Dürrenmatt baví Brno
Když Friedrich Dürrenmatt vyhověl žádosti curyšského Schauspielhausu o napsání nového kusu pro oslavy dvacátého výročí založení divadla, netušil vůbec, co stvořil. Jasnozřivost, s níž „opera jedné soukromé banky“ předjímá další vývoj euroamerické civilizace, je zcela devastující. Frank V. rozpoutal 19. března 1959 lavinu: publikum se bavilo, mezi kritikou však hra vyvolala pozdvižení.
Evidentně nebyla připravena na ještě větší porci sžíravé hyperboly, než jakou zažila v úspěšné Návštěvě staré dámy (1956). Příběh banky, jež se neštítí ničeho tolik jako poctivého obchodu, pak Dürrenmatt podle svého zvyku ještě několikrát přepracoval, především vymezil trochu jiné místo hudbě a změnil závěr, takže v Münchner Kammerspiele o rok později se již dávala „komedie s hudbou Paula Burkharda, jako moderní pokračování Shakespeara, a ne Brechta“ (to byl políček kritice, která hru spojovala až příliš prvoplánově s Brechtovou Třígrošovou operou). V roce 1980, při příležitosti prvého souborného vydání svých děl, dospěl k poslední verzi, jež byla právě na úvod sezony uvedena v Městském divadle Brno.
Friedrich Dürrenmatt je velkou, fascinující postavou dramatu 20. století. Protože vidí nejen ostře, ale především daleko. Když líčí v makabrózním detailu gangsterské praktiky rodinné firmy, anticipuje to, co budeme zažívat v následujícím půlstoletí. Frank (toho jména) Pátý zdědil podnik a je jeho morální povinností pokračovat v linii nastolené pěti předchozími generacemi. Je připraven rozmnožovat majetek firmy se stejnou nestydatostí, ale „jde to stále hůře“. V právním státě, bez živného prostředí všeobecné korupce, se dají všechny ty machinace, podvodné účetnictví, falšované doklady, pojišťovací podvody, vydírání klientů i spolupracovníků provádět se stále menší efektivitou. Aby se banka, s níž to jde od desíti k pěti, zachránila v hodině dvanácté, Frank se rozhodne pro fingovanou smrt sebe a své ženy. Chce se tak spasit před věřiteli a daňovým úřadem a dožít v klidu někde na venkově, nad stránkami svého milovaného Goetha a nad rozepsanou studií o Mörikem, ale hlavně se svými ulitými miliony. Skoro by vše klaplo, nebýt jakéhosi vyděrače, který zná do nejmenšího detailu všechna tajemství firmy. Vyklube se z něj synáček Herbert. Stejně jako se z mladé akvizice, jejíž čerstvý a neopotřebovaný klín má získat vadnoucí firmě nová odbytiště, vyklube nakonec dcerunka Franziska. Ukáže se sice, že ten klín není až tak neopotřebovaný, ale o to je rodičovské procitnutí horší. Navíc, a to je opravdu k vzteku: machinace s pyritovým dolem na jedné a pojišťovací podvod s hotelem na druhé straně jsou zmařeny aktem přírodní náhody, která nepeče s nikým: v dole se opravdu najde uran a do hotelu opravdu udeří blesk.
Lhaní a zpívání
Jak nepomyslet na Enron, jehož kriminální účetnictví bylo náhodou odhaleno řadovou účetní a jehož pád v roce 2001 byl jednou z příčin globální finanční krize let 2007–2009, i na poměrně zdařilou inscenaci hry mladé britské autorky Lucy Prebble, kterou režíroval Michal Dočekal (2012). Jak nepomyslet na Jeffa Skillinga, jednoho z hlavních strůjců bankrotu Enronu, jenž dostal čtyřiadvacet let a v roce 2013 byl po polovině trestu propuštěn na svobodu. Dürrenmatt je však k Frankovi tvrdší: spravedlivý proces, jenž by to rodinné prokletí ukončil, prezident Traugott zjevivší se jako svérázný deus ex machina odmítne s tím, že tak gigantické zločiny už procesem řešit nelze. Tady pomůže už jen milost. A státní deštník se milostivě rozprostře a zapraví kavalírsky celý obří bankrot.
