Divadelní noviny > Názory – Glosy
Peníze, nebo politika?
Prezident Herecké asociace Jiří Hromada ve své pravidelné rubrice na straně 15 popisuje zádrhel při projednávání kapitoly kultura ve státním rozpočtu. Těžko se v těch „bojích“ orientovat. Ale na první pohled je zřejmé, že se licituje o stovku milionů na zvýšení platů v příspěvkových organizacích, když vláda, aby splnila slib jednoho procenta státního rozpočtu na kulturu, dluží víc než tři miliardy!!
Je to prosté, milý Watsone. Společnost směřuje doleva a současné politické špičky se snaží obnovit silný, centrálně řízený stát, který rozhoduje o všem a o všech. Ve stejné logice, v jaké se úřednicky centralizuje Evropská unie – její snahy vzbuzují ostrou nevoli, sdílím ty pocity, ale že se doma dláždí úplně stejná cestička k sešněrované společnosti, si velká část, možná už většina, české společnosti pochvaluje. Čím jiným si vysvětlit velkou podporu Zemana a Babiše? Hlavu zvedají i komunisté, nedávno se jejich předseda Vojtěch Filip v televizi rozčiloval, že jedině Rusko podporuje legitimního, protože prý regulérně zvoleného (!) prezidenta Bašára Asada! To bylo před nálety na Aleppo.
Navýšit platy bylo samozřejmě nanejvýš potřeba, jenže kdo je zvedne nezávislé kultuře? Těm, co pracují s podporou grantů na „volné noze“ (v postavení OSVČ)? Těm, co se v devadesátých letech vzdali zaměstnaneckého poměru, nebo z něho byli vykázáni, neboť tehdy se soudilo, že kulturu a umění nemají „vyrábět“ zaměstnanci? Současnou vládu ani odboráře to nezajímá, podporují zaměstnaneckou politiku, po jaké volají levicoví voliči: vláda okázale zvedá platy ve školství, už trochu skřípe zuby nad neustálými požadavky zdravotnictví, a slíbila, že holt i těm v příspěvkovkách zaměstnaným komediantům něco přihodí. Nezávislí ať hladoví nebo ať jdou dělat něco užitečného, pokud možno manuálně. Ať už vypadnou ze svých kaváren, jak na sociálních sítích žádají ti, co jim ke štěstí stačí muzikály, televizní seriály a estrády (zvlášť oblíbené jsou ty natočené v sedmdesátkách a osmdesátkách, jo, tehdy se lidi uměli bavit!). Hlavně prý aby nezdražilo pivo – a tak některé politiky napadlo, že ho zlevní, a když k tomu koblihu přidají, to by bylo, aby volby nevyhráli! Nápad na úrovni divadel, co lákají diváky na nejlacinější řachandy – to by bylo, abychom neměli vyprodáno! Kde to umělci nechtějí pochopit, vezmou zastupitelé vedení divadel do vlastních rukou – nic nového pod sluncem, přečtěte si knihu Václava Štecha Vinohradský případ.
Nezávislé kultuře lze pomoci navýšením grantů, jenže to se v návrhu rozpočtu nijak zásadně neproklamuje. Většina vybojovaných milionů má jít na platy zaměstnanců příspěvkových organizací. Svým dělníkům ducha může ministerstvo kultury přidat snadno. Jenže jak ze státního přidat dělníkům městským a krajským? Odboráři s ministrem slíbili najít převodní mechanismus, jakým ze státního rozpočtu něco přelít do rozpočtů municipálních, jako by šlo o technický detail. Podle mého selského právního vědomí to prostě nejde, pokud ještě žijeme v právním státě – to by se divadla musela znovu zestátnit! Mnozí odboráři by to nejspíš přivítali. Stát může „oblastním“ divadlům přidat jen razantním navýšením prostředků Programu státní podpory profesionálních divadel, orchestrů a sborů, odhaduji, že tak tomu nakonec bude. Nebo by ministerstvo muselo vymyslet nový dotační program či grantový systém určený jen nestátním „příspěvkovkám“ k navýšení mezd jejich pracovníků. Strašlivá představa. Vláda by sice mohla nařízením zvýšit platové tarify nebo změnit zařazení uměleckých zaměstnanců do platových tříd, ale když na to neumí poslat peníze, spíš by tím některá města donutila divadla zavřít.
Zleva vláda tlačí kulturu do systému odboráři chráněného stálého zaměstnání pod penzí, zprava se pravidelně vracejí dávné výkřiky, že by se kultura, a zvlášť divadla, neměla dotovat vůbec. Naposledy objevila Ameriku členka republikového výboru Svobodných Iveta Kubová: všimla si, že v USA rozpočty divadel tvoří vlastní příjmy, individuální dárci, nadace (komunitní, soukromé, firemní) nebo firmy a že podpora z veřejných zdrojů činí cca 3–4 %. A že instituci spolufinancují členové správní rady svými soukromými prostředky a výkonným fundraisingem. Sice ví, že to vzniklo v logice kulturně, ekonomicky a společensky naprosto odlišného prostředí, ale prý to může být inspirativní! Proboha čím? Nepostřehla třeba, že soukromé dary divadlu se tam odečítají z daňového základu víc než u nás – tím stát kulturní instituce nepřímo vydatně dotuje. Že člen správní rady MET platívá tak sto tisíc dolarů ročně, kolik by dával člen správní rady Národního divadla?
Podle mého se Kubová měla inspirovat v evropském prostoru, do něhož přirozeně patříme, v němž financování zvláště divadel z veřejných rozpočtů zavedli již osvícenci koncem 18. století. Pak by si možná všimla, že evropským dotačním systémům dominuje právě snaha najít způsoby, jak pro financování umění propojit různé veřejné rozpočty, a jak prostředky veřejné propojit se soukromými. Třeba financování La Scaly je inspirativní. Takové možnosti mimo jiné navrhoval vládou (a odbory) zamítnutý senátní návrh zákona o neziskových institucích v kultuře.
Komentáře k článku: Peníze, nebo politika?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
