Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Světlana Alexijevičová: Svoboda, to je dlouhá, dlouhá cesta

    Ukrajinsko-běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová navštívila v říjnu Prahu, aby se tu zúčastnila festivalu Pražské křižovatky uspořádaného k nedožitým 80. narozeninám Václava Havla. Není to poprvé, co u nás Alexijevičová pobývala, ale poprvé přijela jako laureátka Nobelovy ceny za literaturu. Setkali jsme se ve foyeru Nové scény ND, kde se – ve velkém sále – hned po našem rozhovoru konala veřejná beseda s autorkou moderovaná Jáchymem Topolem, z níž v následujícím textu také čerpám.

    Autorka podepisuje svou knihu Doba z druhé ruky aneb Konec rudého člověka FOTO JAKUB FULÍN

    Autorka podepisuje svou knihu Doba z druhé ruky aneb Konec rudého člověka FOTO JAKUB FULÍN

     

    Narodila jste se na Ukrajině, ale žijete v Bělorusku. Kým se cítíte?

    To nedokážu jednoznačně říci. Ukrajinu vnímám jako svou rodnou zemi, ale stejně silný vztah mám i k Bělorusku, kde dnes žiju. A byla jsem vzdělávána v Rusku… Každá z těch zemí, všechno, co jsem tam zažila, ve mně zanechalo stopy. Každá ta země je mojí součástí.

    Vaše knihy – tedy tetralogie věnovaná nedávné ruské historii – mají velice zvláštní strukturu. Nazývají ji „polyfonie hlasů“. Jak tato metoda vznikla?

    Ještě dříve, než jsem vystudovala fakultu žurnalistiky, kde jsem se vlastně naučila základy psaní, jsem získala nějakou inspiraci pro psaní ve své rodné zemi – narodila jsem se v Ivanofrankovsku na Ukrajině – a poté v místech, kam jsme se přestěhovali, tedy v Bělorusku, kde moji rodiče pracovali jako venkovští učitelé. Silně na mě v těchto raných dobách působilo vyprávění žen, které se po tvrdé práci vždycky večer sesedly na lavičky a začaly vzpomínat. Vyprávěly si příběhy nejen o nedávno zemřelých manželech, ale také o lásce a smrti. Byly to silné, dojemné okamžiky, které se mě jako dítěte velice dotýkaly. I když jsme doma měli spoustu knih, vždycky na mě největší dojem dělala ta živá vyprávění. Poté, co jsem vystudovala žurnalistiku, jsem začala hodně jezdit po celé zemi, po Bělorusku. A v mé duši stále rezonovala tato stará vyprávění, ale i nová, která jsem vyslechla během svých cest. A tak jsem začala přemýšlet o své budoucí práci obecně, o umění, o tom, co prožíváme. Myslím, že popsat život v celé jeho celistvosti je dnes téměř nemožné, nedaří se ho vměstnat do těch běžných měřítek, která známe. Snažila jsem se dopátrat toho, zda už někdo předtím pracoval s autentickými lidskými hlasy, protože mě napadlo, že by bylo možné na tomto principu vystavět novou formu románu. V té době jsem se také seznámila se Sofií Fedorčenko, ženou, která dělala v době první světové války rozhovory, hovořila s vojáky – nezaznamenávala jejich příběhy, ale jejich krátké dialogy, zachycovala autentické repliky. Poté jsem se seznámila s knihou Alese Adamoviče a Janka Bryla Moje ves lehla popelem. Byl to pro mě obrovský objev – geniální kniha, v níž popisovali, jak Němci v Bělorusku hromadně vypalovali vesnice. Byly to autentické vzpomínky lidí, kteří si zachránili život. A posléze jsem se seznámila s další knihou, jejímiž autory byli Ales Adamovič a Daniel Granin. Jejich kniha věnovaná blokádě Leningradu vychází z podobných přístupů. A stalo se, že přišla myšlenka na mou vlastní cestu – najednou mi splynulo vše, co bylo předtím: mé dětství, vyprávění, která jsem slyšela, všechno, co jsem posléze viděla, když jsem jako novinářka jezdila po celé zemi. Všechno do sebe začalo zapadat do jednoho kompaktního obrázku. Ta obrovská láska, kterou dodnes chovám ke všem těm babičkám a jejich vyprávěním, k jejich obličejům krásným jako obrázky. Tehdy jsem pochopila, kudy mám jít, kudy vede moje cesta. Samozřejmě, v něčem se odlišovala od mých předchůdců, ale rozhodně se nepovažuju za objevitelku této metody, jsem si dobře vědoma toho, že v tomto typu vyprávění mám předchůdce.

