Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Nultý bod nezná hranice (No. 4)

    Dnes v Divadle v Celetné v Praze končí šestidenní Mezinárodní divadelní festival Nultý bod, jenž v podtitulu nese charakteristiku „Platforma pro taneční a fyzické divadlo“. Možná by mu spíš slušel podtitul „Platforma pro otevřené divadlo“, vždyť vedle fyzického a tanečního divadla nabídl i loutkové a černé divadlo (inscenace Clowns´Houses) a workshop belgické performerky Nicole Moussoux, právě jehož veřejnou prezentací s názvem Mladá krev v pohybu dnes festival končí.

    Workshop s Nicole Mossoux na téma „divadlo tance“ – o realitě a představě, improvizaci a dramaturgii. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Nicole Mossoux vedla na festivalu workshop na téma improvizace. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Moussoux nebyla na festivalu (a v Praze) poprvé. V roce 2011 se jej jako performerka účastnila sólem Twin Houses (tehdy prezentovaným na Nové scéně ND) a navíc se svým uměleckým partnerem Patrickem Bonté byla hostem obdobně zaměřeného festivalu Spectaculare s famózní taneční inscenací Les buveuses de café (také na Nové scéně) či (oba) byli několikrát hosty Tance Praha (například loni s inscenací Histoire de l’imposture a také s – na improvizaci zaměřenou – dílnou).

    První ročník festivalu Nultý bod se uskutečnil v roce 2009. Jeho snahou je – jak píší sami pořadatelé – představit českým divákům nové provokativní a  doposud neprozkoumané divadelní žánry a trendy evropského divadla v oblasti tanečního divadla, fyzického divadla a performing artu. Pro odborné i laické publikum zprostředkovat setkání se špičkovými uměleckými soubory a umělci. Pomocí těchto setkání obohatit a inspirovat veřejnost i samotné umělce. Nahlédnout tak do limitů divadelních žánrů a hledat nové tendence a impulsy. Nultý bod je místem setkávání, konfrontace a propojování… Současně s festivalem probíhá týden edukativních workshopů Performing Arts for The Future, zaměřený na setkání mladých umělců s již etablovanými umělci a s autoritami na poli performativního umění. Vzniká tak prostor pro  předání zkušeností začínajícím umělcům a k navazování kontaktů, který vytváří podmínky pro budoucí spolupráce na světové úrovni. 

    Hlavní hvězdou letošního festivalu Nultý bod byla dánská performarka Kitt Johnson a její performance Post No Bills. FOTO archiv festivalu

    Hlavní hvězdou letošního festivalu Nultý bod byla dánská performerka Kitt Johnson a její performance Post No Bills. FOTO archiv festivalu

    I po sedmi letech toto své poslání festival naplňuje. Stal se již vyprofilovanou a divácky úspěšnou letní zastávkou pro aktivní tvůrce, začínající performery, divadelní kritiku i fajnšmekry, kteří se nespokojují s letně odlehčenými produkcemi, jež jsou v tomto ročním období – nejen v Praze – většinou nabízeny. Podobné zaměření měl kdysi festival Apostrof, který se konal vždy začátkem července v Divadle Na zábradlí, NoD, Disku či dokonce v některých letech též (jako Nultý bod) v Divadle v Celetné, ale jemu se – narozdíl od Nultého bodu – nepodařilo upoutat větší diváckou ani širší odbornou pozornost, a tak loni – zdá se – svou existenci ukončil. Nultý bod však zatím vzkvétá a je rok od roku dramaturgicky utaženější. Ne ve smyslu programu, ten je naopak stále více otevírán více žánrům a oborům, ale ve smyslu nasměrování k aktuálním trendům a potřebám experimentujícího, hledajícího divadla. To dokládala nejen dílna zakladatele a dramaturga festivalu Petra Boháče oblíbené Nicole Moussoux, ale především úterní produkce německo-řeckého dua Merlin Puppets Clowns´Houses. O představení psala na i-DN Jana Soprová (viz Nultý bod nezná hranice /No. 2/), a tak jen doplním, že žánrově šlo o velmi sympatické rozšíření festivalové dramaturgie. Mějme naději, že nezůstalo u ojedinělého pozvání tvůrců soudobého loutkového – či šířeji – výtvarného divadla.

    Dalším důležitým prvkem festivalu bylo pozvání absolventky HAMU Bory Debnárové a jejího sólového absolventského představení Uroboros. FOTO archiv NoD

    Důležitým prvkem festivalu bylo pozvání absolventky HAMU Bory Debnárové a jejího sólového představení Uroboros. FOTO archiv NoD

    Dalším důležitým prvkem festivalu bylo pozvání absolventky HAMU Bory Debnárové a jejího sólového absolventského představení Uroboros. Právě možnost konfrontace se zahraničními tvůrci pomáhá českým tvůrcům v uměleckém růstu a nacházení vlastní cesty a výrazu. Debnárová se sympatickou soustředěností a cíleností k tematické i formální (pohybové i obsahové) preciznosti prezentovala v podstatě otevřený tvar možné budoucí „pevné“ performance konfrontující mystické osobní vytržení, existenciální rozměry bytí, erotické symboly života a další významy a podtexty, jichž na jedno představení bylo možná až příliš a které teprv oproštěny od obecností a zacíleny konkrétněji, s větší prací s tanečností, s kostýmem (či nabízející se nahotou), se světelným designem a vůbec výtvarným působením by mohly zazářit v skutečně osobitý, intenzivní divadelní tvar. I tak je Debnárová slibnou osobností nastupující generace a dokladem, že dramaturg (a režisér) Petr Boháč má cit pro objevování nových tváří českého fyzického divadla (vzpomeňme na Adélu Vacovskou a One Step Before the Fall).

