Divadelní noviny > Názory – Glosy
České léto, horké září
Letošní léto bylo, jak má být. My venkovani jsme citliví na počasí. Nebo je to příznak stáří? Tohle „české“ léto se podle nás vydařilo, dva dny krásně a pak zas pršelo. A tak se mohlo k rybníku, ale i na houby nebo jen tak v hustém dešti do lesa, což je velká nádhera. Zvláštností letošního léta byly diskuse. Politické diskuse. Nevím jak u vás, ale všechny večírky a různé grilovací party na chalupách u našich přátel končily nad ránem. Materiálu bylo dost, brexit, terorismus, svoboda a imigrační vlna. Sem tam se i křičelo a práskalo dveřma.
Vrcholem léta se stal divadelní festival v Plzni a tryzna za zesnulou gymnastku v Národním divadle. Obě akce přinesly do našeho stále hrubějšího prostředí vyvrcholení celé letní polemiky, všech sporů o rozporech, které svět dnes má, a připomněly hodnoty, které svobodným lidem sluší. Festival divadla nabídl poměření, co je divadlo zde a co za hranicemi. Porovnávání dopadlo dobře, české divadlo není mrtvo. Inscenace, které přijely z Polska, Maďarska či třeba z Ruska, byly kontroverzní, jak to v divadle má být. I hádky o ně trvaly do noci, což je sympatické znamení českého léta i horkého září. Kéž by nám ten žár vydržel až do zimy. Hodnota totiž není, co padá z nebe, nýbrž to, co si lidi musí mezi sebou vyhádat i s vědomím, že ty hádky jsou zdánlivě neplodné a viditelně nekonečné. A stojí-li proti sobě v nich silní protivníci, zážitek z hádky obohacuje všechny. Plzeňský festival ukázal, jak na tom spor o hodnoty v zahraničí je a že se české divadlo před světem krčit nemusí. Mohlo v tomto směru přitvrdit. I nám hrozí útok našich barbarů, ať už v Kladně, nebo na Hradě a jeho okolí, přesněji řečeno, všude. Divadlo má (také) barbarství a barbarům čelit.
Jak s tím souvisí rozloučení s Věrou Čáslavskou? I ona se stala, dokonce i posmrtně, cílem barbarů. Jakýsi Veleba, kdysi faktický, dnes mentální komunista a přítel prezidenta, napadl gymnastku zcela nesmyslně a bezdůvodně. Řekl, že není mravní hodnotou, že je hodnotou nemravní. Důvod ale měl, skrytý, jeho. Viděl v Čáslavské symbol pokusu o osvobození ze jha komunismu v roce 1968 a symbol odvahy, výkonu, slávy, cti a lidskosti. Tak zaútočil. Tryzna byla naší odpovědí. Burani nám náladu nevezmou, naše lidské hodnoty si nenecháme likvidovat, vážíme si jich, ať už jde o Čáslavskou, o divadlo, třeba v Kladně, kde se právě nyní buranství rozmáchlo k zásadnímu útoku. Budeme naše hodnoty, z nichž i divadlo žije, chránit třeba i před Hradem a dechem jeho hulvátství. O násilí, primitivní zlobě, o ztrátě lidské důstojnosti, o frontálním útoku nesvobody na svobodu, hrála své inscenace v Plzni většina zahraničních divadel. Svým důstojným způsobem o tomtéž bylo i rozloučení s Věrou Čáslavskou.
Před dávnými lety, když v zemi panoval komunistický prezident Antonín Novotný Římský (za jeho vlády začaly v Praze padat na chodce římsy), vyšla v novinách fotografie tohoto nejlépe oblečeného burana a prezidenta zapomnění s mladičkou Čáslavskou. Na studentské koleji tu fotografii kdosi připíchl na nástěnku u vrátnice. Obě postavy měly u úst komiksovou bublinu. Čáslavská: Pane prezidente, proč neotevřete hranice? Novotný: I ty lištičko, ty chceš, abychom v republice zůstali sami?
To byl humor šedesátých let. Dnes je hůř, humor je pryč a burani panují. Tak si říkáme, to léto bylo k něčemu. Sursum corda. Vzhůru srdce, divadlo!
Eva Salzmannová Karel Steigerwald
Komentáře k článku: České léto, horké září
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)