Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Nepřišel jsem, neviděl jsem, zhodnotil jsem

    V Divadelních novinách 14/2016 jsme uveřejnili kulatý stůl na téma Pražský divadelní mainstream a veřejné peníze. Reagovala na něj dramaturgyně MDP Věra Mašková dopisem, jehož podstatnou část jsme zveřejnili v aktuálních DN 18/2016 a v plném znění nabízíme zde. Je to myslíme si dobrá přílěžitost k veřejné diskusi, jež by – doufáme – mohla pomoci k otevřenému dialogu mezi divadelníky, kritiky a širší veřejností o smyslu (mainstreamového) divadla dnes a jeho podpoře. Vyzýváme tedy divadelníky, kritiky a pt. čtenáře – pokud je toto téma zajímá –  k pokud možno seriózním a věcným reakcím. Právě bezpředsudečný, otevřený dialog k věci a tématu je to, co se současné společnosti u nás nedostává.

    red.

    Městaká divadla pražská - Divadlo ABC. FOTO archiv

    Městaká divadla pražská – Divadlo ABC. FOTO archiv

    Každý, kdo se zabývá uměním, ví, jak důležitá je zpětná vazba. Neodpovídat na jakýkoli druh kritiky je u divadla dobrým zvykem. Zdá se, že je to chyba. Nedostává-li se totiž divadelním publicistům žádného druhu zpětné vazby, mohou ošklivě zabloudit. Například tak, jak se to stalo několika z nich, kteří uveřejnili v DN 6. 9. 2016 článek s názvem Pražský divadelní mainstream a veřejné peníze.

    Rozhodli jsme se jim pomoci a upozornit je na několik drobných nedostatků (zabývat se všemi by vydalo na obsáhlý materiál). Požaduje-li někdo ve veřejné funkci taková data, jimiž chce operovat, potřebuje seriózní analýzu. Tedy materiál vytvořený nepředpojatými odborníky, kteří znají do hloubky zmíněné divadlo, mají k dispozici odbornou analýzu všech představení alespoň ze dvou zdrojů, analýzu klíčových hereckých výkonů, analýzu režijních postupů kmenových režisérů a vyhodnocen přínos režisérů hostujících a mají vyhodnocen dopad uměleckého programu na publikum, tedy na veřejnost, o jejíž zájmy tu jde především. Protože smyslem evaluace je stanovit společenskou užitečnost daného divadelního subjektu. Pokud je zvolena forma kulatého stolu, předpokládá se, že všichni zúčastnění, do hloubky obeznámeni s daným problémem, přijdou vyzbrojeni solidní analýzou minimálně na úrovni vysokoškolské přednášky a o svých rozdílných stanoviscích povedou diskusi. Rozhodně se však neočekává posezení u kávičky s trochou nezávazných plků, které se publikují, jak leží a běží, bez následné redakce, nedejbože snad i bez toho, že by si je někdo po sobě přečetl.

    mdp-1

    A jakou znalostí dané problematiky disponují zmínění odborníci? Udělali jsme si malý statistický průzkum posledních devíti let a zjistili jsme, že Městská divadla pražská připravila celkem 60 inscenací. Zajímalo nás, o kolika z nich publikovali účastníci posezení, při němž dospěli k závěru, že většinu magistrátem zřizovaných divadel je třeba zlikvidovat. V čele naší pomyslné ankety se umístila Jana Paterová, která se našich inscenací pokusila analyzovat celých 12, popsala tedy pětinu repertoáru. Na ni se dotahuje Jan Kerbr s deseti, tedy jednou šestinou. Marie Reslová se třemi recenzemi a pan Herman se dvěma recenzemi těžce zaostávají, i když pí. Reslová vede nad p. Hermanem o velmi zběžnou znalost výroční zprávy Městských divadel pražských. Skokanem roku se stává p. Fridrichovský, který, jak se ze zmíněného materiálu jeví, zná Městská divadla pražská pouze z plakátů, což mu nikterak nebrání v tom, aby o něm vynášel soudy.

