Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Quijote v čase ztracený

Festival Divadelní léto pod plzeňským nebem zahájila inscenace Don Quijote v textové úpravě a režii Viléma Dubničky. Cervantesův rozsáhlý román zredukovali tvůrci na sérii nesouvisle řazených kapitol ze života samozvaného potulného rytíře a zasadili do částečně otevřeného prostranství historického centra U Zvonu.

Samostatné, uzavřené mikrosituace, jež nejčastěji zobrazovaly příhody z Quijotova putování, střídaly výstupy postav z rytířova nejbližšího okolí, které k počínání svého pána přistupovaly se značnou skepsí. Vedle Quijotovy neteře, sluhy, faráře a dalších těžko identifikovatelných postav, se v inscenaci objevily postavy ze současného světa, například skupinka uniformovaných policistů, hulvátských skladníků nebo vězňů. Románový svět se tak prolínal s tím soudobým v jakémsi dramatickém bezčasí, v němž si divák místy připadal ztracenější než ten nejznámější snílek a blázen pod španělským sluncem.

Neurčité zasazení děje do konkrétní doby s sebou přineslo otázku, kam vlastně dnes don Quijote patří, odkud pochází a jak konvenuje jeho bytostný idealismus vzdušným zámkům nynější společnosti. Ústřední postava renesančního románu rezignuje na materiální svět, který ji obklopuje, a raději se vydává do vzrušující sféry idejí, v níž je chrabrost projevem vznešenosti a potulné rytířství ctností. Quijotovo jednání je motivováno obrazem spanilé paní Dulciney, která je ale taktéž více smyšlenkou, než reálnou postavou.

Donkichotství, jak je inscenátoři – autor adaptace a režisér Vilém Dubnička a dramaturg Jiří Janků – předkládají, zůstává přes všechny snahy o aktualizaci pouhou ilustrací literárního díla. Tvůrci nejednou kladou důraz na správnou výslovnost španělských jmen, hlavního hrdinu situují do doby, v níž jsou dobrodružné romány páleny cenzurou. Nemluvě o závěrečném vyznění, kde je literatura zavržena samotným Quijotem coby něco škodlivého a životu neprospěšného.

Tomuto historizujícímu pojetí odpovídá i samo ztvárnění dona Quijota. Od počátku je oděn do rytířského úboru a s ostatními se dorozumívá pomocí okázalé rétoriky. Naopak jeho známí, včetně Sancho Panzy, vystupují vesměs v civilních oděvech. Rozdílná kostýmová stylizace však není důsledná a jednoznačná. Například hospodyně nebo lehké děvy svým oblečením odkazují k raně novověké módě, v důsledku čehož nepůsobí Quijotova postava v rámci celku specificky, ale naopak splývá s ostatními. Jinak je tomu v případech, kdy je zasněný rytíř konfrontován uniformovanými policisty nebo vulgární skupinou mužů v montérkách s láhvemi od piva, čímž se tvůrci pokusili vztáhnout děj k současnosti. Tyto pokusy o aktualizaci ale v kontextu inscenace působily násilně, rušivě. Navíc se s tímto časovým i jiným (hereckým, kostýmovým) rozdílem a možnými novými významy, jež z takového střetu plynou, režijně výrazně nepracovalo. Pokud nějaká postava reagovala na Quijotovu jinakost, šlo převážně o vulgární výroky, v nichž jedinci ze současnosti odkázali naivistického rytíře na „patřičné“ místo.