    Adéla Vacovská v performanci One Step Before the Fall. FOTO archiv skupiny

    Adéla Vacovská v sólové performanci One Step Before the Fall. FOTO JIŘÍ ŠTRÉBL

    Ve čtvrtek a v pátek uvedl festival již v Divadelních novinách recenzované produkce Lessons of Touch a Vypravěč (viz – Hlubinné doteky a Labyrint bolestné duše a těla). První z nich jsem navštívit bohužel nemohl, ale druhou jsem si ujít nenechal. Považuji je – spolu s inscenací Održení/Disconnected Farmy v jeskyni a Fručkovým projektem Europium Rootlessroot Comp. – za nejvýraznější produkce minulé (2015/16) sezony u nás a zajímalo mne, jak budou působit v jiném prostředí.

    Cecile da Costa v performanci Vypravěč. FOTO archiv souboru

    Cecile da Costa v sólové performanci Vypravěč. FOTO archiv souboru

    Premiéra Vypravěče se konala v březnu v pražském Paláci Akropolis, a to je přece jen jiný – mnohem větší a zvukově jinak disponovaný – prostor. Nevím, o kolikáté uvedení se v pátek jednalo, ale oproti premiéře byla produkce tentokrát křehčí, intimnější, méně fyzicky razantní, více zaměřená na obsah a práci se symboly a jejich významy, se samotným tématem, které aktérka Cecile da Costa na jeviště přináší, když hned v úvodu říká: I count: One two three unborn childs

    Má v rozpažených rukou (jako by byla ukřižovaná) kusy cihel, produkce začíná. Da Costa je zprvu agresivní, drsná, syrová, temná, jak nějaká punkerka. Běsní po jevišti, sípe, řve, zpívá. Mikrofony její zpěv, pohyb a dupání zesilují, dvě pohyblivé tabule světel míří do diváků. Jako by se performerka svých stigmat nemohla zbavit, jako by se nemohla vyrovnat s tíží svých potratů. Obviňuje sebe, své okolí, svůj úděl, Boha… Free seat is not then name of God / Woman is not the name of God / God is not the name of God… Až splynutí s vodou a posléze spočinutí v písku ji uvolní, zklidní. Vyrovná se svým osudem, pohřbí své běsy. Konečně se podívá sama na sebe do zrcadla…

    Tyto významy a tento (osobní) příběh dokáže divák důsledněji číst až při druhém či dalších zhlédnutích této performance. Zprvu na něj působí především aktérčino nasazení a souhra se zvuky, hudbou a světly. Ty (především fyzické nasazení a kontakt s hudbou) byly na premiéře razantnější, emotivně silnější. Myslím, že by da Costa měla v těchto postupech vytrvat. Nebát se nechat se hudbou někdy vést, být v některých chvílích téměř v extázi a (zdánlivě) nekontrolovat své chování, dát své duši a citům volný fyzický a vokální proud. Až na pokraj vyčerpání, jako tomu bylo právě o premiéře a jak to nabízí třeba Adéla Vacovská v již zmiňovaném (a v mnohém toto sólo evokujícím) One Step before the Fall. Místa zklidnění pak budou působit autentičtěji, na performerku i diváky úlevněji a především opravdověji. Jako když po bouřce zůstanou na zbitém těle kapky deště.

    V pátečním uvedení se z produkce trochu toho ostře osobního, necenzurovaného vcítění vytratilo. Vyvažovala je sice pečlivěji volená a interpretovaná práce se znaky, symboly a významy, nicméne syrovost a otevřenost performerčiny zpovědi (původní předobraz – novela Kámen trpělivosti afghánského spisovatele Atiqa Rahimiho – již v produkci nemá smysl hledat) tak ustupovaly divadelním konvencím. Jistou (negativní) úlohu v tom sehrál i hudební doprovod. Na premiéře jej téměř kongeniálně zprostředkovali dva hudebníci, Jan Šikl a kytarista David Kollar, kteří byli performerce rovnocennými partnery, zatímco v pátek všechny zvuky a hudební nástroje ovládal a interpretoval jen jeden (nemýlím-li se, byl to skladatel a perkusista Jan Šikl), čímž se tato složka produkce dostávala – ke škodě věci – na druhou kolej, sloužila v podstatě jen jako emoce zesilující doprovod.

    Ovšem to ze mne mluví především mé pocity a zkušenosti. Na jiné diváky mohlo představení působit odlišněji. V tom jsou právě takové produkce jedinečné – nelze je jednoznačně analyzovat a hodnotit. Pracují s divákovým vědomím i podvědomím, dotýkají se archetypů a vydávají se směrem k maximálnímu osobnímu (i diváckému) nasazení a prožitku. Směrem k divadlu Nebe a Pekla, Těla a Duše. K divadlu, které Peter Brook a Jerzy Grotowski nazývali svaté a Antonin Artaud divadlem krutosti. Možná tak by mohl znít podtitul festivalu…

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    Nultý bod nezná hranice (No. 1)

    Nultý bod nezná hranice (No. 2)

    Nultý bod nezná hranice (No. 3)


    Komentáře k článku: Nultý bod nezná hranice (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,