Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

    Radniční domy v centru Prahy (na Malém náměstí poblíž Staroměstského náměstí) se ve dnech 30. září – 8. října stávají centrem 21. ročníku mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu.

    44-plakat44

    Akce začala v pátek vernisáží výstavy čtyřiceti současných umělců napříč generacemi. V dalších dnech nabízí festival vedle výstavy a akcí v Radničních domech představení zahraniční performerů z Izraele, Nizozemska, Itálie, Belgie nebo Spojených států v divadlech Archa, Ponec a Studiu Hrdinů a vedle toho pět českých site-specific premiér, představení pro děti, koncerty a mnoho dalších akcí.

    Arkadi Zaides: Archive. FOTO RONEN GUTER

    Arkadi Zaides: Archive. FOTO RONEN GUTER

    Z izraelských archivů

    Performativní přehlídku zahájil v sobotu v Divadle Archa izraelský tanečník a choreograf Arkadi Zaides sólovou produkcí Archive. Jde o jakýsi rozostřený, rozpixelovaný paradokumentární pohled na situaci, v níž se ocitají domorodí Palestinci na Izraelem okupovaných územích západního pobřeží Jordánu. Izraelské informační centrum pro lidská práva v okupovaných teritoriích B´Tselem rozdalo Palestincům žijícím v těchto oblastech kameru, aby zachycovali tamní dění. Právě s těmito amatérskými, často téměř nečitelnými záběry z dramatických situací na tamním venkově Zaides pracuje. Promítá je na velké plátno, vedle můžeme číst, kde, kdy a v jaké situaci záběr vznikl. Jedná se o různé šikany Palestinců ze strany mladých izraelských osadníků, o konfliktní situace, které řeší izraelská armáda či policie. Jelikož jde pouze o pohledy – zřejmě vesměs v dálce či v doměch schovaných – Palestinců, těžko situaci neznalému divákovi posoudit , o co v dané chvíli jde. Naprosto chybí kontext oněch konfliktů a chování. Ať je to však jakkoli, sledujeme chování dlouholetou válkou poznamenaných, v podstatě dnes psychicky vyšinutých lidí.

    FOTO archiv Arkadi Zaides

    FOTO archiv Arkadi Zaides

    Někdy jde spíše o klukovské-frackovité jednání – to když se opilé děti vytrhávají policistům i rodičům z rukou a v jakémsi divém fanatismu se vrhají na nedobytný dům bušíce do něj, dvojice kluků se učí házet kameny, dívky vrhají zrcátkovská prasátka proti kameře. Jindy jde ale o vysoce zlé a kruté jednání, které se zdravým rozumem už nemá pranic společného – maskovaný mladík zapaluje suchou louku, parta vrhá kameny roztočenými provazy, obdobná skupina agresivních mladíků láme větve olivovníků. Jindy vidíme zmateného vojáka mířícího na neznámý cíl (čteme „na demonstranty“) či vojáky zatýkající pravicového politika, nebo „obyčejného“ pomatence, v několika případech bojující s rozvášněnými dospělými Izraelci. A tak dále a tak podobně. Evidentně jde o šikany a divé chování tamních izraelských politiků, osadníků a jejich dětí.

    Snímky jsou ozvučené a jelikož vykřikovaným slovům nerozumíme (či aspoň většina z nás), působí zvuky jako jakási agresivní hudba. Zaides to využívá a nechává ji znít ve smyčkách, někdy i sám ji svým hlasem a slovy posiluje. Záběry pak stejným způsobem rozfázovává, takže vidímě mnohé akce vícekrát, v různé rychlosti, v různě dlouhých opakovaných sekvencích. Dělá to sám pomocí techniky (laptopu a mikrofonu), jako by byl zvukovým a obrazovým DJ-em.

