Divadelní noviny > Rozhovor

Jiří Adámek: Jde mi o prýštivou přítomnost herce na jevišti

Režisér, autor, pedagog a zakladatel skupiny Boca Loca Lab Jiří Adámek (1977) vyvinul originální typ hudebního divadla a za svou práci získal několik divadelních cen. Snad při každém náhodném setkání v divadle jsme si řekli, že si jednou popovídáme ofi­ciál­ně. A pořád jsme to odsouvali na někdy. Koncem června však uvedl hudební inscenaci Bludiště seznamů a zdálo se, že nastal ten správný čas. Při autorizaci necouvl ani o milimetr, jen se snažil některé odpovědi cizelovat, jak sám rád říká. A pokud se vám bude zdát, že Jiří někdy hovoří jako kniha, není to výsledek pečlivé autorizace, ale skutečnost…

Před uvedením inscenace Na útěku jste prozradil, že východiskem bylo osobní téma – osudy vašich židovských prarodičů.

Tři z mých prarodičů byli z židovských rodin. Tatínkovi rodiče se seznámili v Anglii, kam oba za války utekli. Mí rodiče se našli, ani nevěděli, že mají tuto společnou historii. Nám ovšem prozradili, že máme židovské kořeny, až když jsme byli dospělí. V rodině mé mámy existovala jistá ostražitost již od války a právě na její straně se zrodil nápad, že nám o tom nebudou vyprávět. Dnes to může působit absurdně, ale rozhodnutí padlo za tuhé normalizace.

Možná, kdybych to věděl od malička, bral bych to přirozeně. Nedokážu říct, co přesně z toho vyplývá – možná proto čtu docela dost knih o koncentračních táborech, ale divadelně se to zpracovávat asi nedá.

A proč jste tuto rodinnou historii, i když okrajově, v inscenaci použil?

Myslím, že v této inscenaci zůstaly různé kompromisy. Chtěl jsem se s tím nějak vypořádat, ale neměl jsem chuť sdělovat to jako ryze osobní téma. Výsledek je nejasný. Otázka je, jestli je téma holocaustu vůbec vhodné pro divadelní estetický tvar.

To je osobní historie, kterou už asi nebudete umělecky využívat, ale historií lidstva se zaobíráte ve většině inscenací.

Ano, můj zájem o historii se asi odvíjí i od tohoto momentu, ale nechci to zveličovat. Zajímá mě především evropanství. Navíc mám pocit, že existují hodnoty a kulturní danosti, o které nesmíme přijít. Je potřeba neuzavřít se provinčně do České republiky, ale pořád vědět o celoevropském kontextu.

Téma inscenace Po sametu, kterou jste hráli na Nové scéně, jste našel vy, nebo ho vybral někdo z Národního divadla?

Řekl bych, že řada náhod vedla k tomu, že tato inscenace vznikla. Michal Dočekal mi nejdřív nabízel neoficiální rychlovku, abych na Nové scéně vykryl nějakou díru, a mně se do toho nechtělo. Tak říkal, abych přišel s něčím, co by stálo za pořádnou inscenaci. Vtipné je, že jsem nejprve odpověděl váhavě, ale ten e-mail se ztratil někde v éteru. V druhém e-mailu jsem si už byl svým záměrem jistý. A nakonec se to hodilo k pětadvacátému výročí Sametové revoluce.

Pro mě to bylo hodně silné téma, v roce 1989 mi bylo dvanáct. Bylo to takové klučičí zjevení. Asi to těžko něco jiného překoná. Tedy doufám. A zároveň to změnilo naši rodinu, převrátilo nám to život vzhůru nohama. Ostatně, jako mnoha dalším. Myslím, že v inscenaci Po sametu jsme to vše jen naťukli, devadesátá léta mě fascinují a rád bych se k nim ještě vrátil.

Nemrkejte na diváka!

Režíroval jste vlastně někdy dramatický text?

Naposledy asi na VyšeHrátkách před desíti lety. Zvolili jsme Cestu do Compostely R. V. Bolaña, což je alegorie o pouti do Santiaga de Compostela. Text objevila jedna studentka hispanistiky a mně se moc líbil.

