nepřijala?

    Dostala jsem nabídku jít do Městských divadel pražských. Dost jsem nad tím uvažovala, hodně lidí jsem se ptala na jejich názor. Nakonec jsem se rozhodla, že tam nepůjdu. Nelíbila se mi totiž jejich dramaturgie ani většina inscenací. Nebylo by ode mě čestné, jít se tam jenom ohřát, než se uchytím jinde.

    Bára Poláková, která tam byla asi dva roky v angažmá, z toho divadla zrovna odcházela. Chodila jsem tam kvůli ní a vždycky jí říkala, co si myslím. Když zvažovala, zda má odejít, tak jsem jí radila, ať jde. A pak bych měla přijít v podstatě na její místo?

    Ve Vojně – hudebně-dramatické skladbě podle dochovaných textů a partitury E. F. Buriana (režie Jaroslava Šiktancová, premiéra v roce 2013 v divadle Disk) FOTO Karolina Chasáková

    Ve Vojně – hudebně-dramatické skladbě podle dochovaných textů a partitury E. F. Buriana (režie Jaroslava Šiktancová, premiéra v roce 2013 v divadle Disk) FOTO Karolina Chasáková

    Potápějící se loď v Kladně

    V roce 2013 přišla nabídka z Městského divadla Kladno. Zvažovala jste ji dlouho?

    Byla jsem v té době už dva roky na volné noze a dost se mi líbilo směřování dramaturga a nového uměleckého šéfa Daniela Přibyla, který nechápal kladenské divadlo jako divadlo na malém městě a vytvářel koncepci, která by obstála i v Praze. Navíc řekl, že si mě vybral, protože mé herecké schopnosti mají široký rozptyl. Přišlo mi dobré, že si toho někdo všiml a neměla jsem důvod nabídku nepřijmout.

    Když ředitelka Blanka Bendlová Daniela Přibyla z funkce uměleckého šéfa odvolala, věděla jste hned, že odejdete také?

    Pro mě bylo zásadní rozhodnutí celého souboru. Nemyslím si, že jsem chtěla následovat Dana jako nějakého krysaře. Položili jsme si otázku, za jakých podmínek bychom tam zůstali. A vyšla nám z toho jediná odpověď – kdyby byla odvolána paní ředitelka a bylo vypsané regulérní výběrové řízení na ředitele a uměleckého šéfa. To se ale nestalo.

    V jakém okamžiku jste si uvědomili, že je dobojováno a zbývá jenom odejít?

    Jmenováním nového uměleckého šéfa. Moje rozhodnutí přišlo na přelomu roku. Snad den před silvestrem jsem měla sraz s novým šéfem Jardou Slánským. Řekla jsem mu, že nemůžu zůstat a zkoušet nové inscenace, ale že samozřejmě dokončím sezonu. Bylo jasné, že jsme boj s větrnými mlýny prohráli.

    Cítili jste to tak od začátku?

    Trochu ano. Hodně to bylo způsobené i tím, že Dan za zvláštních okolností vystoupil z potápějící se lodi. Pro mě to bylo nepochopitelné. Je fakt, že neznám všechny jeho důvody nebo všechny okolnosti. Samozřejmě rozumím tomu, že když mu ředitelka poslala e-mail, ve kterém byl zbaven všech pravomocí, tak se musel ptát, co tam má dál dělat. Ale ve chvíli, kdy tělo nemá hlavu, tak kolem sebe sice může máchat rukama, nemá to už ovšem smysl. Za koho má vlastně bojovat?

    Co vám daly dva roky v kladenském divadle?

    Určité uvědomění si, jak moc je tým důležitý a že dlouhodobou prací se může vypilovat perfektní souhra. Taky jsem se potkala s dramatikou, na kterou bych si asi nesáhla, kdybych byla dále na volné noze. Potkala jsem se se skvělými režiséry. Navíc jsem měla štěstí minimálně na dvě velké a krásné role.

