Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Umění je to, co se mění tak dlouho, až se to umění

    Umělci vesměs přísahají na intuici a mají tendenci popírat, že kdy o něčem přemýšleli. Přemýšlí jen úkradkem, aby nebyli považováni za suchary, a přiměřeně k tomu jsou jejich myšlenkové triky primitivní. Když se nad něčím vůbec nenamáhali přemýšlet, říkají, že na to přišli intuitivně. Tato krátká pasáž z eseje Nenávidím umění, klíčové části výboru z blogových zápisků malíře Vladimíra Kokolii Jení (2012), dobře ukazuje jednu ze základních dispozic jejího autora – schopnost hutné, úderné, vtipné formulace.

    11 Knihovnička_fmt

    Když jej tázající se Jana Klusáková při zmatené odpovědi v knižním rozhovoru Rok s Kokoliou (2005) požádá o srozumitelnost, odpoví: Vyjádřil bych se jasně, kdybych měl takových pět minut na rozmyšlenou – pak bych vám řekl jednu větu. Tím se naznačuje druhá Kokoliova dispozice – tíhnutí k aforistické zkratce.

    Není tedy s podivem, že Kokoliu už před několika lety (není v tom zdaleka sám) přitáhla sociální síť Twitter, kde omezení délky statusu na 140 znaků je praktickým cvičením ve stručnosti samo o sobě. Do letos vydaného špalíčku (kniha má atypický formát nízkého a širokého obdélníku, texty jsou tištěny zrcadlově obráceně po obou stranách, takže se dá číst od začátku i od konce) Vy-já-dření tak Kokolia (s redaktorkou Boženou Správcovou) sebral 778 tweetů z několika posledních let. Ostatně už Slovník Grafiky 2 (2008), Kokoliův souhrn uměleckých a pedagogických úvah formou stručných encyklopedických hesel, měl svou aforističností de facto většinou podobu tweetů (Je to skutečně takto jednoduché: malujme to, co se nám líbí. Přijít na to, co se nám skutečně líbí, je ale neskutečně složité.).

    To, že se něčí dar stručnosti a vtipné zkratky potká s nároky „tekutého“ světa sociálních sítí, ovšem zdaleka neznamená, že obstojí v knižní formě. Kokoliovou výhodou je ovšem fakt, že sociální síť nepoužívá jako nástroj k surfování na pěně dní, ale prostě jako prostor k rozvíjení svých úvah. Nepotkáváme se zde takřka vůbec s reakcemi na aktuální události, zato s cíleným rozvíjením vlastních témat, někdy v několika navazujících tweetech.

    Je tu pramálo konkrétního, a to i v úvahách o umění, kde téměř nepadají jména, názvy děl či zmínky o konkrétních trendech. Místo toho Kokolia rozvíjí dosti abstraktní úvahy o pohledu a vidění. Nicméně tweety o umění netvoří rozhodně většinu knihy – dost prostoru Kokolia věnuje věcem profánním a tělesným, včetně (což jeho věrnější čtenáře nepřekvapí) jídla: viz sérii tweetů, v nichž líčí své neobvyklé stravovací návyky.

    Kokoliovou doménou je paradox, kóan, ironické přistižení „obecného mínění“ v jeho rozpornosti. Někdy jde o tradiční aforismus (Při demonstracích za pořádek se dělá největší bordel.), někdy o takřka zenový postřeh (Po zemi letěl stín letícího ptáka. Čeho stínem je letící pták?), někdy prostě o trefné konstatování (Nejlépe, když tvoření jde samo. Ale běda, k nerozeznání stejně samo jde i klišé.) Ve svých postřezích o umění cítí neuchopitelnost tvorby, kterou lze nejlépe vystihnout paradoxem (Nejlíp se trefíš, když nemíříš. Ale musíš přesně nemířit.), zároveň je mu protivná umělecká sebestřednost a narcismus (Kde berou umělci právo přenášet svoje problémy na lidi?). Řadu témat kontinuálně rozvíjí – paradoxní postřeh ze Slovníku Grafiky 2: Hledáme intenzitu, avšak nikoli nejvyšší, nýbrž nejpřesnější. Například pohlazení nebývá intenzivnější použitím smirkového papíru (má-li zůstat pohlazením), ale třeba dalším zjemněním…, nahlédne ve Vy-já-dření jakoby z druhé strany (Netlačit na pilu znamená netlačit na pilu i při netlačení na pilu. Proto, když na to přijde, klidně tlač na pilu jako blázen.).

    V jednom rozhovoru si Kokolia povzdechl: Vlastně nedělám nic jiného, než že vymýšlím instrukce a příkazy. Na rozdíl od jiných instrukcí a příkazů však ty jeho baví a provokují k myšlení – místo toho, aby nabízely návod na řešení problému, jej totiž spíše nasvítí z nečekaného úhlu. A navíc tak činí (jak se na zenového mistra z Veverských Knínic sluší) s jemně poťouchlým humorem (Mé já při sezení na záchodě na okamžik zaváhá, se kterou ze dvou entit se nadále identifikovat. Doposud se vždy rozhodlo pro tuto.)

    Vladimír Kokolia: Vy-já-dření. Vydal Trigon, Praha 2016. 784 stran.

    P. S. Hoden ocenění je fakt, že i editorka svou poznámku stylově vtěsnala do 140 znaků.

    P. P. S. Kniha obdobného typu přímo vybízí k tomu, aby si z ní každý po svém vybíral ty nejlepší „strefy“. Zde je mé TOP 7.

    – Jedny věci se změní pouhým pomyšlením. Jiné odolávají, a o nich pak říkáme, že jsou reálné. Ale možná jsme jen nepomysleli dost.

    – Nestačí říct slovo vtip, aby se řekl vtip. Musíš vtip opravdu říct. Každou věc musíš opravdu říct.

    – Herci zahrají kohokoli, proto musejí být drženi v divadlech. Jinak by v realitě hráli kohokoli a získali šílenou moc.

    – Je kvalita věc kontextu? Bezpochyby. Ale jednoho dne zůstanou všechna díla bez kontextu. Co z nich zbude? Nevím. Nadlidský výkon, pokud byl.

    – Namalování obrazu je z celého malování to poslední. Taky že tu fázi zpravidla vypouštím.

    – Ti, kdo používají sousloví „výroba masa“, si už teď můžou být jistí, čím budou v příštím životě.

    – Na visícím ručníku se najde místo, do kterého si utře ruce skoro každý. Ostatní si najdou nějaké druhé místo. Zbytek ručníku zůstává čistý.


    Komentáře k článku: Umění je to, co se mění tak dlouho, až se to umění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,