Myslím si, že jestli k propojení mého přístupu s pevným dramatickým textem má dojít, tak k tomu dřív nebo později dojde. Ale platí to i naopak. Nedávno mě například nabídl Daniel Přibyl, abych v Kladně režíroval současnou hru o ekonomické krizi. Souhlasil jsem, ale Danovo angažmá v Kladně bylo předčasně ukončeno. Osobně jsem to bral jako znamení.

Vás nelákají takzvané velké dramatické příběhy?

Existují výjimky, třeba mě moc láká Král Oidipus. Mám svůj vlastní výklad té hry a umím si představit hudebněkompoziční přístup k tomu textu.

Ovšem už od základky jsem hodně četl divadelní hry. Fascinovaly mě. Nyní asi přemýšlím jinak. Spíš potřebuju zkoumat konceptuální umění či soudobou hudbu. Proto si nekladu otázku, zda a jak režírovat divadelní hry, protože se tím nyní nezabývám.

Jak vznikají inscenace, které vytváříte se skupinou Boca Loca Lab?

Náš vývoj prošel různými fázemi. Na začátku jsem velice pečlivě připravoval vstupní textový materiál včetně hudebních představ a vize výsledné formy. Tehdy jsme se hlavně snažili tu strukturu co nejpečlivěji naplnit. Pak přišlo období, kdy jsme hledali společně vše. Na začátku jsem přinesl jen velmi volný textový materiál, pár kompozičních nápadů a ústřední pocit. Ale poměrně nedávno se vytvořil pocit sounáležitosti mezi mnou a skladateli Martinem Smolkou a Michalem Nejtkem. Napsali nám partitury inspirované naší hlasovou technikou na pomezí mluvy a zpěvu. Je to trochu návrat k začátkům, kdy zase se souborem nejvíce hledáme naplnění formy.

Je velice důležité, že už se dobře známe a hned můžeme jít k jádru věci. Herci se nechají vést a zároveň nemají pochyb o tom, že když sami s něčím přijdou, tak to respektuji a jejich nápad může inscenaci zásadně ovlivnit.

Když zkoušíte s jinými herci, tak je to pro vás obtížnější proces?

Nemyslím si, že by pro mě bylo dobré, abych zkoušel jen se souborem Boca Loca Lab, brzy bychom se vyčerpali, ale samozřejmě je to s jinými v něčem obtížnější. Také chvíli trvá, než pochopí, co po nich chci. Ale na druhou stranu v Minoru je například dost herců ze skupiny Boca Loca Lab. A na Nové scéně dobře zafungovala kombinace herců ze souboru a hostů, které jsem přivedl.

Slyšela jsem, že jste velice precizní režisér.

To neumím posoudit. Ale asi na tom něco bude, nedávno mi řeklo vedení Minoru, že když přijdou na zkoušky, tak vůbec netuší, co vzniká. Prý vždy pilujeme detaily, a k jakému to směřuje celku, nejde poznat.

Protestují někdy herci?

Stává se to výjimečně. V Minoru jednomu herci nevyhovovalo zkoušení Libozvuků. Neviděl smysl v tom, vytvářet takovou inscenaci, připadalo mu, že nemá téma. A odešel. Ale jinak nenarážím na velké boje. Spíš jde o to, nakolik se přiblížíme ideálu. Nakolik se najde u herců ochota nepřizpůsobit se publiku, neprosit se o jeho oblibu, nemrknout na něj, neudělat herecký fígl. Najít rovnováhu, kdy obě strany pociťují uspokojení z napětí a náročného soustředění.

Režírujete, protože toužíte sdělovat?

Ne.

Proč tedy?

Toužím zažít bytostnou kvalitu existence na jevišti. Pro mě je hledání témat velice namáhavé, protože to, o co mi opravdu jde, je absolutní bytostná přítomnost. A forma a téma jsou prostředníky, které nemohu odbýt.

Čím se řídíte při výběru témat? Je pro vás podstatné, v jakém divadle reží­rujete?