    Po škole jsem se trochu pinožila, což je sice chvíli dobré – zažila jsem velice zajímavé projekty –, ale takové práci chybí kontinuita. Na Kladně jsem cítila, že se zlepšuji, rostu…

    Jako týraná vražedkyně Géša s bratrem Johannem (Miloslav Tichý) v inscenaci Brémská svoboda (režie Martin Františák, premiéra 2015 v Městském divadle Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jako týraná vražedkyně Géša s bratrem Johannem (Miloslav Tichý) v inscenaci Brémská svoboda (režie Martin Františák, premiéra 2015 v Městském divadle Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Nejsem pudová herečka

    Byla pro vás Géša v Brémské svobodě vrcholem působení v Kladně?

    Určitě. Bylo pro mě cenné už jen to, že mi někdo roli lehce naivní a přitom o své místo bojující ženy svěřil. Od školy jsem spíš obsazována do rolí matek, heroin, pevných a rázných postav. Není pravda, že člověk neumí zahrát to, k čemu neinklinuje. Jsem ráda, že jsem mohla ztvárnit křehčí figuru, taky jsem poznala, že je z ní ve mně víc, než jsem schopna připustit. Bylo pro mě hodně složité se k tomu propracovat.

    A pak se mi stalo – poprvé v životě –, že jsem přestala nad rolí přemýšlet, nebo spíš moc přemýšlet. Nejsem pudová herečka. Zkoušení Brémské svobody však bylo poměrně fyzicky vyčerpávající, navíc Martin Františák chtěl některé věci hodně vykloubené. A já se někdy přistihla, že mu nerozumím. Říkala jsem si, že si o mně určitě myslí, jak jsem pitomá. Nechala jsem to ale plavat, jen jsem dělala, co mě napadlo nebo co mi řekl režisér. Vlastně jsem už neměla sílu přemýšlet, což bylo pro mě dobře.

    Bylo to jen typem role a náročným zkoušením, nebo i důvěrou k režisérovi?

    Myslím, že to byla souhra všeho. Když zkoušíte čtyři hodiny v kuse, že vás někdo škrtí, nebo s vámi pohazuje, tak už to jenom chcete vydržet, nepřemýšlíte nad tím, jak u toho vypadáte a co se děje kolem. A mně toto reálné fyzické vypětí pomohlo vypnout. Nemluvě o tom, že jsem měla ne úplně veselé životní období a ta role pro mě byla trochu psychoterapií. Je dobře, když může člověk řvát a mít nudle u nosu a je mu to úplně jedno. Je to očistný proces a přitom to pomáhá celku. A já Francinovi důvěřovala.

    Co se dělo, když jste přišla domů? Nezačala jste nad vším přemýšlet?

    Byla jsem tak unavená, že jsem šla okamžitě spát. Zkoušela jsem totiž v tom samém období ještě se souborem BodyVoiceBand Jedermanna.

    Neprozkoumáváte motivace svých po­stav? Nevkradou se vám občas do života?

    Samozřejmě ano. I při zkoušení Géši se to trochu dělo. Občas jsem se začala bát sama sebe. Nebyla jsem si třeba jistá, zda tak prudce obhajuji svůj prostor já, nebo Géša. Asi jsem nechtěla nikoho reálně zabít, ale měla jsem najednou tendenci být trochu ráznější.

    Předchozí role – Jentl – mi však byla ještě bližší, téma se mě dotýkalo osobně. Také jsem v dospívání řešila svou sexualitu. O ní jsem určitě přemýšlela více. Díky různorodým postavám objevuji další kousky sebe. Je možné, že se tím poznávám a trochu měním. Nebo aspoň nevidím svět jen ze svého úhlu pohledu.

    V čem byla pro vás Jentl ještě výjimečná?

    U Jentl začalo mé výraznější herecké období v Kladně. Géša mi vlastně spíš spadla do klína, jedna kolegyně odešla, poměrně narychlo se měnil titul. Dan Přibyl mi řekl, že bych mohla mít velkou roli v inscenaci, kterou bude režírovat Martin Františák. Bylo to trochu komplikované skloubit se zkoušením Jedermanna, ale nechtěla jsem si nechat tuto příležitost ujít. Pak jsem se dozvěděla, co to bude za titul a hledala jsem si o něm informace. Nevěděla jsem moc, co si o tom myslet. Těšila jsem se na spolupráci s Martinem Františákem, protože se mi jeho inscenace líbily, ale ze hry jsem byla po přečtení spíš rozpačitá. Téma se mi zamlouvalo, ale Fassbinderův text je strohý, vlastně se na čtyřiadvaceti stránkách odehraje šest let života.

