Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 3)
Čtvrtek hronovský se v mém případě udál ve znamení preference přátelských setkání, jednoho razantního nesouhlasu a dvojice příjemných překvapení. Vzhůru na rekapitulaci!
Pardubický doku-dramatický soubor Teď nádech a leť, který se na letošním Hronově prezentoval ze Šrámkova Písku vzešlou inscenací Slepice není pták, Ukrajina není cizina, se pro mne svou tvorbou opakovaně stává potvrzením platnosti oblíbeného rčení o cestě do pekla, jež dobrými účely dlážděna jest. Byť jsou totiž jejich inscenační apely nepochybně upřímně míněny, pachutě implicitního kalkulu s vypůjčenými životy se v jejich případě zbavit nemohu. Naléhavost sdělení mnohem lépe zprostředkují dokumenty, monotónní lyrizující sladkobol mně naopak ubíjí k nepříčetnosti. Evokaci Ukrajiny prostřednictvím těch nejotravnějších audio-vizuálních klišé i kulturních stereotypů (primitivní disko-pop, příprava boršče), hereckou neobratnost, rozvolněnost inscenačního celku i dramaturgickou nahodilost nelze záslužností zvoleného tématu omluvit.
Tohle není experiment, divadlo ani autentický dokument, ale naivní plakát, a jako takový má účinky spíš kontraproduktivní. Na rozdíl od aktuální situace (nejen) na Ukrajině mě její takto jevištně prezentovaná podoba emocionálně nezasahuje, ani neburcuje k aktivní účasti. Festivalové poroty se ale zjevně nechávají takto dojímat rády, jinak by opakovaná účast souboru na scénické žatvě možná nebyla.
Inscenaci Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu (nominace z Wolkrova Prostějova, celostátní přehlídky uměleckého přednesu a divadla poezie) plzeňského souboru Buddeto! jsem díky své nepozornosti málem minul (Petro Severínová za avízo děkuji!). A to by byla velká škoda. Sympatická padesátiminutovka je totiž v mnohém pravým opakem předchozí produkce. Její předností je poeticky autentická kolektivní výpověď o jen zdánlivě všedních věcech. Vzpomínky na mateřskou školu jsou podány povětšinou nesentimentálně, s žádoucím nadhledem, leč nikoli bezbolestně. Divák je neustále udržován v pozornosti brilantním kolektivním výkonem sehraného ansámblu, přítomnost performera postiženého Downovým syndromem neruší ani nehraje povrchně na city, ale naprosto účelně zapadá do inscenačního celku. Žánrové sepětí eposu s nostalgicky-ironickou reminiscencí funguje skvěle, stejně jako živá hudba provozovaná hereckými aktéry inscenace. Pro mě jeden z vrcholů letošního Jiráskova Hronova. Proč? Protože režie Michala Stona neexhibuje, ale citlivě vede herecký soubor Buddeto! velmi daleko za obvyklé hranice amatérské tvorby primárně určené pro dospívající publikum. Děkuji vám velmi a brzy na shledanou!
Večer můj čtvrteční se divadelně uzavřel v multifunkčním sále Divadla Josefa Čapka inscenací Kdes holubičko lítala? jaroměřského souboru JaKKdo. Mnohokrát již zpracované téma čarodějnických procesů ani zde nepostrádá obvyklé atributy sebevědomého režijního rukopisu Jarky Holasové a výsledkem je drsná jevištní balada, jejíž přístupnost od 16 let je vskutku oprávněná. Erben, Grimmové a další zde nacházejí své další nástupce, co přirozeně propojují poetičnost lidové poezie s radikální interpretací archetypálního příběhu o lidské odvaze i zášti. Neodchází se příjemně do čtvrteční noci. Tenhle horor je totiž smyšlený jen zčásti. Ještěže bliká nedaleko přátelské světlo krčmy a v ní jsou přátelé a byliny. Dneska se nikdo upalovat nebude!
Pokračování!
///
Předchozí díly reportáží z letošního Jiráskova Hronova:
Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 1)
Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 2)
Komentáře k článku: Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Klarine,
velmi s Tebou ohledně Tvého razantního odsudku práce i inscenace souboru Teď nádech a leť nesouhlasím. Není zde místo rozebírat jeho jednotlivé inscenační projekty, který každý je vždy neodvozeným, autentickým svědectvím z jimi zobrazovaných (a navštívených) míst, vždy neuralgických bodů současného světa. Vedle samotných inscenací (které mají každým rokem vyšší divadelní kvalitu) je třeba vnímat i to, že za každý svůj inscenační projekt ručí svou existencí, svými životními postoji. Je to tak patrné, že se velmi divím Tvým osočením z „implicitního kalkulu s vypůjčenými životy“. V takovém případě bys musel odsoudit jakékoli doku-drama, ať už divadelní, televizní či filmové. Anebo squatterskou kulturu.
Teď nádech a leť nejsou žádní grantoví vypočítavci ani profesionální divadlo, které si z intelektuálního odstupu určuje svůj dram-plán. Oni do míst, o nichž svými projekty referují, zajíždějí a divadelními prostředky z nich vynášejí přímá svědectví. Forma, již volí, i způsoby práce navazují na přístupy především polských post-grotowských souborů z oblasti arier-gardy (Wegajty, Gardzienice…), se kterými jsou v kontaktu, hrají tam a z jejich zkušeností čerpají. U nás bychom podobný přístup – dlouhodobě – našli snad jen u Continua.
Tvé hodnocení je nejenže nepochopením jejich práce, ale – a proto se ozývám především – je typicky arogantním přístupem velké části české kritické (a některé povrchní divácké) obce, jež divadlo hodnotí především jeho vnější formou, jejímž měřítkem je pro ni zakonzervovaná estetika ukotvená až kdesi v 19. století. Píšeš „herecká neobratnost, rozvolněnost inscenačního celku, dramaturgická nahodilost“, zatímco – měřítkem současného divadla – jde o živé téma, formální otevřenost adekvátní soudobým projektům dokumentárnho divadla (viz třeba festival Akcent v Arše), vhodně volenou hereckou i výtvarnou (scénografickou) autenticitu, pro niž je syrovost a vstřícnost (viz tanec s divákem a vaření – a na konci společné jezení – polívky) hlavním měřítkem, z čehož všeho vzniká silný emotivní apel. A samozřejmě hlavní je aktuální téma, jež nehledá odstup ani zpochybňující ironii. „Zelinkovci“ vstupují do míst, o kterých se dozvídáme jen z televizních zpráv a v nichž právě doku-drama (film, Tv i divadlo – každý po svém) dokáže nacházet a přinášet silná osobní svědectví a příběhy, čímž působí (a mají působit) především na emoce diváků. Teprve po nich přijdou tvůrci, kteří vyhřezlá témata zpracují nadčasově. Toto je časové divadlo, aktální, dnes a tady, svědectví ze světa, ve kterém žijeme a řešení jeho tragédií a traumat je v nedohlednu. Snad vyjma Continua a TNF neznám profesionální divadlo/soubor u nás, které by tohoto přímého ručení a apelu bylo ochotno a schopno.
10.08.2016 (16.15), Trvalý odkaz komentáře,
,