Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Na Smíchově hoří

    Německá spisovatelka Sudabeh Mohafez má íránského otce, německou matku a od konce sedmdesátých let žila postupně v Berlíně (západním), Lisabonu a nyní ve Stuttgartu. V roce 2010 napsala román Hoří, který o šest let později zdramatizoval Matěj Samec a zrežírovala Natália Deáková v MeetFactory.

    Anita Krausová jako úspěšná a osudem zkoušená hudební manažerka FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    Anita Krausová jako úspěšná a osudem zkoušená hudební manažerka FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    Na divadelní adaptaci románu Hoří je pozoruhodných několik věcí – končí jednou z prvních vět, kterou román začíná, vůbec se tu nemluví o kočkách a Samec zachoval nejistotu, zda je vůbec alespoň nějaká postava živá, anebo jsou všichni jen duchové, představy, či výplody choré mysli. Dráždivá nejasnost v duchu kultovních thrillerů, jako byl třeba Šestý smysl, je devízou nové inscenace smíchovské scény.

    Sudabeh Mohafez do románu (dle svých slov) vnořila mnoho osobních zkušeností především s: traumatickými stavy vyvolanými samotou, násilím a nemožností udržet tempo s ostatními. Trauma ze smrti blízkého člověka, trauma z možnosti vlastní smrti, apatie, to všechno jsou stěžejní psychické stavy, jejichž reprezentace hlavní postavou jsou páteří inscenace. Ta v podstatě věrně sleduje předlohu: úspěšné hudební manažerce Mané toho času žijící na Islandu vyhoří byt i studio. Šok z možné smrti v ní probudí hlasy, které s ní začnou vést dialog. Připomínají jí události zasuté hluboko v paměti, komentují za ni situace současné. Ocitá se v bytě své sestřenice, která ji nutí k psychiatrickému vyšetření, začne si poněkud komický románek s hasičem, který jí zachránil život, a pozná pětiletou holčičku Koralínu, na niž neustále padají zdi a jejíž matka je po sebevraždě manžela a otce Koralíny v trvalé apatii. Souvislost jména Koralíny se známou dětskou prózou Neila Gaimana není náhodná. I zde je holčička Koralína, která v tajuplném světě za dveřmi objeví duchy tří dětí, které nemohou zemřít, neboť je vězní Druhá Matka s červenými knoflíky místo očí. Také Mané se setkává s duchy a ráda by, aby zemřeli.

    Postupně otevíranými traumaty skrze ústa jejích vnitřních hlasů se dozvídáme o manažerčině minulosti, která děsivě navazuje na její aktuální přítomnost. Hoří v MeetFactory však nakonec tak děsivé není, dokonce je chvílemi i humorné – především v postavě holčičky Koralíny, kterou hrála Diana Toniková. Produktivní je komický protipól dospělé ženy tvářící se a mluvící jako pětileté děvče, říkající dokonalé repliky jako: Napsala jsem povídku. Povídka. Byla jednou jedna holčička a jmenovala se jablko. Hodně tancovávala. Tancovala a tancovala aš se jí nošky proměnili v párki. A ona pak skusila, aby měla místo párků zase nošky ale to nešlo. Protože nošky se proměnili takže už neexistovali konec (gramatické chyby dokazují věk postavy).

    Herecky pak Diana Toniková skvěle souzněla s excelující Anitou Krausovou v hlavní roli Mané. Na minimalistické scéně Lukáše Kuchinky (který doprostřed postavil ohromnou krychlovou konstrukci jako klec, v níž se Mané pohybuje a která ji odděluje od světa tam venku) neměla Anita Krausová moc možností k pohybově velkorysému herectví. Ovšem i omezený rejstřík pohybů ve spojení s civilním, a přesto úchvatným přednesem z ní činily hvězdu představení. V mužských rolích Sebastiána a dávno mrtvého přítele Hjartana se objevil Jiří Konvalinka, který opět ani ve vypjatých scénách neztratil autistický úsměv, a nemilosrdně tak ubíral na autenticitě celku. Poslední z ansámblu byla Zuzana Ščerbová, jež vedle povýšené Kláry a jednoho hlasu hrála i poněkud enigmatickou postavu Óliny, s níž na konci mluví Mané anglicky o mrtvých v reykjavickém majáku.

    Jak se sem Mané dostala, co celý rozhovor o jejích dávno mrtvých milých, kteří by tu snad někde měli být pohřbeni, znamená, zda náhodou Ólina není jen další výplod fantazie, to vše není úplně jasné. Konec představení už se zcela noří v abstrakci a pouze zdokonaluje pocit nejistoty, který v divákovi celou dobu živil.

    MeetFactory – Sudabeh Mohafez: Hoří. Překlad Tereza Semotamová, dramatizace Matěj Samec, režie Natália Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 12. června 2016.


    Komentáře k článku: Na Smíchově hoří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,