    Vzpomínáte si, jaké pohádky vám vyprávěla babička, když jste byla malá?

    Babička mi nevyprávěla pohádky, u nás byl hrdinou Taras Ševčenko, takže mi četla jeho básně. Jako bibli.

    Máte nějakého oblíbeného autora?

    Mám ráda Dostojevského a Čechova. Ale těch spisovatelů, kteří mě nějak ovlivnili, je daleko více.

    Proč píšete v ruštině, a ne běloruštině?

    Knížka je utopie své doby. A to se pohybuju jako autor v územích, kde se v dobách, o kterých píšu, mluvilo rusky. Je to svědectví o tomto prostoru, jehož součástí byl i jazyk.

    Jáchym Topol, Světlana Alexijevičová a tlumočnice během besedy na Nové scéně FOTO JAKUB FULÍN

    Jáchym Topol, Světlana Alexijevičová a tlumočnice během besedy na Nové scéně FOTO JAKUB FULÍN

    Co pro vás znamená divadlo?

    Od začátku, kdy jsem začala psát, dramatické příběhy, které jsem zpracovávala, přímo naváděly k tomu, aby se hrály v divadle. Takže se vlastně dá říci, že můj život a příběhy, o kterých píšu, jsou divadlo. Nebo raději, jsou dramatické, jak by mělo být divadlo. Je pro mě zajímavé sledovat zrod divadelní inscenace vzniklé na jejich základě, setkávat se s režiséry, kteří zpracovávají do dramatické podoby mé knížky. Pokaždé je vnímají trochu jinak – jinak v Německu, jinak ve Francii… Vždy je to pro mě pozoruhodné, jak stejné příběhy promlouvají k různým tvůrcům různě.

    Mluvíte o adaptacích svých knížek. Ale máte vy osobně ráda divadlo jako takové?

    Nemůžu říci, že chodím do divadla často… Přiznám se, že divadlo pro mě představuje cosi umělého, co je mi vzdálené. Mám o dramatických příbězích svou specifickou představu a na jevišti se z nich – aspoň pro mne – mnoho podstatného vytrácí. Ale myslím, že dokážu ocenit dobré divadlo.

    Co je pro vás „dobré divadlo“?

    Příkladem dobrého divadla jsou pro mě některé inscenace Marka Zacharova v jeho moskevském divadle Lenkom nebo Anatolije Efrose. Právě on na Tagance v roce 1985 adaptoval mou knihu Válka nemá ženskou tvář. Bylo zajímavé pozorovat, jak ji vnímá, jak dává text své inscenace dohromady, jaký je jeho pohled na konkrétní témata v knize popisovaných příběhů.

    Máte nějakou představu, jak by se vaše texty měly do divadla převádět?

    Já se cítím odpovědná za knížku, kterou napíšu, ale nemůžu být odpovědná za divadelní text. Autorům nechávám volnost a zajímá mě až konečný tvar. Přijíždím na představení jako divák, který do adaptací nezasahuje, jen je sleduje. Jsou to divadelní tvůrci, tak ať sami dělají, co umějí. Ať sami volí postavy, scénu, hudbu…

    Popište nám situaci, jak to vypadá v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku… Jak vidíte budoucnost?

    Situace ve všech těchto zemích je neobyčejně složitá, těžko se odhaduje, jak to dále bude vypadat, kam se to bude ubírat, vyvíjet. Je to nepřehledné. Samozřejmě v dlouhodobé perspektivě lidé musí nějak žít, takže se tam prolínají dramatické situace společenské a politické, ale zároveň tam lidé žijí – nebo by chtěli žít – obyčejné životy. Lidé se chtějí bavit, poslouchat muziku nebo chodit do divadla, ale to v této situaci není možné. Je těžké zaujmout jednoznačné stanovisko, pohled, protože se to liší místo od místa. Ale doufejme, že se to zlepší.

    Jak vnímáte totalitu? Konkrétně její formy v dnešní době?

    Jsou situace, kdy i národ, který se zdá slušný, jakoby zešílí a přikloní se k něčemu takovému. Nemůžeme říci, že Němci jsou národem sadistů, ale v určitý historický okamžik se tak projevovali. Když vidím novinové články popisující, že Lukašenko nebo Putin jsou diktátoři, vnímám to jako vrcholek ledovce. Ten ledovec sám v sobě kumuluje stav, vůli a touhy milionů lidí, které zastupuje. Za vše je svým způsobem odpovědný i národ. Za komunistů jsme sedávali v kuchyních a malovali jsme si obrázek skvělé budoucnosti, až dosáhneme kýžené svobody. Četli jsme Solženicyna, Šalamova. A když pak přišla perestrojka, najednou na všechny ty knihy začal padat v policích prach. Lidé se o ně přestali zajímat, prostě jen chtěli dobře žít.

