24. MF DIVADLO: Up & Down Aleny Zemančíkové
Z festivalových zážitků patří k nejsilnějším hned ten první, Mýcení Thomase Bernharda v provedení Teatru Polskeho z Wroclawi.
Šlo zvenčí i zevnitř o téma kultivovanosti a „mistrovství“. V inscenaci jsem cítila režisérovo porozumění Bernhardovu textu, jeho zoufalý výsměch vysoké kultuře a s ní spojenému snobství a současně přináležitost k této kultuře – i k jejímu úpadku. Čtení titulků dodávalo představení jakýsi literární rozměr, který k tématu patří a mně je blízký.
V inscenaci Jana Nebeského Dvojí domov / Z Čepa jsem vlastně ocenila kromě divadla také Čepa, jeho meditativní texty o setkání i roztržení generací, o dětství, stáří, smrti. Čep mě jako čtenářku nikdy nebavil, zde ovšem, když jsem měla možnost sledovat vznik namalovaného obrazu na horizontu a poslouchat jeho věty vyslovované třemi různými hlasy, mě oslovil. Korunu celé inscenaci dal květinový koš, který hosteska přinesla hercům a umístila do středu obrazu dvou postav v polích – jako by ty nádherné pozdně letní květiny k té inscenaci patřily.
Ale abych nezůstávala jen u starých mistrů. Jako připomenutí toho, v čem žijeme a jaké násilí normálně snášíme, aniž bychom měli potřebu s tím něco dělat, a jaký druh teroru netolerujeme, jsem ocenila Solo lamentoso Slávy Daubnerové. Její Eva N., postava ze skutečné soudničky, mi připomněla postavy Ladislava Fukse zaseknuté ve svých obranných teoriích. Ale o této inscenaci jsem už psala pro Deník Referendum (viz Všelijací sousedé).
///
Pokud jde o negativa:
Žasnu nad ztrátou smyslu sdělení u některých divadelně a esteticky krásně pojednaných inscenací, z nichž se ale vytratil pod záplavou kostýmů a pohybových řešení esprit předlohy. Pro mě to byla zejména apartní Pěna dní Klicperova divadla z Hradce Králové (starší fragmentární předloha – Büchnerův Vojcek DJKT Plzeň tento přístup, zdá se mi, unesl lépe).
Podobné pocity jsem měla u Posedlosti Jana Mikuláška a Dory Viceníkové z Divadla Na zábradlí: etudy o vztazích v uzavřeném prostoru mi připadaly jako chladná manýristická esence všech možných banálních příběhů z televize a nejrůznějších prakticko-psychologických příruček. Inscenace mi říká, co už vím, a prostředky, které mě nechávají chladnou.
A v kontrastu k tomu estetičnu – nemusím se nutně dívat na explicitní dlouhotrvající znásilňování na scéně. Musí zrovna v tomhle divadlo soupeřit s filmem, nemohlo by jít za svým cílem po vlastní cestě? (Hanebnost, PROTON Theatre, Budapešť).
Alena Zemančíková, dramaturgyně Českého rozhlasu
Komentáře k článku: 24. MF DIVADLO: Up & Down Aleny Zemančíkové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)