Ano, vždycky váhám, co má kde smysl uvádět. Nyní připravuji druhou původní operu coby libretista a režisér. První – Sezname, otevři se! – jsme vytvořili s Martinem Smolkou. Druhá vzniká podle Lagarceho Pravidel slušného chování v moderní společnosti ve spolupráci s Michalem Nejtkem. Bude se hrát v brněnské Redutě.

Tady je složité to, že já vybírám námět, ale hlavním autorem je skladatel. Trvá dlouho, než najdeme východisko, které nás baví oba a zároveň se hodí pro operu. A navíc musí vyhovovat i konkrétnímu divadlu či souboru. V obou případech jsme hledali tři čtvrtě roku. Jakmile se najde námět, tak už všechno běží. Někdy to je náročnější, někdy méně, ale už je to na cestě.

Dá se říct, co je ve vašich projektech nejdůležitější? Je to jazyk?

Postupně zjišťuji, jak moc důležitý je jazyk, slovo, řeč. Posun ve funkci jazyka je asi ústřední motiv všech mých inscenací. Nejdůležitější však pro mě je, a nedokážu posoudit, zda je to zřetelné i pro diváky, naplněná přítomnost herce, která rezonuje a zasáhne diváka.

Režírujete také rozhlasové hry. Tam je hercova přítomnost oslabena.

Jak jste říkala, jsem otravný a snažím se vše cizelovat do perfektní formy, zároveň ale hodně přijímám nápady herců. A to v rádiu úplně nejde. Rozhlas ode mě vyžaduje dokončenou autorskou práci. To se podařilo nejlépe asi u Manželských minutek. Náhodou jsem měl hodně času, šikovný nápad a hodně jsem se do toho zabral.

Velký dopad malého prostoru

Je pro vás podstatný prostor, ve kterém režírujete? Je vám bližší ten komorní?

Prostor je pro mě velice důležitý. Inscenaci připravuji pro prostor, ve kterém bude uvedena premiéra, případná změna, třeba při zájezdech, se dá dodatečně vyřešit.

Komorní prostor je mi bližší, protože mi jde o prýštivou přítomnost herce na jevišti a dosah jeho přítomnosti na diváka. To je technická záležitost, dosah je logicky v menším prostoru větší. Poprvé jsem se setkal s velkým prostorem, když jsme inscenovali Sezname, otevři se! s Martinem Smolkou v Divadle Antonína Dvořáka. První zjištění bylo, že mi to nečiní problémy. Princip komponování prvků na scéně je pro velký prostor výhodný.

Necháváte se hodně ovlivňovat scénografy?

Potřebuji scénografy, kteří nabízejí až dramaturgický přístup, protože scénáře, které nosím, jsou značně nedramatické. Není v nich zakotveno prostředí, situace ani příběh. Když to funguje, tak si o nich hodně povídáme, upozorňujeme se navzájem na filmové a literární inspirace. Scénograf přichází s výtvarným gestem, které ovlivňuju spíš drobně. Stejně jako hudebníky. Snažím se jim co nejvíce předat ducha věci, ale pak je nechávám tvořit.

Stalo se vám někdy, že vám scénografie nakonec nevyhovovala?

Pracuji téměř jenom se třemi výtvarníky – Kristýnou Täubelovou, Ivanou Kanhäuserovou a Jakubem Kopeckým. A mohu se na ně spolehnout. A i když bych třeba viděl scénografii trochu jinak, neumím jejich návrhy jen tak shodit ze stolu.

Takže se raději podřídíte.

Svým způsobem ano, poté, co jsme vložili energii do společného vylaďování. Někdy si říkám, že by bylo dobré seznámit se i s přístupem jiných výtvarníků, ale zároveň mám věčné obavy. Kdysi, těsně po škole, jsem spolupracoval s výtvarníky, kteří nebyli dost dominantní, kteří byli připraveni posloužit, a vůbec mi to s nimi nešlo. A dominantní scénografové, kteří nejsou vkusem a mentalitou mně příbuzní, by mi přirozeně také nevyhovovali.

Byl jste redaktorem časopisu Svět a divadlo, změnilo vám to nějak pohled na divadlo?

Ty tři roky byly akorát. Redaktorování v SADu mi nabídlo zkušenost jiné profese, musel jsem mít přehled o tom, co se v divadle děje. Nyní spíš kultivuji vlastní režijní a autorský přístup, zmenšuje se má potřeba vidět a vědět, co se všechno děje kolem.