    FOTO archiv festivalu

    FOTO archiv festivalu

    Na takto vzniklém podkladu vytváří Zaides svou pohybovou choreografii. Metodou reenactment – což je akce, která předvádí novou verzi dřívější události (používá se např. při rekonstrukci bitev nebo trestných činů), citace pohybu, která  se snaží o dosažení co nejpřesnější pohybové kvality originálu; každodenní pohyb je v tomto případě vnímán jako choreografie (více se o tom budete moci dočíst v textu Lindy Straub v Taneční zóně 3/2016, jež by měla vyjít koncem října) – kopíruje pohyby vybraných osob z filmových záběrů, ty pak různě spojuje, hypertrofuje, zvukem a pohybem v kruhu zesiluje. Vzniká cosi na způsob pohybového šílenství. Vidíme vykloubené pohyby, gesta, kroky, poskoky. To vše doprovázené stejně vykloubenými zvuky a pazvuky. Až do naprostého šílenství. Z tanečníka se na konci stává skučící zvíře.

    To je vše. Produkce víc nenabízí. Je na každém z diváků, jak ji pochopí, co si z ní odnese.

    FOTO JEAN COUTURIER

    FOTO JEAN COUTURIER

    Jak píše Linda Straub v již citované magisterské práci Kvalita každodenního pohybu v současné divadelní tvorbě – reenactment, citace pohybu: Zaides předkládá publiku příznaky konkrétní nemoci společnosti. Nabízí nám příležitost uvědomit si, že je něco špatně. Ukazuje reálný příklad toho, do jak bezvýchodného stavu může situace dojít. Nezlehčuje, nedokresluje, ale poukazuje na to, jak se my, lidé, chováme, co se v nás skrývá za energii. Staví nás před skutečný problém současného světa, kterého jsme také součástí. Skrze své tělo přenáší do pohodlí divadelního sálu fyzický stav, kdy člověk ničí a ubližuje. Nabízí možnost zamyšlení se nad tím, kdy jsme sami schopni se do podobné situace dostat. V důsledku čeho tito lidé jednají tak, jak jednají, potažmo co by jejich jednání mohlo zastavit. Varuje a volá o pomoc současně.

    Myslím, že je to přesné vyjádření toho, čeho jsme byli svědky. Jen mám obavu, že takto zvolený způsob komunikace příliš divadelně nefunguje. Staví mezi performera a diváky těžce prostupnou zeď (ne)porozumění. Aspoň před ty diváky, kteří danou situaci podrobně neznají, kteří si jí neprošli. Zvolené záběry jsou příliš konkrétní a bolestné, současně však z kontextu vytržené (někdy se dozvíme, že se jedná např. o reakce po vypálení synagogy, většinou však o dané situaci, z čeho vznikla, nevíme nic), a pokud je autor nijak nekomentuje, je jeho chování (v podstatě „podivný“ pohyb jako by naivně kopírující lidi zachycené kamerami) příliš abstraktní, neuchopitelné. Jistě, válka je šílenství a dělá z lidí fanatiky. To však ukazovat a na to upozorňovat je, myslím si, na performanci, jež poukazuje na konkrétní téma a konkrétní oblast konfliktu, málo. Potřebovali bychom dozvědět se víc, znát postoje a názory samotného performera a konfrontovat se s nimi. Takto jen sledujeme divého muže posedlého šílenstvím. Vlastně taky fanatika. Takového Alexe Švamberka v izraelském podání.

    FOTO JEAN COUTURIER

    FOTO JEAN COUTURIER

    Za Archívy získal Arkadi Zaides v roce 2013 cenu Emila Zoly pro lidská práva, následujcí rok (2014) byla součástí hlavního programu Festivalu d´Avignon, loni v září byla mj. hostem festivalu Divadelná Nitra.

    ///

    Ostatní díly festivalových reportáží:

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 2)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 3)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 4)

    Nezávislý výzkum subjektivity (No. 5)

    ///

    Více o festivalu 4+4 dny 2016 na i-DN:

    Tip: 4+4 dny v pohybu /30. 9. – 8. 10./


    Komentáře k článku: Nezávislý výzkum subjektivity (No. 1)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Živou diskusi
      nad touto inscenací najdete zde: http://nadivadlo.blogspot.cz/2016/10/mikulka-archive-arkadi-zaides-44-dny-v.html

      06.10.2016 (2.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,