Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Divadlo je mrtvé, ať žije divadlo!
Při jedné noční prohlídce výstavy Nezávislý výzkum subjektivity jsem narazila na historičku umění Radku Schmelzovou, která se snažila vysvětlit prvákům z katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, co je to konceptuální umění. Většina z nich se tvářila nedůvěřivě. Nevím, zda je nakonec přesvědčila, že je dnes klasická malba mrtvá. Ale vzpomněla jsem si na toto setkání pak ještě několikrát během sledování divadelních produkcí na festivalu 4+4 dny v pohybu.
Performance Nejsem tu, říká prázdnota vypráví o černých dírách a nicotě FOTO BIEKE VANHOUTTE
Tento festival je výjimečný svými mezioborovými přesahy. A jedinečnou atmosférou. Letos své centrum situoval do nevyužívaných Radničních domů v centru Prahy. V kancelářských kamrlících neprobíhala pouze zmíněná výstava, kterou sestavila kurátorka Pavla Morganová, ale také diskuse s odborníky a debaty s přáteli v baru, DJ’s party a především několik divadelních premiér. Dvě české – Mocný až moc spolku Kolonie a 28 dní skupiny Wariot Ideal – velice dobře pracovaly s nedivadelním a pramálo osobním prostorem, který jim byl nabídnut. Režisérka Lucie Ferenzová a herečky Jana Kozubková, Martina Krátká a Jindřiška Křivánková několik místností uzpůsobily své „instalaci“ o touze, tvorbě, emancipaci a normálnosti. Jejich poctu art brut umění zvukem i obrazem dovršil Krusha. Naopak uvedení inscenace 28 dní o podzimu jednoho trosečníka v nějaké bývalé kanceláři vytvářelo s výsledným tvarem napětí. Třetí – Lidový kousek od Masopustu – zase tematizovala trapnost sociálních vazeb a rozhovorů. Ivana Uhlířová, Miloslav König a Michal Kern sami někdy trapní byli, ale příjemně a tak nějak v rámci představení.
Projekt UNTITLED_I will be there when you die aneb žonglování o životě FOTO ALESSANDRO SALA
Když se nuda zvrhne
Taneční a pohybová představení v rámci letošního programu byla uváděna také v divadle Ponec a v Divadle Archa. A především projekt – trochu divadelní, dosti hudební, hodně výtvarný a pořádně absurdní a hlavně existenciální – Nejsem tu, říká prázdnota, odehraný v Ponci, naplňoval škatulku „nové divadlo“. Dva herci – Michele Rizzo a Julian Hetzel (jenž je také režisérem tohoto díla) – tematizují černou díru a nicotu. A zpočátku jsem byla ráda, že jsem si přečetla v programu anotaci, protože zprvu dlouhé minuty sledujete, jak performer pečlivě rozbaluje černou fólii na podlaze jeviště, poté se oba schovávají za závěsy nebo pod baletizol. Pak se do fólie balí a vytvářejí podivné sochy. Nevěřila jsem, že něco tak banálního a taky nudného vám někdo může ukazovat. A pak si sedli na Ikea pohovku – potaženou stejnou látkou, z jaké měli ušité kostýmy – a začali ji pomalu cupovat. Destrukce najednou vše prolomila, bylo to nejen vtipné, ale také očistné. Najednou ty „prázdné“ činnosti a hry na schovávanou začaly dávat smysl. Protože otázka zní: Co vlastně je ten smysl? Pak ještě přišel zcela výtvarný konec. A k tomu všemu zněla příjemně vibrující elektronická hudba Le Schnigga.
Podobně silně a postupně na mě zapůsobila choreografie UNTITLED_I will be there when you die Itala Alessandra Sciarroniho. Na bílé scéně stojí čtyři žongléři a zprvu se nic moc zajímavého neděje. Žonglují v rozestupech jako na spartakiádě, pomalu se začínají projevovat jejich vztahy a vazby. Chvíli se hecují, chvíli si překážejí, stále však sledují především své kužely. Jsou osamělí a zároveň obklopeni lidmi. Vývoj představení sleduje životní cestu. Takto dlouhé žonglování vás místy dostává do mírného transu, o to jste však citlivější na jakýkoli náznak vybočení – ať už se jedná o chybu, nebo sdělení.
Letošní ročník festivalu 4+4 dny v pohybu ukázal nové možnosti nového divadla. Některé směry mohou být slepé a především nejsou všem divákům a umělcům přístupné, ale jejich objevování a naplňování přináší nezvykle příjemný pocit zadostiučinění.
Komentáře k článku: Divadlo je mrtvé, ať žije divadlo!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