Když se bránil primitivním brechtovským paralelám, řekl Dürrenmatt: Tady lidé zpívají, když lžou – u Brechta, když mluví pravdu. A jinde říká: Často se tvrdí, že lidé jako Frank neexistují. Jako autor, který pozoruje život, i sám sebe, si tím nejsem tak jist. Jistě, moje banka je fikce. Ale my všichni, stejně jako oni, přece také chceme dobro, štěstí svých dětí, domek v Maibruggu, my všichni chceme být slušní. Mějme se na pozoru, abychom o dobru také jen nezpívali, jako oni.
Když s Paulem Burkhardem (který přišel s nápadem psát o bance) uvažovali nad dramaturgií Franka V., Dürrenmatt chtěl od počátku implantovat do své komedie všechno to zběsilé absurdno, jaké znal z Tita Andronika. A to včetně bestiálně krutého vraždění. Ve Frankovi je to základní, takřka rutinní každodenní pracovní metoda – samozřejmě prezentovaná s veškerou komediální nadsázkou (Ty chceš zabít uklízečku? Vždyť jinou neseženem!). Velmistr žánrových fúzí a mlhovin kráčí po palubě své lodi bláznů, překračuje stylové hranice kdykoli se mu zachce, vplouvá do sebenebezpečnějších vod s intuicí neomylného lodivoda.
Americké psycho (2000). Rovněž věštecký film. Ten typ, Patrick Bateman (hraný Christianem Balem), navozuje představu psychopata v běloskvoucím límečku jupíků velmi sugestivně. Významní představitelé sociopsychologie, či rovnou psychiatrie, dnes přicházejí s teorií, že za finanční krizí, z níž jsme se právě jakžtakž vymanili, jsou tzv. firemní psychopati. Kdo z nich viděl ten fascinující film? Kdo z nich zná Dürrenmatta? Možná nikdo. Spíš to asi visí ve vzduchu. Číst ovšem takového Clivea R. Boddyho, profesora Nottingham Trent University, je stejně fascinující, jako číst Dürrenmatta. Jeho portrét chladně kalkulujícího monstra beze špetky emocí a svědomí, které právě díky těmto předpokladům, dokonalému vystupování a osobnímu charismatu stoupá po profesním žebříčku mnohem rychleji, než bylo kdy možné u rodinné firmy, jako byl Frank V., je velmi působivý.
Tato hypotéza získává stále více půdy pod nohama, má již svou odbornou literaturu, neurologickou a psychiatrickou, jejíž bibliografie se kvapem rozrůstá. Zbývá už jen dokázat, ve spojení s ekonomickou analýzou, že tito psychopati mohli opravdu být jednou z příčin světové krize (jejíž psychologický základ dnes nezpochybňuje nikdo). Má pravdu Boddy, když se táže: Nemáme tato vysoce nebezpečná individua hledat spíše než po věznicích a klinikách na čelných místech velkých obchodních společností? Sérioví vrazi ničí celé rodiny, firemní psychopati ničí státy a jejich ekonomiky. Že přeháním? Možná trochu. Dürrenmatt také přeháněl. Trochu.
Ať se publikum dáví
Hana Burešová a Štěpán Otčenášek prosadili na brněnská prkna Franka V. jako třetí díl své volné trilogie (Thomas Bernhard – Síla zvyku a Martin Walser – Všemocný pan Krott). Už jen proto jim patří obdiv: hra je kondenzací autorova stylu oscilujícího mezi politickou satirou a absurdní groteskou, a patří vedle Návštěvy staré dámy a Fyziků k jeho stylově nejčistším, ale i nejsilnějším dílům. Je to dílo u nás až příliš zanedbávané (jen třináctkrát za 57 let), takže je uvedení možné automaticky považovat za obohacení české dürrenmattovské dramaturgie. Tím spíše, že paralely k dnešku tu jsou, i bez přičinění inscenátorů, vesměs velmi ostré. Protože opravdu nejsou obehrané, mohly o to úderněji zafungovat – a tu lze říci, že režie nic nepokazila, byť musí pracovat s hereckým souborem, jemuž tento styl divadla není zcela vlastní.
