Zlaté sny fasádníků
Vladimír Morávek pro hradecké Klicperovo divadlo opět adaptoval film ze šedesátých let. Tentokrát s tématem nezvykle ideologickým až politickým: neslavný konec zlatých šedesátých. Zaujaly ho dva fenomény z rozhraní svobodných šedesátých a nastupující normalizace: komedie Zdeňka Podskalského Světáci a krátká existence Golden Kids neboli spojení popových idolů Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové a Václava Neckáře. Celé to nespoutané, bezbřehé a světácké období našich dějin skončilo stejně rychle a rázně jako sen našich tří fasádníků a tří podvodnic, verbalizovala téma dramaturgyně Jana Slouková a dodala, že příběh Golden Kids tvoří paralelu k filmovému příběhu tím, že zlaté trio světácky nahlédlo do velkého světa. Končí se refrénem jedné z populárních písní: šel sen kolem nás. Jenže slovy divadlo nenasytíš! Že se téma vymklo svému tvůrci, dosvědčuje i to, že inscenace končí apoteózou Marty Kubišové ve světle nedávných soudních tahanic s Helenou Vondráčkovou: zlatá šedesátá prý skončila právě v Hradci Králové a právě v den premiéry nové inscenace. Jen se mi nezdá, že pod tím, co se hraje v Hradci, jsou jako autoři uvedeni Zdeněk Podskalský a Vratislav Blažek, když jevištní tvar, a správně, nemá s filmovým mnoho společného.
Zlatá šedesátá alias Bílá Hora
Předchozí adaptace filmů Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko evokovaly zlatá šedesátá, nahlížená současnýma příliš okouzlenýma očima. Sotva najdeme mezi častými návraty do těchto let případ, který by se vyhnul okupačním tankům v srpnu 1968. Naši předkové vystačili se syndromem Bílé hory tři sta let, co je proti tomu dvacetileté omílání novodobé verze českého mučednictví. Máme ho přece tak rádi! Jenže poprvé se Vladimír Morávek do tématu pustil tak zpříma, tak prudce, s tak přímočarou naivitou.
Trochu vyprávíme příběh, který všichni důvěrně známe, a trochu vyprávíme, za jakých okolností vznikal, uvedl Morávek v jednom z rozhovorů. Ony okolnosti do inscenace vnášejí deníkové záznamy Zdeňka Podskalského, jimiž si ulevoval nad poměry nastupující normalizace. Podle mne těch pár komentářů, sotva by vydaly na dvě tři stránky, je nakonec nejzajímavějších, protože vedou přímo k věci. Ve Světácích samotných také nešlo o žádné ideje a historické události, pásmu Golden Kids ty světodějnosti pak implantoval Vladimír Morávek tak názorně, že až plakátově. Už proto se dvě pásma inscenace nespojila do žádoucího celku, až na posledních odhadem dvacet třicet minut typického morávskovského třeštění, filosofování a sebelítosti při nepodařeném mejdanu: bizarně v jeho průběhu filosofovaly už ne jen původní filmové dvě, ale všechny tři trojice protagonistů, Golden Kids ovšem zase hlavně v autorských komentářích. Dokonce lze tvrdit, že celý úmorný kolotoč demonstrací filmových situací, prokládaný písničkami, není ničím víc než morávkovsky bizarní estrádou, či spíše obludně zbytnělou expozicí poslední dvacetiminutovky, do níž se scvrkne kolize i krize. Katastrofu je však třeba dodat zvnějšku: naivní Zuzanka nepřežije skok z okna, což se zase jen, a hodně násilně konstatuje, Marta Kubišová je umlčena a bezpráví jaksi na druhou vrací připomínka soudní žaloby ze strany dřívější kamarádky Heleny Vondráčkové – mimochodem opět bez věcných důkazů, jen to tak nějak všichni cítíme. A z pocitových tvrzení bez důkazů vyrůstají legendy. Jenže vyústění inscenace, prolnutí a setkání dvou rovin – připusťme zatím, že příběhů – má-li přesvědčit, nestačí verbálně konstatovat. Proto tu musí nastoupit deux ex machina v podobě komentáře, jenž u Morávka nepřináší dobro, ale hlásá zlo.
Příběhy se tedy musejí u Morávka odříkat, neodehrají je samy postavy. Ony nesehrají ani obvyklé fascinující obrazy, jen stroze a nakonec popisně demonstrují to z filmu nejpodstatnější, a sice bláznivě lidské jednání v přesně stanovených danostech a prostředí. Proti původnímu spontánnímu „lidovému“ herectví Morávkova ostrá stylizace jednání neposloužila než vypreparováním racionálně vyložených idejí filmu: jednání, chování, trapnosti, hlouposti, hulvátství, to vše Morávek zveličené vystavil v pomyslné galerii tezí. Z jedinečného tvoří principy, navíc podle mého už značně obehrané, a pokud k nim tentokrát nepřidává žádnou „přidanou hodnotu“, pak nezajímavé.
V případě pásma Golden Kids byla stejná metoda účinnější prostě proto, že šlo o retrostylizaci, o jevištní písničkové klipy, ale ani příběh populárních zpěváků Morávek jevištně nevypráví, jen stroze oznamuje jeho průběh. Chtít od dramatické konstrukce něco víc by znamenalo mimo jiné podívat se za pozlátko kostýmů a tváří těch „zlatých kůzlat“, to by ovšem znamenalo napsat a inscenovat jinou hru.
