Divadelní noviny > Názory – Glosy
Lukáš Brychta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag: Pomezí
Režie Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, tančírna Fraxos, Praha, festival …příští vlna/next wave…, 26.–28. září 2016.
Skupina studentů a absolventů DAMU objevila a na jaře „obsadila“ opuštěnou třípatrovou budovu v Praze na Florenci (za stanicí metra B) a celou ji přetvořila v opuštěné městečko Pomezí, které se ukrývá kdesi v Lužních horách v dobách zhruba konce 19. či první poloviny 20. století. V různých částech, v rozmanitých místnostech domu, od chodeb a předsíní po kuchyně a obývací pokoje, ve všech patrech, se po tři hodiny odehrávala řada obyčejných i dramatických příběhů, jež divák nemá možnost poznat cele ani každý zvlášť. Výsledek si ze střípků neopakovatelných událostí musí složit sám. Občas mu pomůže nějaká postava, když s ním vstoupí do dialogu, něčeho se může dobrat, zkoumá-li indicie v místnostech.
Jde o další krok v odkrývání možností – dnes v nezávislém divadle u nás aktuálního trendu – tzv. imerzivního divadla. Mladí herci nabízejí jednu z jeho nejambicióznějších podob. Vše se děje v lineárním čase, nic se neopakuje. Jako v reálném životě… Divák je jen jakýmsi „nehmotným duchem“ (performeři hrají, jako by tam diváci – až na ony krátké dialogy – nebyli), který jako detektiv-antropolog či zvídavý dobrodruh skládá střípky nalezených objektů (dopisů, obrázků na zdech, fotografií ap.) a zjevených dějů do uzavřených celků a dějů. Anebo si sedne do baru, dá si sklenku vína a sleduje pouze dění, které se odehrává kolem něj.
Herci v rámci dramatických situací, jež lze vnímat na dálku i z těsné blízkosti, dokázali zvládat i okamžiky, kdy někteří z diváků občas měli tendenci do dění vstupovat či je komentovat. Působivost performance zdůrazňovala kromě herců i výrazná scénografie. Divák procházel realistickými pokoji, kuchyní, cukrárnou či kadeřnickým salonem, dostával se do tajemných laboratoří a sklepů až po mystická místa – pohanská obřadiště sestavená z větví a stromů, plná odkazů k tajemným rituálům, které se kolem něj konaly.
Začínalo se tančírnou a končilo… zrovna tak. Možná někdo zemřel, možná se někdo ztratil, možná to byl všechno jenom sen. Divadlo však objevilo další možnosti, jak se dostat dovnitř příběhů, prostředí, světů i duší.
Komentáře k článku: Lukáš Brychta, Kateřina Součková, Štěpán Tretiag: Pomezí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)