    Já sama popisuju realitu, zachycuju nálady. V devadesátých letech to byla romantická nálada. Všichni jsme si mysleli: teď otevřeme dveře a vykročíme do svobody, která přijde co nevidět – už už tady bude, už tady je. Ale z těch vyprávění, která jsem zaznamenala, cítím smutné závany nostalgií. Jsou to příběhy spousty lidí, kteří pro sebe svobodu nepotřebují. Z toho odvozuju, že svobodu musí utvářet člověk, který je sám svobodný. Pokud si vzpomeneme na srpnovou revoluci v roce 1991, pokud to lze revolucí vůbec nazvat, tak ji připravil Gorbačov s hrstkou svých sympatizantů a zástupců inteligence. Ale oni byli jinde než národ. Nikde jsem neslyšela, že by lid volal, že chce žít v kapitalismu. A teď v něm vlastně žít musí. To je to panoráma reality, z kterého vychází i Putin. Svoboda, to je dlouhá, dlouhá cesta. Když slyším výkřiky Povolejte lid do ulic…, říkám, že lid nikam nepůjde, nebude chtít jít. Lidé chtějí jen žít. Takže my musíme pracovat pro občanskou společnost, protože jiné cesty než občanská společnost pro nás není. Teprve pak přijde svoboda.

    V představení Život za cara petrohradského souboru Teatro Di Capua, které jsme měli možnost vidět na Pražských křižovatkách, zazněla slova o velmi temné vizi budoucnosti Ruska, současnou vládu Putina přirovnávali k carismu 19. století. Je to opravdu tak temné?

    Čechovovští hrdinové z Tří sester mluvili o tom, že za sto let bude život jinde, a nikdo už nebude vnímat, jak jsme žili a pro co jsme trpěli. To platilo tehdy a platí i dnes.

    Jak vidíte svou roli v kulturním prostředí, kde se pohybujete, a roli intelektuála jako umělce ve společnosti?

    Vláda je u nás taková, jaká je. S tím nic nenaděláte. Přímo můžete ovlivňovat a určovat jen svůj život. Já se cítím jako občan, jako člověk, který vždycky říkal to, co si myslel. A to je – aspoň pro mne – důležité. Ve stávající situaci je to sice v Bělorusku i Rusku těžké, ale přesto se o to snažím.

    (Za pomoc s překladem a zpracováním nahrávky děkuju Janě Soprové)

    Světlana Alexijevičová

    (nar. 1948 v bělorusko-ukrajinské rodině v městě Stanislavu) Vystudovala v sedmdesátých letech žurnalistiku na Leninově univerzitě v Minsku. Pracovala jako novinářka v regionálním tisku a také jako učitelka. Jako novinářka dělala rozhovory s lidmi, kteří zažili druhou světovou válku, sovětskou intervenci v Afghánistánu, černobylskou havárii. Protože byla pronásledována režimem prezidenta Lukašenka, opustila v roce 2000 Bělorusko, žila v Paříži, Göteborgu, Berlíně, v roce 2011 se vrátila do Minsku. Ve svých knihách se zabývá dramatickými událostmi své země, jakými byly druhá světová válka – Válka nemá ženskou tvář (česky 1987), černobylská katastrofa – Modlitba za Černobyl (česky 2002), válka v Afghánistánu – Zinkoví hoši a rozpad Sovětského svazu – Doba z druhé ruky (2013). Všechny tyto knihy jsou součástí projektu kroniky vytvářené z autentických hlasů lidí, s nimiž se setkala, který nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka. Pracuje na něm již 35 let a vytvořila a vybrousila pro něj specifický žánr tvořený mozaikou úryvků stovek rozhovorů a interview s nejrůznějšími lidmi, nazývaný některými kritiky „románem hlasů“. Za své knihy, které byly přeloženy do několika desítek jazyků, získala řadu prestižních cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii a USA, mimo jiné Herderovou cenu (1999), National Book Critics Circle Award (2005), Mírovou cenu německých knihkupců či Prix Médicisessai (obě 2013). V roce 2015 se stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu. Její knihy jsou převáděny do scénického (divadelního) tvaru v mnoha zemích světa. U nás chystá adaptaci její knihy Petr Boháč ze Spitfire Company.


    Komentáře k článku: Světlana Alexijevičová: Svoboda, to je dlouhá, dlouhá cesta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,