Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 4)

    Dramaturgie druhého dne brněnského festivalu Málo bylo Havla se nesla ve znamení úvah o moci slova a jeho subjektivní a objektivní interpretaci. Havlův vztah ke slovu reflektují výstava Antikódy a esej Slovo o slovu, která inspirovala malíře a grafika Jiřího Anderleho. Toto propojení festival divákům představil formou scénického čtení a procházkou Anderleho výstavy Appassionata humana. Inscenace dvou aktovek Audience – Katastrofa Divadla U stolu pak vzdala poctu přátelskému vztahu Václava Havla a Samuela Becketta. O současném vnímání díla Václava Havla se debatovalo v HaDivadle. Všechny důležité děje reálného světa – krásné i obludné – mají totiž vždycky svou předehru ve sféře slov.

    Václav Havel: Bariéry (Antikódy). Repro archiv

    Václav Havel: Bariéra (Antikódy, 1964). Repro archiv

    Program otevřela vernisáž výstavy experimentální typografické poezie Václava Havla Antikódy ve foyer Divadla Husa na provázku. Velkoformátové kopie vybraných typogramů na téma slovo, život, člověk, člověk a společnost, člověk a doba sem zapůjčila Knihovna Václava Havla. Jde vlastně o filozofické a názorové zkratky, ve kterých jako tvůrčí médium posloužil spisovateli psací stroj. Jak jinak, že? Osobně si troufám tvrdit, že toto Havlovo svébytné, hravé a pronikavé „ptydepe“ vypovídá mnohé i o strukturální stavbě jeho absurdní dramatiky.

    Jiří Anderle: Appasionata Humana (Stařena a dítě), olej na plátně /115 x 140 cm/, 1990. Repro archiv Jiřího Anderleho

    Jiří Anderle: Appasionata Humana (Stařena a dítě), olej na plátně /115 x 140 cm/, 1990. Repro archiv Jiřího Anderleho

    Síla slova, obrazu a hudby se spojila ve scénické prezentaci kreseb Jiřího Anderleho Appassionata humana. Esej Slovo o slovu, z nějž Jiří Anderle čerpal inspiraci, napsal Václav Havel v létě roku 1989 jako proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu nad Mohanem. Úryvky z tohoto díla, v nichž jde o moc a smysl slova jako jedinečného lidského daru, o jeho využití a zneužití a o jeho význam z pohledu disentu, četl umělecký šéf Divadla U stolu František Derfler. K emocionálnímu zabarvení atmosféry přispíval violoncellista, koncertní mistr Národního divadla Brno a občasný spolupracovník Plastic People of the Universe Josef Klíč. Pro pamětníky ohlédnutí za texty i inspiracemi známými, pro „generaci Y“ varování.

    Václav Havel: Audience. FOTO archiv DUS

    Alfred Textel a Jan Kolařík v Havlově Audienci. FOTO archiv DUS

    Náplň podvečerního programu přirozeně vykrystalizovala do divadelního představení Audience – Katastrofa Divadla U stolu. Tradice slučování aktovek absurdních dramatiků Václava Havla a Samuela Becketta začala (pokud se nemýlím) v roce 1983 ve Stockholmu u příležitosti galavečera na podporu Charty 77, kdy na inscenaci Katastrofy navázala Havlova hříčka Chyba. Vzhledem k tomu, že postava Vaňka je obecně vnímána jako částečně autobiografická (ač se tomu Havel bránil a píše o dramatickém „principu Vaněk“), je spojení Audience s Katastrofou přirozené. Beckett v roce 1982 dedikoval tuto hru vězněnému a nemocnému Václavu Havlovi a režisér inscenace Ivo Krobot tohoto faktu využil (o inscenaci psaly Divadelní noviny: Člověk jako lidský materiál).