    Jentl byla pro mě naopak naplánovaná delší dobu jako první opravdu velká role v Kladně. Hodně jsem se na ni těšila. Dokonce se nějakou dobu uvažovalo nad tím, že tam budou i hudební vstupy, začala jsem tedy chodit na zpěv. Mám ráda, když mě role nutí naučit se něco nového.

    Máte nějakou vysněnou roli? Nechtěla byste si třeba zahrát Médeu nebo Maryšu?

    Snažím se nastavit tak, aby každá role, která ke mně přichází, byla v tu chvíli vysněná. Je ale fakt, že jsem jednu dobu hodně toužila zahrát si Médeu. Dokonce jsem se s ní letmo potkala na škole. Ale byl to jeden z projektů, který pak nevyšel. A některé vysněné role jsem už hrála. Třeba Arkadinu.

    Proč jste chtěla hrát Arkadinovou?

    Protože téma stárnoucí herečky, a vůbec herectví, kterého se neumíme zbavit, neumění sundat si nějakou masku, je silné. Téma, které se dotýká všech lidí. Člověk si může na této půdě ujasnit mnoho věcí, položit si mnoho otázek. Médea a Arkadinová jsou správně vyhrocené postavy.

    V titulní roli inscenace Jentl (režie Jakub Nvota, premiéra 2014 v Městském divadle Kladno) FOTO KRISTINA SITKOVÁ

    V titulní roli inscenace Jentl (režie Jakub Nvota, premiéra 2014 v Městském divadle Kladno) FOTO KRISTINA SITKOVÁ

    Chci si ke všemu přičichnout

    Co nejtěžšího jste kvůli roli podstoupila?

    Teď se budu učit hrát na basovou kytaru kvůli přezkoušení role v Betonové zahradě ve Švandově divadle. To je ode mě docela odvaha. V jedné roli jsem mluvila polsky, což ovšem není pro holku z Těšína nic složitého. V Minoru jsem se naučila hrát s loutkami. První mou inscenací po škole byli Broučci. Vizuální představení, kde se mluvilo jenom krtečkovštinou, byly tam velké loutky, se kterými jsem se musela naučit pracovat. A to byl velký náraz, tehdy jsem mlátila hlavou do zdi a říkala si – ty jsi odmítla Městská divadla pražská a teď tady děláš ú, á, ó a ahoj… A to je jako ono? Teď jsem ráda, že jsem si k tomu mohla přičichnout.

    Odmítla jste něco pro roli udělat? Odmítla jste vlastně nějakou roli?

    Asi zatím ne. Kamarádka Lucie Polišenská si ze mne dělá legraci a říká mi Marie Projekt Štípková. Už na škole jsem dělala zběsilé věci, třeba Psychózu ve 4‚48 v Trafačce s Vojtou Bártou a Veronikou Musilovou Kyrianovou. Donutili nás – a poprvé nám to řekli půl hodiny před začátkem premiéry – vylézt na nějakou traverzu, která byla u stropu tovární haly. A já tam byla s klukem, který se bál výšek. Tak jsem stála na traverze, on seděl a křečovitě se držel mojí nohy. Říkala jsem si, že tohle je asi nejvíc, co jsem kdy pro divadlo udělala.

    Když jsme zkoušeli ve Studiu Švanďáku Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť, tak si v jedné fázi zkoušení Braňo Mazúch usmyslel, že jak jsou ty ženy připoutané k místu, kde žijí, tak my budeme připoutané k židlím. Někdo ji měl pouze přivázanou k noze, já k ní byla připoutaná celá. A režisér mi povídá, a teď před tím, než začneš mluvit, tak se musíš přesunout na druhou stranu místnosti, ale neposkakuj. Tak jsem si lehla na zem a válela jsem sudy s židlí, čímž to ale neskončilo. Pak jsem s tou židlí musela lozit i po stěnách. A to už všem naštěstí došlo, že to nebude ono. A upustilo se od toho.