Kromě násilně šroubovaných výstupů a nejednoznačných kostýmů vnášel zmatek do děje i přístup scénografava Pavla Kodedy. Jeviště sestává z patrové otlučené boudy, složené z plechových plátů, a několika dalších, jež byly volně rozmístěny po ohraničeném prostranství na způsob obranné zdi. Sloužily však jen jako paravány pro herce, kteří se za nimi převlékali, případně čekali na další výstup. V popředí scény se z obou stran nacházely kulaté dřevěné stoly a kovový barel, v němž postavy pálily Quijotovy knihy a využívaly jej jako krb. Knihy se posléze válely u vchodu i na střeše nuzného příbytku a takřka přetékaly z přilehlé klícky. Nejdominantnější prvkem jeviště je rozměrná plechová popelnice sloužící hercům jako Quijotův hřebec Rosinant, Panzův osel nebo zkrátka jako odpadiště, ve kterém nejednou skončil zbitý Sancho. Scénografie svou surovostí a použitým levným materiálem evokovala smetiště, opuštěnou stavbu nebo chudinské obydlí kdesi v prérii. Tento dojem umocňoval i písčitý terén historického centra U Zvonu porostlý platanovým hájem. Herci však k danému prostoru nezaujímali nějaký čitelný postoj, čímž toto místo zůstalo jen nekonkrétním, abstraktním prostorem. Jediný pevný bod inscenace v nepřehledném světě beze smyslu představovala dvojice pána a jeho sluhy v podání z Prahy hostujícího Kamila Halbicha a Marka Adamczyka z plzeňského činoherního souboru.

Oba herci se vypořádáli s chaotičností a rozvolněností scénáře i režie velkým, nepolevujícím nasazením. Tvořili sehraný, dynamický pár, jehož herecká komika vyvěrala z kontrastu mezi Quijotovým vážně míněným bláznovstvím a Panzovou ironickou oddaností. Oba po celý čas různými způsoby dobývali větrné mlýny, hledali smysl v nesmyslu, unikali do svých představ, namísto plnění reálných povinností. Cílem jejich poutě je cesta sama. Využili tak obrovský potenciál Cervantesova románu k hravosti, herecké imaginaci a dramatickým situacím. Bohužel však byli jediní. Zbylí aktéři působili jako kompars, tvořený obskurními postavami. Žádnému dalšímu nebyl dán prostor k rozvinutí výraznější herecké akce a interpretace, čímž se postavy stávaly navzájem snadno zaměnitelné.

Absence výrazného režijního a dramaturgického výkladu se tak projevovala v rovině dějové i herecké. Soustavné střídání rolí nebo četné travestie, během kterých se Quijotovi blízcí snažili přivábit zasněného pána zpět domů, přispěly k celkové nepřehlednosti představení. Inscenace postrádala čitelný tvůrčí záměr. Postavy literární předlohy přenesli tvůrci na jeviště v nesourodé směsici současných a historických figur, jež spolu (významově) v podstatě nekomunikovaly. Prolnutím dvou časových rovin nevzniklo dramatické napětí, ale naopak prázdné dobové vakuum, v němž počínání dona Quijota a jeho sluhy vyznívalo formálně a samoúčelně.

Snaha o nenáročnou letní diváckou zábavu se projevovala v primitivním, často doslovném humoru směrovaném dokonce i vůči blízkovýchodním kulturám nebo pohlavním nemocem (sic!). Stejně prvoplánově působily i hudební předěly variující televizní znělku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Tvůrci tak přiznaně připodobnili inscenaci k nekonečným seriálům, přičemž zcela opomněli základní vlastnost divadla – že existuje a vzniká v bezprostředním okamžiku na konkrétním místě a že cokoli na scéně nese význam. Inscenace byla plná míst, ve kterých herci planě postávali na jevišti, aniž by se k dění jakkoli vztahovali.

Výsledkem tak je roztříštěná inscenace postrádající více rovin a hlubší smysl. Těžko z ní soudit, v čem je donkichotství stále živé, aktuální či v jakých podobách dnes existuje.

Divadelní léto pod plzeňským nebem – Miguel de Cervantes: Don Quijote. Adaptace a režie Vilém Dubnička, dramaturgie Jiří Janků, scénografie Pavel Kodeda, kostýmy Lenka Polášková, hudba Petr Zeman, choreografie Karel Basák. Premiéra 2. 7. 2016.

• Autor: Ludvík Píza
• Publikováno: 7. července 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Quijote v čase ztracený

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