Před tím, než jsem nastoupil do redakce, jsem byl na půl roku v Paříži. A tam jsem byl v divadle skoro denně. Asi to bylo i pobytem v cizí zemi, ale vyvinulo se mi tím zvláštně vypjaté vnímání. Začal jsem rozpoznávat různé typy publika, vnímal jsem napětí v sále. Třeba si pamatuju, jak jsem seděl v Théâtre de la Ville, které má asi tisíc míst, a tam pokaždé, když se na začátku setmělo, začala davová kašlací mánie. Byl to znak nejistoty, protože všichni společně seděli v obnaženém, nečleněném, prudce se svažujícím prostoru.

A pak jsem byl v SADu a rozjitřené vnímání divadelního představení se ještě posílilo. Ale vzniklo to v Paříži.

Tvořivý přístup ke světu

Dokázal byste popsat, jak vznikl váš originální inscenační jazyk?

Je to trochu dlouhá historie. Mým učitelem na katedře loutkového a alternativního divadla byl paradoxně Ivan Rajmont, tradiční činoherní režisér. To se míjelo s mým naturelem, což jsem v té době nedokázal rozpoznat. Takže jsem končil DAMU a myslel si, že režírovat nikdy nebudu. Zvažoval jsem další studium, ale pak nastala série zásadních setkání. Asistoval jsem J. A. Pitínskému a velice mi to pomohlo. Když zkoušel Rajmont, tak byl plný energie a temperamentu. Pitínský seděl a koukal na to, co se před ním odehrává. Já jsem do té doby snad ani netušil, že mám možnost sedět, vnímat a s odstupem komponovat scénické prvky.

Potom jsem tři semestry věrně docházel na katedru autorské tvorby a pedagogiky k Ivanu Vyskočilovi a dalším pozoruhodným pedagogům. A v té době jsem také připravoval performanci do bývalé čistírny odpadních vod v Bubenči. Tam byla taková ozvěna, že se nedalo vůbec nic říct. Místo slov jsem si musel vystačit se zvuky. A najednou jsem si byl jistý. Pak jsem ještě jel na úžasnou stáž na Korsiku, kde jsem pracoval pod vedením francouzského hudebníka a skladatele, který tam vytvořil chór z dvanácti hlasů, a to už bylo hodně blízko tomu, co dělám dnes.

Takhle postupně to vznikalo a trvalo to asi sedm let – počítáno od konce DAMU až k inscenaci Tiká tiká politika.

Nyní učíte na DAMU. Co to pro vás znamená?

Je to významná součást mého života. Je fascinující, že na přijímačky přijde člověk kolem dvacítky a téměř neumí říct kloudnou větu a za pět let z některých vyrostou lidé s názorem, někam směřující a schopní obstát před herci. Tento vývoj během pěti let je ohromující. Baví mě také složitý balanc mezi absolutní trpělivostí, to je základ, a možností toho člověka někam posouvat. Chci studentům klást výzvy, pomoct jim se kultivovat. A kromě toho jsou to mladí a na své pedagogy nároční lidé, což je vzpruha a posila.

Dá se naučit režírovat?

To nevím. Jde mi více o vývoj osobnosti k zvídavému a tvořivému vztahu ke světu. Jsem na opačném pólu k pedagogům režie, kteří učí řemeslo, tedy jak aranžovat či vytvořit situaci. Chci se se studenty potkat v permanentní živé debatě.

Mám třeba zásadu, že když začnou zkoušet, tak tam dva týdny nejdu. Je velice důležité, aby to bylo jejich dílo. Pak jim samozřejmě trochu do řemesla mluvím, ale jsme přece jen experimentální katedra, takže ho chápeme každý jinak.

Dominantní tvarovači

V Berlíně jste vytvořil inscenaci Changemakers s bratrem Ondřejem. Proč jste spolupracovali pouze jednou?