    Milí přátelé, i přes krásné umístění v naší anketě vás musíme zarmoutit – tak kusá znalost k posouzení divadla a jeho smyslu opravdu nestačí. Počet vámi recenzovaných inscenací je takřka na úrovni statistické chyby. Pokud byste měli být bráni vážně, museli byste dané divadlo opravdu navštěvovat. Pak by se vám jistě nestalo, že jeden z vás jen tak mezi řečí umístí 3,5-hodinový výpravný epos Mahábhárata (premiéra 12. 9. 2009 v Divadle ABC) do Divadla Rokoko. A to, že nikdo z přítomných kolegyni Paterovou nevyvede z omylu, promiňte, ale tomu se nedá říci jinak než ‒ vlastní gól. A když už čtete výroční zprávu, čtěte ji, prosíme, celou. Zredukovat tvrzení: těžké chvíle v životě člověka spojené s nemocemi, stářím, postižením a umíráním, jak je nazvána jedna z tematických linií divadla, na pouhé „těžké věci“, jak to činí Marie Reslová, a na tomto základě se divadlu posmívat, to pak vypadá jako velmi nepěkná manipulace, dokonce by to mohl někdo pokládat za zlou vůli. To pouze namátkou. Dalo by se také považovat za podivuhodné, že se debaty nezúčastnil nikdo z publicistů, kteří o Městských divadlech pražských pravidelně píší. Že by o účast nestáli? Vzhledem k úrovni debaty je to pravděpodobné.

    mdp_thila

    Navrhuje-li pak koncilium odborníků likvidaci nějakého subjektu, který zná převážně z doslechu, mělo by ji alespoň podpořit řádnými argumenty. A tady jsme opět na tenkém ledě. Jak jsme již zmínili, podstatou evaluace je vyhodnotit přínos divadla pro veřejnost. Zmatená bezradnost, se kterou se zmínění odborníci prodírají pojmy mainstreamové, bulvární, měšťanské, měšťácké, maloměšťácké, jakož i zcela mylné a ničím nepodložené konstatování, že divák Městských divadel je totožný s diváky dalších subjektů (které zřejmě znají stejně dobře jako Městská divadla), svědčí o tom, že nemají nejmenší ponětí o složení publika Městských divadel pražských. Kdyby totiž věděli, že průměrný divák je příslušníkem velkoměstské střední třídy s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním, s průměrnými nebo lehce podprůměrnými příjmy, pohlaví převážně ženského, středního a staršího věku, patrně by si ho nespletli s diváky jiných divadel a nenazývali ho maloměšťákem. Asi by také nebyli překvapeni, že pro tohoto typicky mainstreamového diváka se inscenuje „mainstreamově“ (což je mimochodem jediný poznatek, pro který do divadla léta se profilujícímu jako mainstreamové opravdu není třeba chodit osobně). Proč si to nezjistí? PR Městských divadel pražských by jim tyto informace dokázalo poskytnout kliknutím myši. Takhle to může vypadat, že to prostě vědět nechtějí, protože tímto publikem snad z nějakého důvodu opovrhují, v divadle ho nechtějí a léta konstruují inženýrské vize pražské divadelní sítě bez něho. Ale bylo by to rozumné a společensky prospěšné? Vynechat z divadelního dialogu nejpočetnější skupinu Pražanů a ponechat ji napospas zábavě a soukromým subjektům, které se společensky prospěšným dialogem s divákem zabývat mohou, ale nemusejí? Zvlášť v situaci, kdy tato skupina dialog na jiné než výhradně zábavné úrovni vytrvale vyhledává? (Dle statistik NIPOS jsou Městská divadla pražská nejnavštěvovanějším činoherním divadlem v ČR.)

    mestska_divadla_0_titul

    A na jaká témata tento dialog probíhá? Zmínění odborníci konstatují, že něco jako programové teze divadlo snad má, ale ani jeden z odborníků není schopen je přesně definovat. A to už, přátelé, vypadá opravdu jako čirá neschopnost, vždyť stačilo ocitovat je z té výroční zprávy.

    Jak můžeme dospět k závěru, jestli divadlo tohoto typu je nebo není společensky užitečné, pokud nevíme, že jeho dlouholetou snahou je vést s dospělým divákem dialog na téma rozpadu západního modelu rodiny, se všemi negativy, které to přináší zejména pro seniory a pro ty, kdo o ně mají pečovat, na téma znevýhodněných jedinců a jejich společenské integrace, na téma konečnosti lidského života a s tím spojeného vyrovnávání se s nevyléčitelnými nemocemi, euthanasií, bolestí ze ztráty, což jsou ony „těžké životní situace“, kterými se údajně zabývají všechna divadla v Praze a jimiž je legrační se zabývat ‒ jak tvrdí odbornice Marie Reslová, která zná Městská divadla pražská převážně z doslechu, k čemuž se sama bezelstně přiznává? Pokud ignorujeme fakt, že si toto divadlo spolu se svými diváky opakovaně klade otázku, v jakém stavu se nachází česká společnost, že se opakovaně vrací k tématu moci a tomu, jaké pokušení či nebezpečí představuje pro malého člověka, že se, prostřednictvím velkých příběhů, táže na to, jakou odpovědnost nese průměrný člověk za běh světa, a jestliže ve světle těchto tezí do hloubky a podrobně neanalyzujeme jednotlivé inscenace, můžeme jen těžko tvrdit, že provádíme relevantní hodnocení a už vůbec ne systémové. A jak, bez znalosti obsahu a toho, komu je ten obsah určen, bychom mohli hodnotit formu divadla, i kdybychom tam náhodou chodili?

