To musí být velká láska!
Jeden z nejvýznamnějších českých scénografů XX. století Jan Vančura měl loni na podzim (26. 10. – 14. 11.) v synagoze na Palmovce výstavu Prostory. Svou osobně laděnou reflexi asi měsíc po jejím skončení nabídla Divadelním novinám – do rubriky Kontext, případně Jak já to vidím – teatroložka a dramatička Helena Albertová. Příspěvek se však do novin z důvodu místa nedostal. Jelikož Jan Vančura bude mít 3. dubna 71. narozeniny, rozhodli jsme se mu touto formou blahopřát a text nabídnout čtenářům i-DN.
Tiše bloudit synagogou
Obrázky z výstavy scénografa a malíře Jana Vančury, který maluje portréty divadel
V podmračenou listopadovou sobotu, ještě teplou, podzimní, po níž přišla nádherně prosluněná neděle a kterou skončil podzim, jsem jela na kole kolem Vltavy, tou tříkilometrovou cyklostezkou,která se z jara propírala v mediiích, protože stála 50 milionů, a po půl roce už ani stopa po pelu novosti,na několika místech je rozkopaná, rozprýskané krajnice zarůstá tráva. Cyklostezkou jsem dojela ke kanálu, přejela do Libně, kolem Divadla pod Palmovkou, k cíli své cesty, k libeňské synagoze, kde jsem přistála v pravé poledne, kdy se tady otevírala, již předposlední den, výstava malíře a scénografa Jana Vančury.
Byla jsem první a jedinou návštěvnicí. Přívětivá paní odpovídala na mé otázky, neboť ráda vím, do jaké budovy vstupuju a pak se teprve soustředím na věci přechodné, to jest výstavu. Libeňská synagoga se začala stavět v roce 1846 jako trojlodní prostor, kterým zůstal dodnes, vysvěcena byla v roce 1858, sloužila Židovské obci nepřetržitě až do roku 1939. Poté ji Němci proměnili ve skladiště nábytku a bytového vybavení ze zabraných židovských bytů. Po válce – kdy přesně, nevím, stala se prostorným skladem ovoce a zeleniny, což nebylo potupnější, než role předchozí, ale pro budovu to bylo paradoxně velké štěstí, protože se pečovalo o střechu a interiér zčernal, ale zachoval se v původním stavu. Po roce 1989 byla synagoga předána Divadlu SKN jako sklad kulis a depozitář. Okolí stavby se výrazně proměnilo při stavbě metra, byla asanována okolní stará zástavba včetně hřbitova…Dnes je synagoga navrácená židovské obci, která ji pronajala Sdružení výtvarníků SERPENS. Krásný prostor, na sloupech patrné pilastry s klasicistní výzdobou. Podobné výstavní prostory jsou dnes v módě, ale člověk cítí, že si při vernisáži prožijou „hodinu slávy“ a pak se tam zase uhnízdí smutek a opuštěnost.
Proč tolik o „prostoru“? Výstava Jana Vančury se nazývala PROSTORY a na velkých plátnech, zavěšených na stěnách a mezi lodními oblouky byly portréty prostorů – portréty divadel. Ponurá architektura synagogy obrazům Jana Vančury slušela. Jeho velká plátna svítila v šeru. Kunsthistorik Jiří P. Kříž nazývá jeho malbu deskriptivním realismem; nějak se s touto definicí nemůžu smířit. Přesně popisná naturalistická malba je ozvláštněna pohledem malíře. Nemluvě o tom, že koláže segmentů interiérů a exteriérů budov podávají komplementární portrét divadla, mnohdy i s výseky jeho okolí. Nazvala bych to spíš malbou magicky realistickou.
Proč malovat portréty divadel?
V souvislosti s touto výstavou jsem položila Janu Vančurovi otázku, proč začal malovat portréty divadel? Protože jsem se hned od svých prvních scénografií zamiloval do divadla, ale přece jen jsem nebyl vystudovaný scénograf, dělal jsem to jinak než ostatní a moc mě v divadlech nechtěli… Tak jsem si ta divadla začal malovat. Nejdřív to velké liberecké, pak jsem začal malovat i slavná divadla v zahraničí a představoval jsem si, že tam někdy vkročím i jako scénograf.
