Propíjené peníze pro světici
Rakouský spisovatel Joseph Roth (1894–1939) je u nás známý především svým vrcholným románem Radeckého pochod, také jeho novelistickým pokračováním Kapucínská krypta. Mizející svět rakouského mocnářství v nich evokuje s nebývalou sugestivitou. Hrozbu německého fašismu zviditelňuje pak v próze Pavučina, zatímco krátká povídka Legenda o svatém pijanovi (v standardním knižním vydání čítající necelých 30 stránek) je jeho textem posledním, předznamenávajícím v mnohém i autorův skon těžkého alkoholika.
Martin Finger a Martin Pechlát v opileckém tanci FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ
Próza s nádechem fatálního smutku ale zároveň s průzračnou lehkostí stylu i naděje ve finále nastiňuje poslední pařížské dny Andrease, muže na okraji společnosti. Alkoholik, přespávající pod mosty u Seiny, potká „kolegu“, který však na rozdíl od něho má peníze a poskytne nesolventnímu dvě stě franků. Na úpěnlivé Andreasovo tázaní, jak je vrátí, dobrodinec odpoví, že chce-li, má obnos zanechat u světice, v kapli zasvěcené Tereze z Lisieux. Andreas má později dobrou, ale slabou vůli tak učinit, vždy, když se ke splacení chystá, se mu někdo připlete do cesty (bývalá partnerka, kvůli níž strávil dva roky v kriminále, zbohatlý spolužák – slavný fotbalista, dáma lehčího ražení), a on čas, kdy je kaple při mši otevřena, s dotyčnými (nejen) propije. Stále se mu totiž také jako zázrakem připlétají do cesty i peníze. Ve finále se v bistru, kde hrdina tráví spoustu času, objeví éterická dívka, která se jmenuje Tereza. Andreas to chápe jako znamení, omlouvá se, že peníze ještě nevrátil, ona ničemu nerozumí, setkání má přesto lehce mystický nádech a „svatý pijan“ při něm umírá.
Proč tak obšírně (a jistě poněkud schematicky) nastiňuji fabuli Rothova textu? Protože adaptace Davida Jařaba pro Pražské komorní divadlo činí ve výkladu příběhu zásadní posun. Tereza (Iveta Jiřičková) se objevuje v inscenaci hned zkraje, jako podřízená – i sexuálně – šéfa bistra Maurice, kde Andreas (Martin Pechlát) hojně popíjí. Subtilní dívka tvoří jakýsi pandán k problémům vykořeněného alkoholika, překvapení a tajemství z originálu je tím však zrušeno, pravda, jde tu o pokus vytvořit jiné. Obávám se však, že v pochmurném tvaru, zatěžkaném navíc „symfonickým“ hudebním motivem, nefunguje. Proti hereckým kreacím nelze říci křivé slovo, Pechlátova studie zvichřeného alkoholika má parametry nadprůměrného výkonu a působí autenticky, dobrodinec z úvodu (a také finále kusu) v podání Martina Fingera disponuje zase přiměřenou dávkou tajemství. Stylizace vychází dámám (Dana Poláková jako partnerka bývalá, Gabriela Míčová coby ta aktuálně krátkodobá). Určitou živost vnášejí do jevištního dění Jiří Černý jako asertivní, žádným „zázrakům“ se nepodivující číšník i Stanislav Majer v partu bohorovného zbohatlíka, na němž je trochu znát, že vyšel z chudých poměrů. Představitelka Terezy Iveta Jiřičková zvládá svou trpnou roli s vkusem.
Dusno na jevišti by se dalo krájet, próza však takovou atmosféru vůbec neevokuje. První půlstránka Rothova textu je například nastíněna poněkud zdlouhavým „opileckým tancem“ Andrease a dobrodince, výrazně slyšitelný fukar do toho víří divadelní prach, útržky papíru i vlasy protagonistů. A hudba hřímá. Tvůrce divadelní adaptace má pochopitelně právo na svůj výklad, ale tentokrát mi Jařabova interpretace (na rozdíl od múzických úprav Klímova Utrpení knížete Sternenhocha či Urzidillova Weissensteina) připadla jako hodně vzdálená od autorova stylu i uměleckého záměru.
Pražské komorní divadlo – Joseph Roth, David Jařab: Legenda o svatém pijanovi. Režie a scéna David Jařab, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Petr Haas. Premiéra 25. února 2011.
Komentáře k článku: Propíjené peníze pro světici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
