Shakespeare se krotí těžko
Zkrocení zlé ženy patří mezi raná Shakespearova díla, ale inscenační klíč k němu nemusí být jednoduchý. Většinou jsme ovšem zvyklí na typovou komedii, z níž se vymykají jen postavy Kateřiny a Petruchia. S nimi je ovšem trochu problém. Krocení ženy – dračice není nijak neobvyklé téma a většinou odráží i konvence doby, v níž se odehrává. A právě alžbětinci nepatřili v tomto smyslu k těm nejjemnějším. Proto se Petruchiovo poněkud drastické jednání omlouvá „domluvenou“ vzájemnou hrou obou protagonistů, kteří v sobě ve skutečnosti hned nalezli zalíbení.
V Národním divadle se pokusili najít v textu hlubší téma. Měl jim k tomu pomáhat i málo hrávaný rámec, kdy veselá společnost převlékne opilého Dráteníka za šlechtice a pak je mu sehrána komedie o krocení zlé ženy. V inscenaci režiséra Martina Čičváka se ovšem na scénu prodere přes protesty uvaděčky opilý návštěvník Národního divadla, který se po částečném vystřízlivění sám ujme role Petruchia. Octne se v anglické společnosti lovců, zřejmě proto, abychom pochopili, že Kateřina zde bude štvanou kořistí. Mladým hercům je dokonce přidělena role honicích psů. Vtipným kostýmním trikem se pak všichni přenesou do renesanční… Kam vlastně? Když je Kateřina představována jako nevěsta, přijde oblečená a nalíčená jako Alžběta I., Hortensio vystupuje jako hudebník v čínském převleku, Lucentio učí Biancu anglicky atd. Snad se tím naznačuje, že se ocitáme ve fantaskním světě divadla, kde je všechno možné. Nebo se zde předvádí nějaké quasi existenciální drama? Co ovšem potom s Biančinou dějovou linií, když ji navíc Jana Pidrmanová hraje v podstatě od začátku jen jako sice půvabnou, ale prázdnou koketku, která umí pěkně seknout drápkem, když dostane, co chce. O jejích nápadnících se těžko vůbec zmiňovat, nejvýraznější je Jan Hájek, který však může těžit z toho, že hraje sluhu, který se vydává za svého pána. Ovšem jeho načerveněný jazyk v druhé polovině inscenace je jednou z dalších záhad produkce. Scény, které – kromě soubojů Kateřiny s Petruchiem – v sobě mají také jistý vtip, se v nové inscenaci Národního divadla vlečou úmorně, bez point a sebemenšího náznaku humoru.
Bohužel ale ani očekávané dialogy Petruchia s Kateřinou inscenaci příliš neoživí. Jaký vztah má Petruchio Igora Bareše ke Kateřině Pavly Beretové, není totiž vůbec jasné. Zpočátku působí nijace, potom se zdá, že si krocení užívá v té nejprimitivnější podobě. Duel vtipu, ping pong slov se tu nekoná, cílem je snad opravdu Kateřinu ponížit a udělat z ní poslušnou loutku. Situaci příliš nepomůže ani fraškovitě nejapný výstup Jiřího Štěpničky jako sluhy Gremia v ženských šatech a červených lodičkách. Pokud feministky proti této Shakespearově hře vznášejí protesty, v Národním by byly skoro oprávněné. V závěru hry totiž vystoupí Pavla Beretová, která bohužel pojala Kateřinu jen jako ukřičenou a uchichotanou žabku (o moc starší než Bianca opravdu nebude), téměř jako automat, a slavný monolog odříkává zadrhávaně, nadrilovaně, až zoufale. Pak však najednou Petruchiovi naznačí, že je těhotná. Je to gesto vítězství nebo snad smíření? A komu je vlastně adresováno? Stojí vedle ní Petruchio nebo Dráteník z úvodu, či snad dokonce náš současník divák? Nevadilo by ani tolik, že rámec divadla na divadle funguje jen zpočátku, ale rozhodně chybí k tomuto prologu epilog, který by snad objasnil konání postav.
Ve Zkrocení zlé ženy tedy nová inscenace Národního divadla skryté závažné téma neodhalila. Bohužel potlačila i komediální rovinu textu do té míry, že ji nahradila nuda. Škoda, že tvůrci podlehli ambicióznímu vykládání textu, když ho zahltili spoustou významů, odkazů a nápadů, jen rozmělňujících jevištní situace. Tradiční inscenační podobu komedie ovšem ničím novým nenahradili.
Národní divadlo – William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Překlad Martin Hilský. Režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Marija Havran, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 10. února 2011.
Komentáře k článku: Shakespeare se krotí těžko
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
