Důlní divadlo (No. 3)
Tomáš Dianiška: Divadlo mě přivedlo za mříže
Tomáš Dianiška je coby píšící herec tak trochu rarita. Nejdřív psal pro srandu a pro liberecké Divadlo F. X. Šaldy, respektive Divadlo F. X. Kalby, které s kamarády založil jako zdejší punkovou odnož pro mladé diváky. Pak to ale s jeho psaním začalo vypadat vážněji. Všiml si ho Michal Lang a zlákal jej do pražského Divadla pod Palmovkou, aby se tam podílel na vzniku malé scény. Pro Studio PalmOFFka napsal Tomáš hru Mlčení bobříků. (O kauze jsme psali zde.) Jeho „totalitní horor o nástrahách skautingu“ na sebe záhy strhl nežádoucí pozornost…
Repro archiv DpP
Chodil jste do skautu?
Ne ne. Jezdil jsem na tábory, ale skaut jsem nikdy nebyl.
Odkud tedy přišel nápad napsat Mlčení bobříků?
Viděl jsem reportáž z pořadu Reportéři ČT o Bedřišce Synkové. Měla silný příběh, který mě dojal, okamžitě jsem si říkal, že je to dobrý námět pro divadlo a že zasadit děj na skautský tábor by mohla být i sranda. Autorem té reportáže byl Vavřinec Menšl, který měl bohužel pocit, že jsme jeho nápad zprznili, nepřistoupili k němu s dostatečnou pietou. Takže proti Mlčení bobříků inicioval protest pamětníků.
Zasáhli jste divadelní inscenací do společenské debaty, to se dnes nestává právě často.
No jo, ale ne tak, jak bychom chtěli. Pobavilo by nás, kdyby se ozvali třeba nějací mladí komunisti. To by bylo zadostiučinění. Že se proti nám postavili lidi, kterých si vážíme, bylo naopak demotivující. Mně o jejich prohlášení ani nikdo neřekl, našel jsem ho náhodou na internetu a docela mě zklamalo.
Něco podobného jste asi nečekali…
Ne, mrzelo nás to.
Zrovna Jan Frič musí být zvyklý, že jeho inscenace vyvolají kontroverzní reakce.
Určitě, ale když se divadlo někomu prostě nelíbí, je to jiný případ. My jsme se osobně dotkli lidí, kteří v 50. letech zažili perzekuce. Urazit lidi vězněné za účast ve skautském hnutí nebyl záměr. Zpětně jsme zjistili, že mnozí z nich inscenaci ani neviděli, vnímají scény vytržené z kontextu. Proto si stojíme za tím, že můžeme hrát dál.
Chtěl jste od začátku, aby Mlčení bobříků režíroval Jan Frič?
Původně jsme si je chtěli režírovat sami. Mám s kolektivní režií zkušenosti už z libereckého divadla. Ale nakonec jsem s nápadem oslovil Honzu Friče a on si nás naštěstí vybral mezi několika jinými nabídkami.
Měl jste jako autor tendenci mu do režie mluvit?
Zrovna Honzovi absolutně důvěřuju, k Mlčení bobříků jsem neměl víc připomínek než ostatní herci. Na druhou stranu sám píšu dost instinktivně, nikdo mě to neučil, takže i mně se vracejí od režisérů texty s poznámkami a to, co je k vidění na jevišti, je třeba až osmá verze. Když hraju, snažím se opravdu ovládat. Nedávno jsem dělal Aničce Petrželkové dramaturga k inscenaci vlastní hry Zvrhlá Margaret, tam jsem připomínkovat mohl.
Režii jste nezkoušel?
Zatím ne, ale teď mě jedna čeká v Liberci.
Vlastní nebo cizí hry?
Vlastní. Právě ji píšu. Jmenuje se Atomová kočička a bude o studentech fyziky, kteří si pračku na kolej vytuní tak, že se bude její buben otáčet rychlostí světla a oni se dostanou do minulosti. Back to the Future po česku… Vyrostl jsem na scifíčku a áčkových hororech, což se vždycky nějak projeví. I v Mlčení bobříků je hodně pop-kulturních odkazů. Zároveň je to dost temná inscenace, trochu „dirty“.
Píšete si role na tělo?
Píšu, nebo si alespoň na nějakou roli myslím. Třeba roli matematika Alana Turinga do hry Přísně tajné: Hrubá nemravnost jsem si psal pro sebe. Tak jsem si Turinga zahrál dřív než Benedict Cumberbatch. (ve filmu Kód Enigmy – pozn. red.)
Co jste dělal dřív? Hrál nebo psal?
Hrál. Psaní je spíš koníček. Z Disku jsem byl zvyklý, že na nás chodí mladí diváci a po škole jsem přešel do Liberce, kde to tak nebylo. Věděl jsem, že divadlo může být i zábava a chtěl jsem o tom přesvědčit svoje liberecké kamarády, tak jsem napsal hru o facebooku a už se to se mnou vezlo…
Až na Palmovku?
Jo, ale třeba taky do policejní cely…
Prosím?
Vytvořili jsme takovou punkovou odnož libereckého divadla a chtěli jsme nějakou super reklamu, nejen nálepky a event na facebooku, tak jsme si k inscenaci LSDown o Timothy Learym nechali vytvořit šablonu, podle které jsme pak sprejovali nápisy na zdi. Jenže jsme si neuvědomili, že jsme pod kamerami a že je to trestný čin…
Takže máte záznam v trestním rejstříku?
Ale ne… Strávili jsme noc v cele předběžného zadržení – mimochodem o tom vznikla inscenace Cela, kterou v Liberci doteď hrajeme – a hrozily nám nějaké hodiny nucených prací. Ale postavili se za nás ředitelé divadel i majitelé těch zdí, kterým jsme se omluvili, takže náš případ vůbec nešel před soud. Celá tahle kauzička proběhla libereckými médii a pak opravdu, i když nechtěně, zafungovala jako reklama.
Nechtěl byste s kapelou Pipinky pičo koncertovat v Ostravě?
To mě nenapadlo. Ani teď moc nekoncertujeme, spíš hrajeme na večírcích pro kamarády. My jsme taková srandovní neznámá kapela, ale ne špatná! Je to hip-hop, máme profesionální muzikanty, já píšu texty a rapuju a ještě je tam se mnou jedna raperka, liberecká herečka Karolína Baranová. Takže když už máme koncert, fakt to šlape!
(Rozhovor vyšel ve festivalovém zpravodaji Snář z továrny.)
///
Více na i-DN: Ostravské snění o skautech
Ostatní denní reportáže:
…
Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
