Nečisté ctižádosti
V krátké době se v Brně objevuje další z děl slavného amerického filmového tvůrce středoevropského původu Billyho Wildera v divadelním zpracování. Po muzikálovém přepisu snímku Někdo to rád horké je to rovněž slavný – byť nepoměrně méně, alespoň u nás –Sunset blvd (Setmělý bulvár) z roku 1949. Ten se v devadesátých letech dočkal rovněž muzikálové podoby, ale u divadelní adaptace, která měla v Redutě premiéru pod názvem Hvězda stříbrného plátna, nejde o pouhý remake. Toho, kdo neviděl předlohu nebo ji viděl velmi dávno, čeká proto nejen při představení, ale i po něm dosti náročná „dokonstrukce“, pokud chce odlišit Wilderovu filmovou Wahrheit od toho, co je Dichtung autora dramatizace a režiséra v jedné osobě, Jiřího Pokorného.
Jiří Vyorálek a Jitka Frantová v inscenaci Hvězda stříbrného plátna FOTO KIVA
Nemělo by valný smysl poukazovat ve všem na to, co je stejně a co jinak než ve filmu, ale při alespoň základním nastínění toho, co se má odehrát na scéně, se bez toho neobejdeme. V úvodu Wilderova „černého filmu“ vidíme v bazénu plavat mužskou mrtvolu, zatímco v divadle poté, co ztracená existence s filmařskou holí v tornistře vymýšlí krkolomný scénář, vidíme tanec hlavní představitelky se šimpanzem. Ten ve filmu není, alespoň ne „zaživa“. Na scéně je ovšem primát utančen a záhy nato umírá. I bazén je na scéně přítomen, avšak jinak. Tvoří prostřední část jeviště, počítáme-li za část první předscénu a za tu třetí přeplácaný interiér (byt stárnoucí hvězdy se suvenýry a obrovskou postelí), který lze dokonce vysunout do prostřední části. Autorem složité, ne však nepřehledné scény je Daniel Dvořák. Dno bazénu a jeho holé stěny patrně symbolizují prázdnotu nenaplněných či falešných tužeb a přehnaných ambicí. V jeho stěnách jsou však ukryté kamery, které přenášejí detailní záběry toho, co se právě děje, na průsvitnou oponu v popředí, takže je filmu zčásti odebrána jeho přednost zvaná detailní záběr. Můžeme tak jedním okem sledovat řeč mimiky a gest, zatímco druhé nespouští ze zřetele děj jako celek. A tanec se šimpanzem není jen tak nějaké „zpátky k opicím“, ale zvíře má patrně ztělesňovat neblaze osudové sklony a vášně, které posléze vyústí ve zločin.
Hvězda stříbrného plátna z němé éry Norma Desmond, která se marně snaží o comeback v době, kdy převzal vládu film mluvený, je Wilderovou fikcí. Režisér měl roli původně nabídnout Gretě Garbo i jiným divám, ale nakonec tuto femmefatale ztvárnila Gloria Swansonová. Jiří Pokorný svěřil hlavní roli Jitce Frantové, jež si jako dvacetiletá zahrála ve hvězdně obsazeném (bez ironie) budovatelském filmu Zítra sebude tančit všude (1952) a po roce 1968 odešla se svým manželem, někdejším ředitelem Čs. televize Jiřím Pelikánem do exilu, kde ji čekala úspěšná kariéra nejen v italském, ale také v německém kulturním prostředí. Její výkon je v řadě ohledů obdivuhodný, především v tanečních nebo pohybově vypjatých scénách. Dokázala také proměnit ve zvláštní přednost určitý handicap způsobený dlouhodobým pobytem v zahraničí – v inscenaci svou změkčenou mateřštinou bezděčně připomíná dikci hvězd z českých předválečných filmů. Její Norma je nejpřesvědčivější tehdy, když větří možnost navrácené slávy a chová se jako umanuté přestárlé dítě. Nezaujatému pozorovateli se vybavují Greenovy Cesty s tetičkou nebo velká láska životního sklonku Marguerite Durasové, ale právě v klíčovém vztahu s Rickym (což je filmový Joe Gillis, kterého ztvárnil William Holden a kterého v Brně hraje Jiří Vyorálek) jako by chyběla základní „chemická“ afinita, ať již kladná nebo záporná. Jistě, do hry vstupují nečisté ctižádosti, postranní úmysly – ale nejenom ony. Joe (Ricky) na útěku před vymahači zaparkuje u honosné vily a Norma (Ona, tak je označena v programu hlavní role) jej původně považuje za funebráka, který přijel odvézt pozůstatky šimpanze. Když však Ona zjistí, že jde o scenáristu, nabídne Rickymu, aby pracoval na scénáři Salomé, který zrovnalepí za asistence sluhy Karla. Úvodní tanec se šimpanzem nejspíš vznikl asociací k tanci Salomé před jejím otčímem. V případě Karla, kterého (v dvojroli s postavou režiséra Bertieho) ztvárnil Vladimír Krátký, režie zbytečně nasazuje trochu už okoukaný postup z poslední doby: vymysli postavě nějakou „redukci“, ať se interpret potrápí. V případě Karla jde o přehnanou oznamovací dikci. Manýra? Ale aplikovaná možná proto, aby postava sluhy ve zlomovém okamžiku vypadla o to expresivněji z role. Jiří Vyorálek jako Ricky využívá svého zvláštního charismatu dynamického až hektického „drzého čela“, jak jsme je mohli poznat v Morávkových inscenacích podle Dostojevského nebo v též provázkovském Revizorovi, ale i on je silnější, když mluví za (ze) sebe, než ve vztazích – dialozích, ať už s Normou nebo s mladou ambicózní Lily, která odpovídá filmové Betty. Simona Zmrzlá svou podobou silně připomíná její představitelku Nancy Olsonovou, svým výkonem už méně.
Národní divadlo Brno – Reduta – Jiří Pokorný: Hvězda stříbrného plátna. Režie Jiří Pokorný, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Ivan Acher. Premiéra 4. března 2011.
Komentáře k článku: Nečisté ctižádosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
