Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 188)

Byl sluncem prozářený letní den. Zvídavá dívka Mab zatoužila navštívit interiér bývalého bytu hudebního skladatele Leoše Janáčka…

Prošli jsme dvorní zahrádkou a tiše našlapovali na plošky schodků vedoucích do předsíňky bájného „domečku“. Mab se pousmála, jako by si myslela – přístřeší pro pohádkovou vílu Malenku z kalichu tulipánu… Vešli jsme do pokojíku s vitrínami zažloutlých notových zápisů, fotografií, údajů a skromných relikvií…

Přímo před námi byl vstup do prostornějšího salonu s velkým klavírem, pracovním stolem a upomínkami na slávu dávných premiér, rozvěšenými po jeho zdech. Mistrův rustikální stůl zdobil skleněný art deco kalamář s kordonovým ústím zdobený černým dekorem a odložený husí brk. Mab řekla tiše: Hukvaldský rodák měl rád Tavíkova plátna, zrovna jako já… Támhle nad ořechovým sekretářem je barevný lept jedné z pražských uliček mistra leptu a mezzotinty Františka Šimona…

Prošli jsme bývalou ložnicí… Ložnice nikdy neměla okna, majitelé sousedních pozemků je zakázali… Řekla paní průvodkyně a pustila do reproduktorů Janáčkovu Káťu Kabanovou. Síní se ozýval Kátin zpěv. Listoval jsem v Janáčkově monografii. Četl jsem: Jakmile byla počátkem roku 1920 smluvně vyřešena otázka užití překladu Ostrovského Bouře, Janáček se pustil do práce. Operu dokončil 24. prosince 1920. Pokračoval jsem v četbě: První dějství opery: Mladý učitel Kudrijáš obdivuje výhled do širé krajiny, na řeku Volhu… Paní průvodkyně mně koukala přes rameno: Matka Volha, nejdelší a nejvodnatější řeka Evropy. Největší řeka na světě, která nemá odtok do světového oceánu.

Na zahradu padal stín, když jsme se loučili. Na záhonech kvetly duhově modrofialové kosatce, bělounké zvonečky perlokvítkové konvalinky voněly, a pokroucené výhonky prastarých devonských kapradin se zdály být tajnosnubnými. Byl podvečer slunného léta.

S podzimem vstupuje do měst chlad. Z okolních kopců zaznívá tón viol. Vítr svléká stromy z citrinových rób a než zahlédneme vílu s mušelínovým závojem sněhových vloček, poctí nás dvanáctidenní návštěvou Janáček.

Na plakátu jsem četl: Pátý ročník Mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Janáček Brno 2016 bude slavnostně zahájen premiérou Káti Kabanové v koprodukci s Vlámskou operou Antverpy/Gent a v režii mezinárodně respektovaného kanadského režiséra Roberta Carsena.

Po koberci barvy karmínových šípků přicházeli hosté z daleka. Slavnostnost ofukoval vítr. Slovutný operní režisér dávných janáčkovských inscenací Václav Věžník mi podal ruku: Je dobře, že jste přišel. Člověk má poznat všechno…

Operní scénu zaplavila vlnící se bystřina. Nasvícenou zátokou se brodily bělostně oděné najády. Praly prádlo. Cákaly a bílou přízí čeřily vodní hladinu… Odlesky vln se tetelily na noční ploše horizontu a kdesi pod stropem mizely… Překvapivou podívanou průsvitné nymfy násobily lovením dřevěných palet, ze kterých vytvářely chodníčky a ostrůvky…

Vesničané chodili po dřevěném nábřeží a zpívali… Kupec Dikoj se hněvivě hádal se synovcem Borisem… Kudrijáš se divil, proč Boris snáší strýcovu hrubost. Boris zpíval: Pokud chci po babičce dědictví, musím žít se strýcem. Tak stanovila závěť.

Zpívané dialogy zněly vzdáleně. Neměly napětí. Janáčkova hudba plynula nezvykle pomalu. Nad vodami se tvořily mlžné opary. Konfliktní dialogy tekly, ztrácely se v dálavách mlčenlivých vod.