Bratr je v otázkách tvorby můj nejbližší člověk. Možnost dělat něco spolu mi přišla skvělá. Ale zjistili jsme, že jsme si příliš podobní a nedoplňujeme se. Ondřej psal hudbu, já jsem vytvořil scénář a režíroval jsem to. Oba jsme zvyklí být zcela dominantní tvarovači. Bratr také velmi často překračuje ryzí hudebnost a vytváří spektakulární skladby. Takže jsme na sebe naráželi.

Takže jste si řekli, že už nikdy?

Neženeme se do toho, ale neřekli jsme, že už nikdy. Vlastně spolu konzultujeme skoro všechno, co děláme.

Nerad říkáte nikdy…

Nyní zažívám intenzivní přátelství s Martinem Smolkou. Má velmi vyhraněný vkus, a co mu není blízké, prostě odmítá. Mně naopak přišla otevřenost vždycky důležitá. A teď to pozoruji a říkám si, že asi taky někdy mohu říct sám sobě jasné ne.

Ale učím se! Nedávno jsem byl na Jiráskově Hronově a vynechal jsem některá tradičnější činoherní představení, takže jsem měl dost času na sebe a netrápil jsem se. Fungovalo to znamenitě.

Co vás přitahuje na amatérském divadle? Často jezdíte na přehlídky, zasedáte v porotách, vedete semi­náře…

Není to tak často, ale vždycky je to speciální zkušenost. Svou osobní historií jsem v amatérském divadle dost exot – Jirka Havelka či Petr Hašek a mnozí jiní v něm vyrostli. Já ho sleduji až v posledních letech. Jsem tam tedy svobodný, s nikým mě nepojí dlouholeté přátelství, a kdyby mě už nikdy nepozvali, nic strašného se nestane. Hlavní důvod je však ten, že se tam občas objeví úžasné představení, které by v profesionálním divadle nikdy vzniknout nemohlo.

Na Jiráskově Hronově jste také vedl semináře, je to hodně jiné než na DAMU?

Principiálně je to odlišné. Na Hronově nejlíp funguje, když zadám práci ve skupinkách. Oni ani nemrknou, nic neřeší, rozejdou se a něco připraví. Není pro ně tak významné, jak to dopadne. To ve škole nefunguje. Vše, co studenti dělají, je pro ně životně důležité. Pořád zkoumají, zda mají talent, zda jdou dobrou cestou, zda se prosadí… Nejsou ochotni spolupracovat s kýmkoli na čemkoli.

Vášeň pro Carmen

Pocházíte z hudební rodiny, to vás jistě muselo ovlivnit. Máte hudební talent?

Skladatelé oceňují, že se vyznám v jejich partiturách. Jsem schopný napsat noty, to ovšem moc nekultivuji. Ale Martin Smolka mi opakovaně tvrdí, že jsem svého druhu skladatel a že mám zkusit jít v tom směru dál. Je to velká výzva. Teď jsem tedy napsal polovoicebandový polozpívaný čtyřhlas do Disku.

A nenapadlo vás třeba ještě před studiem na DAMU, že máte hudební nadání?

Nechal jsem si to trochu sebrat vlastní blbostí. Celou základku jsem se hudbě věnoval vášnivě. A pak jsem šel na gympl, přišel jsem o důležitou učitelku na klavír a začal jsem to zanedbávat. Zamilovával jsem se a nebyl jsem už ochotný sedět doma a cvičit. Zároveň šel můj mladší bratr na konzervatoř a brzy byl o několik tříd hudebně dál. A na DAMU na to vůbec nebyl prostor. Doufám, že dnes už dáváme studentům, kteří mají nějaký jiný než úzce divadelní potenciál, větší podporu. Na základce jsem si ale představoval, že budu skladatel nebo dirigent.

A to se dostáváme k režii opery. Láká vás?

Teď budu v Redutě poprvé pracovat s ryze operními pěvci. Musím si to vyzkoušet a případně i naučit. A uvidíme, co bude dál. Opera je komplikovaná a má hodně limitů. Ale láká mě samozřejmě.

Čeho se bojíte nejvíc?

