Divadelní noviny > Festivaly Kritika
NODO Ostrava, den čtvrtý
V den čtvrtý, poslední, 30. června, zaznělo opět jen jedno dílo – ovšem z nejpodstatnějších ve světové soudobé hudbě: Xenakisova Oresteia. Skladatel vytvořil libreto podle Aischylova dramatu; první verze díla, komponovaná v letech 1965 – 1966 jako scénická hudba na objednávku michiganského městečka Ypsilanti (k provedení Aischylova dramatu na místním baseballovém stadionu), vznikala na anglický text, teprve poté ji Xenakis upravil a podložil původním časoměrným veršem ve starořečtině.
Jde o výběr textů, jakousi sondu do komplexu Aischylovy trilogie, která zpracovává známou báji o následcích trojské války – zavraždění Agamemnóna rukou jeho ženy Klytaimnestry a jejího milence Aigistha a následná Orestova pomsta otcovy smrti. Kromě návratu k originálnímu jazyku Xenakis dílo později i rozšířil: v roce 1987 přidal část Kassandra, roku 1992 přikomponoval část Bohyně Athéna. Obě přidané části jsou pro sólový baryton (zpívá fistulí i obě ženské postavy – ve starořeckém divadle nevystupovaly herečky). Kassandra je doprovázena virtuózně stylizovaným sólovým partem bicích nástrojů (fenomenálně hrál Tamás Schlanger), zpěvák občas drnknul na novodobou repliku starořecké cithery, v části Bohyně Athéna už znějí i ostatní nástroje orchestru.
Když diváci vstupovali do sálu, promítal se (jako smyčka) na zdi a strop hlediště český komentář – úvod do děje (autor Tomáš Vůjtek). Přednášeli ho výhradně muži (identifikovaní titulkem – jménem postavy); Athénu mluvil herec s výrazně rudě nalíčenými rty. Paralelní české titulky během provedení, v cizojazyčných produkcích obvyklé, někomu chyběly – mně rozhodně ne. Znějící starořečtina podtrhovala nesrozumitelností tajemnou atmosféru starověkého příběhu a tak zvyšovala napětí. (Divák také nemusel dělit svoji pozornost na čtení textu a sledování jevištní akce.)
Hrálo se na stupňovitě uspořádaném pódiu, s vyvýšenou železnou lávkou v pozadí, v hloubi jeviště se převaloval dým. Na jevišti už při příchodu diváků stál patnácti členný mužský sbor v monastických černých hábitech, se šátky na hlavách, s předzpěvákem (byl jím sbormistr Jurij Galatěnko). Ženská část sboru Canticum Ostrava seděla vpředu v hledišti (v jednotných civilních „svátečních“ šatech), na scénu přišla jen na svůj výstup, načež se opět vrátila do hlediště. Barytonista Holger Falk byl později obřadně „přivezen“ na praktikáblu – pohyblivém středním dílu pódia; tlačil ho nikoli kulisák, ale herec Jan Vlas, pozdější významný aktér děje, který gesty (ruce zbarvené krví po Aigistově zavraždění) a výrazovým tancem komentoval děj. Jistým komentářem bylo také nadzvednutí pravé proscéniové stěny, zpod níž se vyvalily spíše neidentifikovatelné předměty, „špína královského dvora“. Jevištnímu projevu (režie Jiří Nekvasil) dominoval obřadně stylizovaný pohyb sborů, sólistova gestika byla spíše konvulzívní, naopak herec se pohyboval vláčně.
Z povahy námětu i textu vyplývá hudební stránka díla: dominuje úderný rytmus rozličného, často komplikovaného metra. Part sólisty (jehož vznik a tvar je svázán s Xenakisovou spoluprací s barytonistou Spyrosem Sakkasem) lze charakterizovat jako dramatické accompagnato, doprovázené především virtuózními bicími (v případě Kassandry) nebo orchestrem (Bohyně Athéna) a občasným zpěvákovým drnknutím na repliku starořecké cithery. Dětský sbor vystoupí v závěru, jako optimistický, smířlivý prvek. Zpíval Permoníček z Karviné (v němž dominují, jak je bohužel u nás obvyklé, děvčata), který perfektně připravila sbormistryně Stanislava Burešová.
Hrála Ostravská banda, precizní provedení dirigoval Petr Kotík.
Po všech stránkách strhující zážitek!
///
Předchozí díly festivalových reportáží:
Komentáře k článku: NODO Ostrava, den čtvrtý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)