Jak to bylo s tou jeho láskou? Vančura je vystudovaný sklář, šťastnou shodou náhod a okolností mu v roce 1976 kamarád scénograf Jaroslav Malina nechal namalovat pozadí ke své scénografii v libereckém divadle F. X. Šaldy ke hře Povídky z vídeňského lesa. V roce 1978 už samostatně vytvořil scénu a kostýmy ke hře Ze života hmyzu (režie Karel Kříž), vystavil je v československé expozici na PQ 1979 ve Valdštejnské jízdárně a – získal Stříbrnou medaili, když Zlatá nebyla vůbec udělena. Od mezinárodní poroty! Stal se přes noc – skoro doslova a do písmene – slavným scénografem. Teprve teď mi dochází – až se to bojím vyslovit – že předešel v této inscenaci velkého Josefa Svobodu s fabionem – tou slavnou bílou plochou, zabírající celou scénu, lehce prohnutou, potaženou až do provaziště… Svoboda na ni v Odysseovi promítal, Vančura ji nechal bílou, jen ji provrtal otvory. Na bílé ploše se skvěly tvarově i barevně lapidární kostýmy, namalované jako vitráže od Tiffanyho, v realizaci počítající s použitím plastů, které nás obklopují, barevné, oblé, laciné….
První setkání s divadlem a takový úspěch! A taková láska. Vančura vytvořil během své šestadvacetileté kariéry téměř 100 inscenací, 60 v Liberci, hlavně pro operní díla. A s operou se jako scénograf setkával spíš v těch velkých, honosných domech z 19. století a tím jeho láska nabyla jasných obrysů: nemaluje jenom vnitřek divadla, v dokonalé perspektivě, s detaily výzdoby, nemaluje jen exteriér budovy, ale snaží se postihnout i jejich historii, osud; jakkoliv je to nadsazené, chce zachytit jejich duši.
Pro mě nejkrásnějším obrazem z celé výstavy je portét Zlaté kapličky. Národní divadlo prošlo v novodobé historii zásadní rekonstrukcí, došlo k demolici celého vnitřku, byl i stržen strop, zachován byl klasicistní Zítkův plášť. Na velkém plátně (akryl na plátně 120 x 150 cm) se prolíná osud „ těch dutin a boulí našemu národu tak postvátných“ (J.V.) Samostatnou kapitolou jsou Vančurovy portéty Státní opery v Praze. Snad pro její polohu, zpočátku důstojnou a reprezentativní, s postupem času čím dál spornější, když ji sevřel v 70. letech z jedné strany neofunkcionalistický předimenzovaný parlament, z druhé banální komplex garáží. Budovu, přístavbou nad jevištěm zdeformovanou, sevřenou magistrálami, se zbytky romantiky při pohledu přes propast kolejiště Hlavního nádraží před vjezdem do tunelu, s opuštěnými hradlářskými domky a odstavenými vlaky. Vedle robustních a nehezkých sousedů filigránský portál z dílny stavitelů Fellnera a Helmer, menší než vulgární billboard. To je dnešní tvář tohoto kdysi významného divadla. Další obraz – portrét hořícího divadla La Fenice v Benátkách, což není tak dávno. Snová koláž modravých siluet budov a chrámů, stínů lagun a gondol se žhavým bodem uprostřed: italský skvost v plamenech.
Osm let nepozván
Vančura maluje i abstrahující architektonické objekty, ale – přes všechnu úctu – tady je zaměnitelný, jedinečný je ve svých magicko realistických portrétech. Novum na této výstavě jsou jeho fantaskní objekty, které tak či onak připomínají divadlo, většinou vyhozené obrazovky starých televizorů, pod nimi nějaká malá scéna, dokonce mašinky.
Tiše bloudím sama synagogou, a přemýšlím o Janu Vančurovi. Znám ho třicet let. Tehdy opěvovaný oživitel principu barokní malované kulisy jakoby vyšel z módy. Žádné divadlo ho už osm let nepozvalo ke spolupráci, ačkoliv na PQ 1991 získal za Kouzelnou flétnu v Liberci Zlatou medaili v tématické sekci (DFXŠ, 1987); prostě umí dělat operní scénografii. Mnoho jeho souputníků odešlo, oproti režisérům či hercům má Vančura velkou výhodu: i když už v divadlech nepracuje, může si je namalovat.
Odpoutám se od magie obrazů a vyjdu z ponuré budovy. Vysvitlo trochu slunce, na trávnících a lavičkách se povalují houmlesové, bezcílně se potuluje kolem romská omladina. Sem tam někdo spěchá, projede tramvaj. Cihlová a nudná budova metra je polepená strupy nekonečných divokých výlepů, které nikdo neodstraní… Tak daleko od centra jednoho z nejkrásnějších měst světa tady v Libni zase nejsme! Kolik lidí zabloudilo na tuhle výstavu?
Komentáře k článku: To musí být velká láska!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