    Sládek Jana Kolaříka působí mnohem nebezpečněji než bodří opilci z jiných inscenací této hry. FOTO archiv DUS

    Sládek Jana Kolaříka působí mnohem nebezpečněji než bodří opilci z jiných inscenací této hry. FOTO archiv DUS

    Do dramaturgie festivalu takový výklad zapadá, i když v Audienci k němu přibyl skrytý protichůdný aspekt – náznak mezigeneračního konfliktu. Zda jde o záměr, nebo o něco, co vzniklo přirozeným vývojem inscenace (premiéra byla v březnu 2015) či vzájemným působením herců, těžko říci. Sládek Jana Kolaříka působí mnohem nebezpečněji než bodří opilci z jiných inscenací této hry. Zdá se, že si je plně vědom toho, v jakém systému žije a co svou loajalitou vykupuje. Ano, je vulgární a neomalený, přiopije se, ale zřejmě ví, co a proč říká. Když třeba ironizuje cizí výrazy ve Vaňkově mluvě, nepůsobí to dojmem, že by je slyšel poprvé. Jeho protihráč, Vaněk Alfreda Texela, zpočátku vykazuje obvyklou pasivitu, vynucenou textem. Jak se ale dialog rozvíjí, reaguje na Sládka čím dál živěji – z pozice příslušníka předúnorové generace, mající kořeny ještě v demokracii, který nechápe důvody Sládkovy lokajské loajality k totalitnímu režimu. Texelovy reakce jsou plné podvědomých otazníků, na které se snaží se vzrůstající naléhavostí dostat odpověď. Napětí mezi protagonisty ovšem nijak neovlivňuje režijní nadsázku. V této čistě herecké inscenaci postavené na proměnách nálad a emocí se dokonce výrazně rozehrávají i prázdné lahve. Kolaříkově Sládkovi ovšem věříte všechno, ať kamufluje zasyčení zátky, nebo rychlými pohyby pusy napodobuje pití. Stísněný pocit z jeho chování se v závěru rychle rozplyne.

    Přechod Vaňka z Audience na podstavec do rychle přestavěné scény Katastrofy proběhl přirozeně, s jasným povědomím o tom, že Vaněk je Havel. FOTO archiv DUS

    Přechod Vaňka z Audience na podstavec do rychle přestavěné scény Katastrofy proběhl přirozeně, s jasným povědomím o tom, že Vaněk je Havel. FOTO archiv DUS

    Přechod Vaňka z Audience na podstavec do rychle přestavěné scény Katastrofy proběhl přirozeně, s jasným povědomím o tom, že Vaněk je Havel. Moc, která ho nyní ovládá, už ovšem není socialismus, nýbrž nekompromisní kapitalismus. Obrat je to stejně šokující jako proměny Jana Kolaříka. Den předtím skvěle zahrál v inscenaci Zítra to spustíme Rašína, kde důstojně interpretoval Havlovy myšlenky o státu, a dnes vás nutí přemýšlet o tom, jak udělat ze Sládka příkladného donašeče StB. To jsou ale paradoxy…

    Václav Havel. FOTO archiv

    Václav Havel. FOTO archiv

    A když jsme u těch posunů, nakonec ještě jeden zásadní. Následujícími slovy promluvil Václav Havel v době, kdy psal esej Slovo o slovu, k obyvatelům Německé spolkové republiky a západních zemí vůbec. Dnes platí i pro nás, pro obyvatele České republiky. Včetně varovného tónu: Žijete v zemi, kde je velká svoboda slova. Té svo­body může užívat kdekdo ke kdečemu, aniž si toho musí nevyhnutelně ostatní všimnout, natož se tím zabývat.

    ///

    Všechny díly reportáží z festivalu Pražské křižovatky a Málo bylo Havla!:

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 1)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 2)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 3)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 5)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 6)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 7)

    Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 8)

    ///

    Více na i-DN:

    Tip – Málo bylo Havla!

    Tip 2 – Pražské křižovatky


    Komentáře k článku: Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 4)

    1. Přemysl Hnilička

      Avatar

      Nikoli
      Zítra to roztočíme, ale Zítra to spustíme ..

      12.10.2016 (23.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Veronika Boušová

      Avatar

      Omlouvám se,
      zase šotek – moc prosím o opravu na Zítra to spustíme.
      Děkuju a krásný den!
      V.

      13.10.2016 (23.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. DN

      Avatar

      Opraveno.
      Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Denní zpravodajství, to je střílení rychlý, takže ne vždy přesný.
      Za autorku i sebe jako editory se omlouváme a – taky – děkujeme za upozornění.
      Krásný den!
      🙂
      Vladimír Hulec

      13.10.2016 (23.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,