Podoby – Janko Márek
Vlastním jménem Jan Komárek. Pseudo si vyrobil sám.
Rád vypráví těžko vysvětlitelný kotrmelce, který spáchal jako maléry s mou adresou. Někdy v devadesátých letech líčil v mý přítomnosti citlivý loutkářce svůj torontskej trapas někdy z druhý půle osmdesátek, ještě z dob emigrace.
Sázeli jsme spolu pro paní továrníkovou tisy. Šlo o to, aby tisy zabránily pohledu z cesty na golf a paní P. u klavíru v obýváku.
Pršelo.
Šli jsme tedy nejdřív na svačinku.
Zahřívali jsme se rumem.
Paní P. mě pak proháněla po zahradě s těžkými tisy a dirigovala umístění.
Komárek měl zatím cosi dělat před domem.
Najednou se ozvala pecka. Šel jsem se po opakovaný ráně podívat, co se děje.
J. K. zatloukal do garáže svým volvem cadillaca v garáži.
Celkem sedmkrát. Až se vyvalila zadní stěna.
Ještě jsem zahlídʼ, jak odhazuje řidičák k nohám majitelky a přes trávníky sousedů odjíždí.
Šel jsem výsadbu dokončit.
Pak už houkaly policejní sirény.
Poldové chtěli vědět, jestli jsem něco slyšel.
To se zapřít nedalo.
Do toho se přihrnul soused-bonzák s tím, že nás viděl, jak se posilujeme.
Stručně jsem ho poslal… Zřejmě si všimnul i zaťatý pěsti. Není to můj zaměstnanec a já neručím za to, co provádí se svým autem, jsem ještě dodal.
A spěchal na další zahrady…
Komárek dva dny seděl.
Ten cadillac patřil rodinnýmu lékaři.
Pak volali advokáti paní P. a ty jsem taky posílal…
Po dokončení svého líčení dal K. loutkářce kviz: Kdo si myslíš, že to z nás dvou mohl udělat? Ukázala nesměle prstem na mě a pak se raději pakovala pod záminkou nějakýho jednání…
Z místa nehody jsem nejel domů, ale daleko za Toronto k příteli Mikušovi. Zavolal jsem ženě, ale ta už všechno věděla od K. Domů jsem jel až druhý den. Policajtům mohlo dojít, že mně nedali fouknout.
Pověst o divokejch českejch zahradnících se ve čtvrti zbohatlíků šířila rychle. Tak jsem přišel o většinu zákazníků.
Z toho se snad dá vytěžit pro život jen toto: Pokud se vám něco z vašich činů úplně nepovedlo – hoďte to na kámoše…
Komárek vzduchovkou zastřelil slepici v parku, kterej jsem zrovna rekonstruoval. Když viděl smrtelnej třas slepice, rozplakal se. Taky se pokoušel vzduchovkou zhasnout rudou hvězdu na kostele. Tam ale puška od bílinskýho zámku nedostřelila. Ani nevím, jestli nad tím nedokončeným dílem taky brečel.
To se stalo asi deset let před činem v Torontu dokonaným.
Pozn. red. Janko Márek, neboli Jan Komárek je režisér a light designér, který s Vratislavem Brabencem žil jistý čas v kanadské emigraci. V současné době žije a působí v Praze, účastní se mnoha projektů české nezávislé (především taneční) scény a je uměleckým i životním partnerem Andrey Miltnerové, s níž máme v tomto čísle velký rozhovor.
Komentáře k článku: Podoby – Janko Márek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Komárek
Paměť je podivný hovnivál…
valí kuličku v hlavě, na kterou se nabalují, anebo z ní opadávají všelijaké ty fragmenty vzpomínek. Nikdy jsem si nevymyslel pseudonym, natož s folklórním nádechem (je mi to odporné 🙂 ) Nikdy jsem nic „nehodil na kámoše“, natož na tebe, milý Brabenče. Tvůj hovnivál nejspíš potřeboval pointovat. Byl to celé fór a slečně jsem na konci příběhu upřesnil, že sice ty jako kriminální živel vypadáš, ale ten kriminálník (který za to neseděl dva dny, ale dvě hodiny…) jsem já! Takhle nějak se překrucují i dějiny brácho.
Honza Komárek
20.07.2016 (16.03), , Trvalý odkaz komentáře,