Burešové metoda je organicky spřízněná s duchem textu, stejně jako tomu bylo u Walsera. Obě hry servíruje brněnskému publiku jako sžíravě groteskní portrét stárnoucích monster, tu finančního magnáta, který ne a ne umřít, tu slabošského šéfa, pro nějž je zděděná firma spíš trestem. A jako synekdochu celé kapitalistické společnosti. Odtud podobné kostýmy i styl herectví. Nebudu bádat, zda je to setrvačnost autorského rukopisu či vnitřní významové splynutí s tématy obou her. Palčivější je otázka, zda to není poněkud nestravitelné sousto pro zdejší publikum vychované na muzikálech. Pokud ano, dobře mu tak, jen ať se pěkně dáví – a roste na podobných titulech. Zatím se přišlo bavit. A směje se i na místech, kde se mi chtělo s Gogolem zvolat: A ČEMU se smějete? Též má zřejmě svou setrvačnost. Přišlo přece na komedii. Ale jsme stále ještě na půdě komedie: když přichází mladý Frank Šestý, aby převzal otěže, a Egli, staronový personální šéf, říká do publika: Dneska se už nevraždí, jen kasíruje. Zítra budu za přepážkou stát a vaše spořitelní konta falšovat. Anebo už jsme vpluli do jiných vod?
Stupňovitá scéna je lemována banálním atributem banky, dvěma honosnými sochami, pod pravým Atlantem se krčí trio hudebníků v čele s Karlem Cónem, jenž upravil a zkrátil Burkhardovu hudbu, což jsou v této verzi vlastně jen písničky vtipně komentující děj. Ta, jež následuje po bouřlivém rokování, patří k nejlepším místům; ale vtipných nápadů, jimiž režie hru vyšperkovala, je mnohem víc.
Herci hrají všichni s velkým zaujetím, místy se daří vyvázat je z jejich muzikálové rutiny, místy to trochu skřípe, to když se po přestávce začne hrát divadlo s větším dramatickým spádem i dopadem. Ale za daných podmínek, klobouk dolů. Nejlépe vše funguje, když bizarní dialog naruby vrcholí. (Snad si ji nechceš vzít? – Je těhotná. – Těhotná? – A tím chceš omluvit, že se najednou zachováš jako spořádaný člověk?) Janu Mazákovi se Frank hraje zjevně dobře, Alena Antalová, obsazená trochu proti srsti, se s rolí jeho ženy teprve sžívá, ale parodickou nadsázku zvládá velmi dobře – hroutí se k zemi jako antická Médea. Velmi solidní výkon odvádí i Ladislav Kolář jako Böckmann a Igor Ondříček jako Egli. Celkově, sezona byla otevřena touto bizarní sondou lidské mizerie víc než pozoruhodně.
Chce-li se náš těžce nemocný svět opravdu léčit, musí si nejprve přiznat, že je nemocen. Dürrenmatt stanovil neomylně svou diagnózu. Nepíše ostatně proto, abychom si udělali úsudek o něm, nýbrž o světě. Může dramatik učinit více?
Městské divadlo Brno – Friedrich Dürrenmatt: Frank V. Překlad Jiří Stach, režie Hana Burešová, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Paul Burkhard, hudební spolupráce Karel Cón, dramaturgie Štěpán Otčenášek a Jiří Záviš. Premiéra 10. září 2016.
Komentáře k článku: Dürrenmatt baví Brno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)