Nevím, jestli se dá říct, že se bojím. Tato práce má však několik proti. My jsme si s Michalem Nejtkem vydobyli, že opera nebude alternovaná, což je výjimka v běžném provozu. Ale když mi jde tolik o preciznost, soustředění, vnitřní angažovanost herců nebo interpretů, tak je těžké připustit alternaci. A pak je tam druhá autorita – dirigent. Já jsem scénický minimalista a jsou pro mě důležité momenty, které třeba nejsou úplně postřehnutelné – v pěveckém výraze, v tempu. A to určuje, nebo spoluurčuje, dirigent. I to bude pro mě nový druh spolupráce.

Navíc zásadní problém opery je, jak jsme si to s Michalem zformulovali, že předvádí virtuozitu pěvců, předvádí virtuozitu dirigenta, předvádí scénografii, předvádí režijní umění. A mě by bavilo jít důsledně proti tomu, aby se něco předvádělo.

Na které opeře byste chtěl uplatnit důsledný minimalismus?

Nejvíc mě samozřejmě zajímá současná opera. Mám ale třeba velkou vášeň pro Carmen. Mám totiž teorii, že některé postavy jsou nezhmotnitelné – třeba Švejk a právě Carmen. Je to víc než jen žena, je to důsledné „femmefatalství“. Takže vyhnout se realistickému inscenování by mě lákalo.

Také miluji Janáčkovy opery, ale domnívám se, že pro mě nejsou. Jsou příliš divadelní, psychologicky vypracované. Možná bych u Pucciniho mohl vyrovnat jeho vypjatou citovost tím, že bych potlačil okázalost ve scénickém provedení.

Profesionálně šílené!

Pořád mě to s ním baví, to je, myslím, zcela zásadní. Kdykoli přemítá o dalších plánech, představách, inspiracích, cítím, že chci být u toho, ačkoli představa usedání nad fermany a boje o každou půlhodinu zcela soustředěného, a tudíž psychicky i fyzicky náročného zkoušení, nepatří zrovna mezi představy nejpřitažlivější.

Obdivuji jeho věrnost nám, pořád stejným tvářím tzv. hereckého mate­riá­lu, který, ač zákonitě značně obehraný, přece přináší mu (někdy mu totiž s láskou říkáme VON) asi veledůležitý pocit jistoty a vědomí, že před „svými“ se již nemusí hrát na jiného, než jakým je. Protože po mnoha, mírně řečeno, expresivních, ba přímo extatických chvílích, kdy létaly židle a rozkousávaly se tužky, už dávno víme, že ví, a on ví, že víme. A hlavně ujít tak zásadní a nebývale velký kus cesty ve svém nitru, potažmo ve své tvorbě, dopřát sobě i druhým takovou tvůrčí svobodu, vybojovat si v nelehkém světě nezávislého divadla takové podmínky, tým loajální, zároveň kritický a za každých okolností profesionální, to chce velkou kuráž a odvahu zariskovat. A ty on má. Prodrat se od rozpačitých a ne zcela srozumitelných a originálních pokusů s partou damáků v Dejvicích až k sebevědomé režii v mnoha ohledech nezařaditelné mluvené opery, k psaní partitur a libret, to chce píli a pokoru. A ty má taky.

Nechtěl jsem psát oslavnou báseň, tak teď nevím… Jasně, jeho nekompromisní postoj k času a k disciplíně umí být iritující a protáhnout pauzu na kafe může být téměř nebezpečné.

Ovšem jeho obdiv a úcta ke kolegům, ta je tam také.

Taky mu to skvěle mluví a zdá se, že vždy ví, kudy chce jít, a pokud se ukáže, že se jednalo o cestu scestnou, neváhá to přiznat a pokus vzdát.

A co není nepodstatné, je prostě vtipnej, což je po napsání předchozího pro někoho možná nečekané, avšak při tvorbě i běžné komunikaci zcela zásadní.

Chtěl se stát dirigentem, ale já myslím, že je dobře, že jím není. Nebo vlastně je?

Objevovatel odvážných cest, tvůrce forem, zcela otevřený a hudebností ovládnutý citlivý profesionál.

Pořád mě to s ním baví. Tak co bude dál, Jirko? Jsem zvědavý!

Pavol Smolárik

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 6. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiří Adámek: Jde mi o prýštivou přítomnost herce na jevišti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