Uprostřed vodní planiny zpívala Káťa Kabanová: …za slunečného dne, když z kopule padal takový světelný sloup a v něm valil se dým, jako oblaka a stávalo se mi, že jsem v tom sloupu viděla lítat anděly a zpívat. A já padnu na kolena a pláču; a já sama nevím, proč modlím se a pláču…

Všeobjímající Volha, chladná, tichá – se líně rozvalovala krajinou. Vesničané nosili s sebou skrovný majetek – židle, stůl a pokládali je na pódia. Jakoby s nábytkem na chvíli odkládali své svízele… Na chodníčcích z hatí se míjeli. Míjeli se i s Káťou Kabanovou…

Opera o odcizení, lidském míjení a hrozné samotě člověka…

Hudební poklid byl iritován zdvihy vášní, někdy vrcholky hádek. Ale byly to jen nepatrné poryvy. Temná, neúprosná dunění však rozechvívala vzduch neustále…

Na antracitově zbarvené vodní hladině tvořily shluky vesničanů uhrančivě obrazivé, snad černou tuší a umnými štětci malované siluety. Bílé bludičky se brodily třpytem zrcadlící řeky, v rukou nosily dřevěné palety jako ikony nejvyšší svatosti. Černými tahy byla kreslena Kabanicha. Vykvétala z vod jako puškvorec… Její zlo se zdálo být až démonické… Setkání Káti s Borisem na dlouhé dřevěné lávce, zračilo vroucnost vášnivé milostnosti. Jejich rozloučení přes vyleštěnou šíři hladiny řeky, se stalo nezapomenutelným…

Nešťastná Káťa klečela na hrázi řeky. Vroucně políbila své dlaně a pak se horkými dlaněmi dotkla hladiny. Jako když rozkmitáte struny nástroje, šířily se kruhové vlnky vodní hladinou. Rozehrávaly nejkouzelnější hudební tóny a ubíhaly vstříc k člověku nejvzácnějšímu. Kola polibku rozechvěla i mlžný opar obzoru, Boris však odešel…

Zažili jsme neskutečný, traumatizující sen bolesti. Domnívám se, že doposud nikoho z předcházejících inscenátorů řešení rozchodu milenců – „na dálku“ – ještě nenapadlo…

Zpívaná Kátina lamentace na hrázi řeky a její následné splynutí s šíroširými pláněmi vod završilo režisérovo inscenační krédo – vše, co matka Volha zrodí, v jejím lůně mře a zaniká… Dvanáct bílých najád, dvanáct Kateřin si ustlalo lože v chladu řeky. Muži s klobouky a ženy v lodičkách se seskupili do netečného obrazce. Zpívali: Nějaká ženská skočila do vody!

Pomalu klesala tíže opony… Vody ruské řeky pohltila tma. Ve světle ramp se děkovali účinkující. Za nimi se čeřila vodní hladina. Mab řekla: Jako bychom zahlédli na obloze odstínu kobaltové modře, mimo zářící hvězdy fascinující polární záři. Dodal jsem: Ještě dlouho bude žít Janáčkova hudba v příběhu nešťastné lásky Káti Kabanové…

Pak jsme už jen mlčeli…

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou

Brno – Komín, 12. 10. 2016

Janáčkova opera Národního divadla v Brně – Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Režie Robert Carsen, dirigent Ondrej Olos, scéna a kostýmy Patrick Kinmonth, světelný design Peter van Praet, choreografie Philippe Giraudeau, asistent režie Maria Lamont. Káťa: Pavla Vykopalová. Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius (j.h.). Tichon Ivanyč Kabanov: Gianiuca Zampieri (j.h.). Varvara: Lenka Čermáková (j.h.). Savěj Prokofjevič Dikoj: Jiří Sulženko. Kabanicha: Eva Urbanová (j.h.). Váňa Kudrjáš: Petr Levíček. Kuligin: Igor Loškár. Glaša: Jitka Klečanská. Fekluša: Jitka Zerhauová. Žena z lidu: Hana Procházková. Sbor a orchestr opery NdB. Premiéra 7. října 2016.

///

O festivalovém představení Káti Kabanové psal do i-DN ve svých festivalových reportážích také Ivan Žáček: Janáček-Brno-svět (No. 1)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 22. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 188)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