    Důvěřujete režisérovi za všech okolností?

    Snažím se. Myslím, že bez vzájemné důvěry by dobrá inscenace nemohla vzniknout.

    Takže se vám nikdy nestalo, že byste o režisérské koncepci pochybovala?

    Samozřejmě, že se mi to stalo, ale musela jsem to nějak vyčistit, anebo přetrpět. Nesnáším, když někdo uměle buduje svoji autoritu. Když mi připadá, že režisér neumí obhájit to, co po mně chce, tak se hodně ptám. A chci slyšet jasnou odpověď.

    Nikdy jste neodešla z nějakého projektu během zkoušení?

    Vlastně ne. Vždycky se to nějak vyřešilo za mě. Když jsem třeba cítila neporozumění, ale nedokázala jsem ze zkoušení vystoupit, protože ctím pravidlo, že když už jednou něco slíbím, tak to dokončím, skončilo to samo.

    Nerada dělám věci napůl

    Říkala jste, že jste byla ráda, když jste mohla zkoušet s Martinem Františákem. Jaký typ režiséra nebo herectví je vám nejbližší?

    Baví mě především rozmanitost. Nemám pocit, že bych už prozkoumala všechny možnosti divadla, tak se nechci upínat na jeden styl. Jako divákovi i jako herečce mi je ovšem nejsympatičtější stylizované divadlo. Mám však pocit, že se v dnešní době upouští od hraní situací, hodně věcí se schematizuje. Myslím, že si každý herec musí projít takzvaným realistickým a psychologickým herectvím, aby pak mohl hrát ve stylizovaných inscenacích. Je nutné mít základ. Jsem ráda, když vidím, že to není jen vnějšková stylizace, že má také něco podstatného uvnitř.

    Kdo byli vaši pedagogové na škole? To vám dali do vínku oni?

    Vůbec. To jsem si musela objevit sama. Mými pedagogy byli Jaroslava Adamová, Michal Pavlata, Mirka Pleštilová a vedoucími ročníku Milan Schejbal a Zuzana Sílová. Na škole nám samozřejmě položili základy. Třeba paní Adamová nás nepustila od stolu, dokud jsme nerozuměli tomu, co říkáme. Naučila jsem se díky ní důvěřovat textu a hledat v něm základnu. Paní Adamová byla herečka velkého gesta, což ze začátku bylo fascinující. Mnohému mě to naučilo – absolvovat antiku s touto personou bylo nedocenitelné. Ale pak, když jsme se začali blížit současné dramatice, začalo se to komplikovat. Bylo jí v té době už přes osmdesát a nebyla schopna přistoupit na nějaké naše novoty nebo názory. A zároveň byla dost netrpělivá. Vyhlídla si mě a mého spolužáka a všechno chtěla zkoušet jen s námi. Nejvíce jsme narazili, když jsme začali zkoušet Skleněný zvěřinec. Já jsem ten text chtěla hrát blíž k dnešku a ona to sunula do dob, kdy začínala u divadla. Ale všechny tyto zkušenosti byly v něčem dobré.

    Začala jste učit na DAMU. Jaké to je tam nyní stát jako pedagožka?

    Mám pocit, že jsem zpátky ve škole. Ale ne jako pedagožka. Utvrdila jsem se například, že nemám ráda předehrávání. Ani já se mu ovšem někdy nevyhnu, předem se omluvím, že prostě neznám jinou cestu, slova to často úplně neobsáhnou. Inspirací jsou mi Jarka Šiktancová a Lukáš Hlavica, kteří náš ročník vedou. Nedávno jsem se třeba přistihla, že jsem se skoro přihlásila, když se Lukáš na něco zeptal. Tak jsem si musela říct – uklidni se, už nejsi ve hře.

    Jak hodnotíte současné české divadlo? Mám pocit, že ho navštěvujete často…

    Snažím se chodit poměrně pravidelně, samozřejmě ale asi víc navštěvuji divadla, kde hrají moji kamarádi nebo bývalí spolužáci. Chodím tam, protože si myslím, že je to součást mé práce. Jak mám pak vědět, s kým chci spolupracovat a kam se mám posunout? Nemůžu tvrdit třeba o Vinohradech, že za nic nestojí, když tam nechodím. A zrovna tam jsem dřív kvůli Lucii Polišenské chodila docela často.