To je šoubyznys
zpívá Helena Vondráčková v jednom ze svých pozdně normalizátorských popěvků a mne zarazilo, že Morávek nijak významně nepracuje s žánrovými a estetickými premisami, které film i působení Golden Kids obsahují. V obou případech totiž před sebou máme, na rozdíl od předchozích dvou adaptací, dobový spotřební šoubyznys, jen si ho, jako skoro všechno ze „zlatých“ šedesátých, legendarizujeme. Skupina Golden Kids vznikla jako obchodní značka především na export a ani jednomu z těch tří zprvu nevadilo, že podnikají na pozadí okupačních tanků. Ano, Martu Kubišovou odstranili po zinscenovaném skandálu normalizátoři, kteří potřebovali ukázat potrestané populární provinilce. Kubišová ale věcně radila zbylým dvěma kolegům neničit si kariéru. I když ani oni nemohli podat jen prst, aby se dlouhodobě zařadili ke Karlu Gottovi, Krokům Františka Janečka, Kotvaldům, Hložkům, Davidům. Také Světáci jsou typickou filmovou komedií, která prostě měla bavit! A baví dodnes! Pravda, výsostnými prostředky, v mých očích je to opravdu velký biják, ale radil bych nepřeceňovat jeho poslání a dobové ambice, tudíž ani současné možnosti interpretace! Jestliže se moralisté pozastavovali nad Vesničkou mou střediskovou, proč ne nad Světáky? Jak oni dávají najevo, že pojednávají o době plné okupačních tanků?
Ve filmu najdeme různorodé ingredience, tu z filmové nové vlny, tu z bláznivých komedií typu Pane, vy jste vdova, tu z budovatelských 50. let. Také z moralit typu Třetí přání, ostatně jejich autor Vratislav Blažek se podílel i na scénáři Světáků. Příběh tří fasádníků je svým způsobem parodií budovatelských snímků, které proměněné právě v komedie zůstaly součástí zlatých šedesátých – a nejen ve filmu, podívejme se na repertoár tehdejších Městských divadel pražských, na hry Jaroslava Dietla, Oldřicha Daňka a dalších, které suplovaly tzv. bulvární dramatiku. Proto jsou Světáci filmem svým způsobem univerzálním, lze se na něm jen bavit, ale lze nad ním i mudrovat.
Řečené prozrazuje už obsazení populárních tváří, a to, že jejich postavy vycházely z osvědčených typů, s nimiž byly tehdejší celebrity prakticky spojeny: za postavou Prouzy Vlastimila Brodského vidím mimo jiné brigádníka ze Skřivánků na niti, ale trochu i majora z Rozmarného léta, za Petrtýlem Jana Libíčka jak divadelního Krále Ubu, tak filmové komedie typu Svatba jako řemen či Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, za Skopcem Jiřího Sováka všechny ty rázné jednodušší chlapy, kteří se zrodili už v agitkách 50. let. Ženské protagonistky nabízejí ještě lehčí zboží, především Jiřina Bohdalová jen opakovala mrckování z desítek komických i vážnějších rolí, Iva Janžurová prodala vysokou postavu a hlasovou manýru, které se už nepustila. Ještě Jiřinu Jiráskovou bych přiřadil k mužské trojici, i když i její postava má své předchůdkyně. Zvláštní symbióza hereckého mistrovství a pokleslosti prostředků je další z estetických plošek Světáků, na které Morávek na jevišti rezignoval. Jenže co potom ze Světáků na jevišti zbyde?
Není to ideální materiál
pro vivisekci
Je otázkou, nakolik hradečtí herci prostě nemohou konkurovat svým předchůdcům, nakolik jsou postavy podmíněny jejich originalitou. V tom sice inscenace skřípe nejvíc, ale myslím, že víc v důsledku Morávkovy dekonstrukce původního materiálu než schopnostmi Jiřího Zapletala (Skopec), Ondřeje Malého (Prouza) a Filipa Richtermoce (Petrtýl). Trochu víc bych si cenil jejich protějšků Martiny Novákové (Boženka), Kamily Sedlárové (Marcela) a Kristýny Kociánové (Zuzana). A nejvíc Zory Valchařové-Poulové, protože její paní Trčková osobností je, jinou, než byla ta v podání Jiřiny Šejbalové. Problém lze ovšem vyhrotit názorně na postavě emeritního profesora Dvorského, za kterou prostě stála celá existence Oldřicha Nového, jeho životní příběh i téma, samotné repliky a vlastně celá postava – jinak není skoro k ničemu, jak se ukázalo v hradeckém provedení – a není to nic proti hradeckému Janu Bílkovi, s tou postavou nikdo nic nesvede!
Světáci jsou situační a charakterovou komedií v jednom, v každém případě víc než o děj jde o jeho konkrétní momenty, o promluvy, gesta a mimiku herců, prostě o důležité drobnosti navěšené na provázku příběhu. Proto i stylové pokračování má myslím Podskalského komedie zase velmi různé, patří sem volně třeba tak rozdílné filmy, jako jsou Marečku, podejte mi pero vedle Troškových Slunce, seno a to další. Co je spojuje především, jsou herci v nádherně životných obrazech rozličných, výjimečných a přitom tak typických lidí. U Morávka jsou nositeli jednoho dvou papírově zvýrazněných povahových rysů, takových, které lze tematizovat a ideologizovat. Proč ne, jen pochybuji, že právě Světáci jsou ideálním materiálem pro tuto vivisekci.
Pod dojmem uvedených souvislostí se nemohu zbavit podezření, že pásmo Golden Kids, přestože nakonec muselo zachraňovat ideovou konstrukci kusu, je tu hlavně proto, aby bylo možné hrát a zpívat jejich písničky, tedy aby tvar inscenace získal na atraktivitě. To je konstatování, nikoli kritika, divadlo se holt musí ohlížet na své diváky. Závěrečný aplaus myslím patřil především třem představitelům Golden Kids a jejich písničkám, rád jsem se k němu přidal.
Komentáře k článku: Zlaté sny fasádníků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
