Za dveřmi i za deště (No. 1)
Přestože se tradiční potěcha letní Prahy – festival pouličního divadla Za dveřmi odebral do ústraní holešovického Výstaviště, stále má na co nalákat. Ztráta kouzla náhodného setkání s artisty na chůdách uprostřed Václaváku či s loutkáři na náměstí Jungmannově zatím obyvatele hlavního města příliš neodradila, soudě aspoň podle dosavadní návštěvnosti.
Ve faktický první den festivalu, v úterý 12. července, mohli návštěvníci zhlédnout mírně vyšinutého italského komika Mattea Galbusera, který si nebere servítky a klidně jako štít v souboji použije i náhodné malé dítě z obecenstva. A děti, které pak bylo potřeba uklidnit, nadšeně přivítaly Slovosledy a jejich vyprávění pohádek. Už méně nadšené bylo jejich přijetí večer, kdy měli celý úterní program uzavřít kavárenským vyprávěním pro dospělé. To se však zvrhlo v poněkud psychoterapeutické mlácení prázdné slámy, jež si diváky udrželo jen díky tomu, že pršelo. A tohle bylo pod střechou stanu s pípou.
Vrcholem programu (alespoň pro autora těchto řádků) bylo ovšem Wandering Silent Cinema polského souboru Scena C, které se naprosto nepouličně odehrávalo v jurtě. Trojice mimů oblečených v pruhované kalhoty se šlemi, v kloboucích a tmavých brýlích představili další možnosti, jak pracovat s dnes čím dál oblíbenějším balancováním na hraně přesahu mezi různými způsoby uměleckého vyjádření. Jejich explozivní kombinace filmu, hudby a němé komiky v narativním rámci boje dobra se zlem předvedl nejen perly světového filmu od Pulp Fiction až po Kmotra, ale zároveň ukázal, že i „pouhou“ hudbou lze docílit humoru. V každém případě předčil jistě zamýšlený vrchol dne v podání jiného polského souboru – Teatr Ósmego Dnia.
Ti do Prahy přivezli surrealistickou vizi společnosti jako nesouladu mezi vládnoucí/celebrití třídou, plebsem, který se zoufale chce mezi vyvolené dostat, a mladými lidmi, kteří hledají jiné cesty. Tento vznešený popis vycházející z anotace však realitě odpovídal jen ve velmi hrubých obrysech. Byť se celek tvářil velice expresivně pomáhajíce si rovněž hlasitou hudbou místy přecházející v nařachaný noise a industriál, představení spíše nudilo. Pokud jste tedy nebyli dětmi, jež fascinovaly vysoké vozíky, které připomínály bizarní alegorické vozy. Ty se však pouze líně pohybovaly po placu a herci na jejich vrcholcích se mohli ve svých obskurních kostýmech maximálně vlnit, popřípadě kynout rukama. Inscenace Summit_2.0 je postavená na vizuální stránce, která nutno uznat, velkolepá byla. Ovšem kde chybí jasný režijní záměr, ani bombastičnost rekvizit nepomůže. Slova „bizarní“ a „cože?“ se střídala zhruba stejně rychle jako okamžiky deště s okamžiky bezdeští toho večera.
Milou a po všech stránkách dokonalou cézuru v úterním programu plnila stálice festivalu – Bratři v tricku. Ti tentokrát (podle vlastních slov) neměli co předvést, tak naplnili klobouk papírky s názvy scének z jejich dosavadní tvorby a náhoda v rukou diváků pak určila program. To ve spojení s přirozeným humorem, kterým každou scénku oba členové souboru glosovali, pak tvořilo velmi příjemnou atmosféru, která dokázala diváky v chladném deštivém odpoledni příjemně rozehřát.
Více na i-DN: Horké léto pouličního divadla
///
Ostatní díly denních zpravodajství:
Komentáře k článku: Za dveřmi i za deště (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)