Zaklepali jsme na brány nejtemnější komory pekla
Nový projekt Miroslava Bambuška v pražské MeetFactory Silní je pokračováním jeho cesty za apokalyptickými obrazy současného světa. Světa, který se řítí do záhuby, anebo v ní možná už – nejméně od druhé světové války – je. Bambušek pracuje scénickými prostředky plnými extrémní syrovosti, špíny a vášnivosti. Využívá výtvarnou expresivitu výpravy, obnaženost herců, hypnotičnost hudby, brutalitu hluku a agresivitu otevřeného prostoru bývalé fabriky na zpracování masa. Zastřenost střídá s popisností, abstrakci s konkrétností. Silní vycházejí z textu španělské dramatičky a herečky Angélicy Liddell (1966) Mrtvý pes v čistírně: Silní. Liddell je tak trochu mix rockerky P. J. Harvey a literátky Elfriede Jelinek, mísí punkovou přímočarost s vysoce intelektuálními zdroji a interpretacemi. Za své autorské inscenace se souborem Altra Bilis (Jiná žluč) získala řadu ocenění (mj. prestižní Premio Valle-Inclán de Teatro za rok 2008). Její text – právě z roku 2008 – pracuje s mnoha odkazy na kulturní historii lidstva, tematicky však míří k radikálně nahlížené politické přítomnosti.
Chci mít v těle sperma svých milovaných… Leoš Noha, Dora Bouzková, Roman Zach v závěrečné scéně FOTO VIKTOR KRONBAUER
Bambušek jej silně zredukoval a přepsal do několika dějově víceméně nesouvisejících výstupů a obrazů. Položil důraz na atmosféru, obraz a herectví. Složité úvahy o stavu světa, o smrti, vraždění, xenofobii, manipulaci a znásilňování, jež vedou v textu především postavy Filosofa a Psa, převedl do výkřiků a razantních prohlášení. Divák je jimi napadán, doslova „špiněn“. Jako když kusy masa pleskají o zem. Není úniku. V jednu chvíli dokonce jedna z postav v podání Romana Zacha, hnědá od barvy, či spíš krve, jíž pomalovával stěny místnosti, či možná společné vězení, ve kterém se inscenace odehrává, vkročí mezi diváky. Barva/krev na jeho polonahém těle se otírá o jejich šaty, ale on na to nehledí a klidně si mezi ně sedá. A atakuje je přímými otázkami: Povězte mi popravdě, slečno, spěcháte? Ráda byste se vdala? Chcete mít děti? Proč si myslíte, že vás moc chrání? Proč si myslíte, že investuje peníze, aby bránila vaše těla? Není úniku. Lze jen zírat, nadechovat se, mlčet nebo křečovitě smát, aby se člověk nezbláznil.
Silní jsou v podstatě expresionistickým divadelním plátnem malovaným před očima diváků. Každá věta má váhu absolutna a relativitu nicoty, každý obraz či výstup se zadírá do těl herců a očí a mozků diváků jak ostrý nůž do právě poraženého těla zvířete. Nelze ani na vteřinu váhat, nelze polemizovat, lze se jen pevně držet a jako na toboganu doufat, že nakonec přece jen vysvitne naděje. Tou by mohl být výjev ukřižování a piety. Možná se odehrává v Getsemanské zahradě na úpatí Olivové hory, kde se Ježíš modlil v tu noc, kdy byl zatčen. Ukřižovaná je totiž erotomanka/prostitutka, jež se jmenuje Getsemaní: Chci mít v těle sperma svých milovaných. Sperma ve svém těle, po tom toužím, svěřuje se na železném kříži vysoko nad hlavami diváků. Umírá jakoby v toužebném letu. Ani její smrt však nevede ke klidu a vysvobození. Vchází její milenec (a současně bratr) Octavio, v tu chvíli ale spíš Ježíš, možná Filosof či básník Gérard de Nerval, možná také Combaferre, intelektuální revolucionář z Hugových Bídníků (pod těmito jmény se tato postava v inscenaci i Liddellové textu vyskytuje). Objevuje se Lazar/Pes (Leoš Noha). Svlékají se, na hlavy navlékají vysoké papírové čepice jak vězni z Gauntánama. Pronásledují se, vzájemně jedí své exkrementy. Pohybují se v kruhu. Máme havrany na nohou, lkají. A pak se nechají vyfotit. Jako věznitelé, jako oběti… Není východisko z apokalypsy tohoto světa.
Bambuškovy inscenace jsou především výkřiky. Jejich působivost a síla je v intenzitě vizuálních obrazů a tělesném nasazení performerů. Je obdivuhodné, že Bambušek nachází vynikající české herce, kteří jsou ochotni se jeho „špinavých produkcí“ účastnit. Právě jejich přítomnost a schopnost fyzicky zvládnout a herecky dotvarovat běsné, křečovité stavy, do kterých se dostávají, je obrovskou devízou jeho performancí. V tomto projektu jsou těmi hlavními Roman Zach a Dora Bouzková. Jejich postavy – ať už jde o dramatické situace, civilní komunikace s diváky anebo o interní stavy úzkosti – jsou vždy rozehrávané do mnoha vrstev hereckého výrazu. Jsou agresivní, sebedestruktivní, ale mají i nadhled, ironii, vtip. Dokážou nalézt pointu každého výstupu, nebojí se patosu, vulgarity a bolesti. Za nic se neschovávají, přesto nejsou planě popisní. Takové postupy známe z německého divadla, k nám se však dostávají zřídka, a když, tak často zředěné silným hereckým odstupem. To však není případ této produkce. Všech pět performerů Silných – vedle Zacha s Bouzkovou ještě Leoš Noha, Tomáš Bořil a Petr Krušelnický – je herecky „silných“. Jsou to osobnosti, které Bambuškovo inscenační běsnění dokážou dovést do adekvátního fyzického, obrazivého divadla. Snad jen některé tanečně-pohybové pasáže mohly být odvážnější, razantnější, dotaženější. Zvlášť, když jeden z performerů – Petr Krušelnický – je jednou z našich nejvýraznějších osobností audiovizuálního a pohybového performing arts.
Pohybově rozpačitější místa však vyvažuje prostorově i atmosférou (světla, využití různorodých materiálů) proměnlivá, každým obrazem drsná a magická, na místě aktéry dotvářená, syrová „pastózní“ výprava Petra Matáska. Je to vlastně série trojdimenzionálních obrazů, které by mohly být součástí výstavy v jakékoli (post)moderní galerii. Už kvůli nim stojí za to inscenaci vidět. Pardon, prožít. A ne jednou. Spousta motivů vám totiž napoprvé unikne. K takovým projektům by stálo za to vydat i celý text hry včetně původního od Angélicy Liddell. A pak si nalézt studii Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, který je dalším z inspiračních zdrojů. Není jednoduché porozumět Bambuškovi. Jeho produkce špiní a bolí. Někoho rozběsní, jiného nadchnou.
MeetFactory Praha – Angélica Liddell, Miroslav Bambušek: Silní (podle textu Angélicy Liddell: Mrtvý pes v čistírně: Silní). Překlad Petr Gojda, režie Miroslav Bambušek, výprava Petr Matásek, hudba a light design Petr Krušelnický, dramaturgie Jan Horák. Premiéra 28. 2. 2011.
Komentáře k článku: Zaklepali jsme na brány nejtemnější komory pekla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