    Které divadlo je vám nejbližší?

    Hodně mě zajímá Divadlo Na zábradlí, líbí se mi nový směr, který udává Dan Špinar se Štěpánem Páclem Národnímu divadlu. Sleduji také Studio Hrdinů a Divadlo X10 ve Straš­nicích.

    Pociťujete velký rozdíl v divadelním a filmovém herectví?

    Když jsem poprvé stála před kamerou, neustále mi opakovali, ať nemluvím nahlas a nevyslovuju tak pregnantně, ať si nedávám tak záležet. Řekla jsem: Pardon, ale já takhle mluvím vždycky. I na škole mi říkal Michal Pavlata, že mám moc výraznou dikci a mluvím příliš spisovně. Což by přeci měla být u divadla přednost, ne? Tak jsem přemýšlela, zda se mám naučit šumlovat, abych mohla hrát i ve filmu. Myslím, že teď je to o něco lepší, už nemluvím tak spisovně.

    Na začátku jste říkala, že byste mohla dělat i něco jiného než herectví. Mám však pocit, že právě jím je váš život naplněný minimálně ze dvou třetin.

    Ona je to otázka, zda bych to bez divadla vydržela… Ale nerada dělám věci napůl, nechtěla bych hrát jen proto, že jsem vystudovala DAMU. To by byl vyplýtvaný život.

    Z natáčení filmu 8 hlav šílenství scenaristky a režisérky Marty Novákové, na snímku s Anitou Krausovou (premiéra 2016) FOTO JIŘÍ ŠTRÉBL

    Z natáčení filmu 8 hlav šílenství scenaristky a režisérky Marty Novákové, na snímku s Anitou Krausovou (premiéra 2016) FOTO JIŘÍ ŠTRÉBL

    Nenápadný půvab Marie Štípkové

    (…) Třemi tečkami jsem nahradil povídání o tom, jak a kde jsem Marii Štípkovou poprvé uviděl, proč a jaké to bylo. Rád bych ale upozornil na titulek mé zdravice. Je z něj jasně cítit, jaké krve Mája je a bude. Její jméno evokuje olympijskou favoritku, samo v sobě nese charakter a ukazuje, že dveře této šatny jsou hned vedle prvních dam Maxe Friče. Například – Glázrová, Mandlová a Štípková.

    Ano, Mája v sobě má jakousi starodávnou spřaženost dobrých hereckých jmen a škol.

    Marie Štípková není ledajaký seriálový fracek!

    To je mladá dáma!

    S hlasem a pevným postojem je občas drsným smirkovým papírem, který jedním gestem sedře povrchní zamšelost a špínu. Zvědavou a naléhavou drzostí rozbíjí divadelní zamřelost. Gestem dokáže třísknout jako zenový mistr holí.

    Naopak jindy jevištěm projde jako lehký jarní tanec světel po větrných polích. S nebezpečným úsměvem Mony Lisy z Beskyd.

    Jindy je tichem ve skalách, které čeká na ozvěny. Jindy je zuřící biletářkou, co po vás švihne lahváčem Krušovic.

    Shrnuto – Mája zvládá umění kontrapunktu jako leckterý barokní mistr. A možná v tom bude, a jistě je, ona spřaženost s čímsi dobrým, pevným a starodávným. Kontinuita.

    Možná v tom bude Ta cesta, po níž Mája kráčí směrem k herecké olympiádě z města Kladna, z dobře rozjetého divadla, kde však novému vedení o umění barokního kontrapunktu asi moc nepůjde. Ale o tom ať jiní, jinde, jindy.

    Milá Májo, netřesku kvetoucím v této potrhlé době. Jak vidíš, došel jsem ve Tvém případě k mnoha objevným závěrům. Chci ti popřát, aby tě bohové chránili a vedli jako své dítě tam, kam patříš.

    Oni nejlépe vědí. Já myslím, že je to a bude to Dobré.

    Tvůj kámoš ze severu

    Francin


    Komentáře k článku: Marie Štípková: Díky rolím objevuji další kousky sebe

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,