    Neudržitelné je tvrzení, že Městská divadla pražská mají údajně zaměnitelnou dramaturgii s jinými subjekty. Z dalšího kontextu pak vyplyne, že se zde nemyslí dramaturgie, leč repertoár a i ten může být těžko zaměnitelný, protože vyjmenovaná divadla (Palmovka, Švandovo divadlo, Vinohrady) cílí na jiného diváka a zároveň – vzhledem k tomu, že komunikuje každé z těchto divadel s jinou částí společenského spektra, akcentuje i rozdílná témata a volí jinou formu, což by bylo dobré vědět, nikoli se na to dotazovat – pozdě, zato pak veřejně. I kdyby byl repertoár zcela totožný, zjistit, jestli jsou stejné i inscenace, což je vzhledem k osobnostem, které tato divadla utvářejí, krajně nepravděpodobné, lze jediným způsobem – vidět je. Jenomže pak by se vize likvidace všech těchto subjektů, kterou zmínění odborníci navrhují ve jménu jakéhosi fiktivního hudebně-zábavného„superdivadla“, jevila v poněkud jiném a nepochybně méně lichotivém světle.

    Problém zábavnosti, jímž také hojně operuje naše čtveřice publicistů a jeden muzikálový odborník, je skutečně hoden odborné debaty už proto, že v současnosti dalece přesahuje divadelní prostředí. Zde by se všemi společnými silami mělo zvonit na poplach. Zábava se v západní společnosti stává problémem celospolečenským a globálním. Existovala vždy, ale dosud nikdy nebyla povýšena na dominantní kulturní i společenský princip. Je všudypřítomnost zábavy sladkým kalem, měnícím západní svět v onu Huxleyho frašku, která je předzvěstí zániku civilizace, nebo lze na tento fakt pohlížet z nějakého jiného úhlu? Jak tomuto problému čelit? Městská divadla pražská, mainstreamové divadlo střední třídy, jdou cestou inspirovanou anglickou BBC – využívají zábavných forem ke komunikaci o závažných společenských jevech. Je to správná cesta? Odpověď by mohla poskytnout odborná veřejnost. Z toho, co však předvedlo jejích pět představitelů v této besedě, by se mohlo zdát, že to je právě ona, kdo se nachází v hluboké krizi.

    mdp-2

    Shrneme-li si to, dozvěděli jsme se, že Městská divadla pražská označili za dobré k likvidaci lidé, kteří působí dojmem, že mají zmatek v elementární teatrologické terminologii, že přesně nevědí, pro koho toto divadlo hraje, co přesně se tam hraje, kde se to hraje, kdo přesně v tom hraje, a vše, co o zmíněném divadle naformulovali dokonce i ti, kteří ho neznají pouze z doslechu, nejde nad rámec pocitů a dohadů. Chudák politik, který by, vyzbrojen tak chabým odborným materiálem, předstoupil před voliče s dobrou zprávou, že ušetří jejich peníze tím, že zavře nejnavštěvovanější městské divadlo. Hrozila by mu blamáž a zesměšnění. A to jen proto, že většina praktikujících divadelníků je tak nevděčná, že neposkytuje svým kritikům zpětnou vazbu.

    Je na čase to napravit. Vždyť koneckonců jde o veřejný zájem, který přece leží na srdci nám všem.

    Věra Mašková, dramaturg MDP

    /Zvýraznění v textu hul/


    Komentáře k článku: Nepřišel jsem, neviděl jsem, zhodnotil jsem

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Paní Mašková,
      jak už jsem poznamenal v DN č. 18, kde jsme první část vašeho zaslána podle dohody otiskli, vaše prohlášení vzbuzuje rozpaky už tím, že jste se ozvala až skoro dva měsíce poté, co Kulatý stůl vyšel. Proč tak pozdě?

      Proč jste napsala až v době, kdy MDP, jak jsem se neoficiálně dozvěděl, přerušila spolupráci se Simonou Stašovou – souvisí to snad s pochybnostmi Marie Reslové nad tím, že si příspěvková organizace města kupuje představení (obecně vyjádřeno, na formě myslím nezáleží), když dostává dotaci na vlastní tvorbu?

      Především musím odmítnout nabubřelou dikci vašeho psaní, povýšenecké hodnocení posezení u kávičky s trochou nezávazných plků, které se publikují, jak leží a běží, bez následné redakce, nedej bože snad i bez toho, že by si je někdo po sobě přečetl. Vy byste snad chtěla, abychom stejným tónem psali o vašem divadle? Nebyl by to problém, a troufnul bych si být vtipnější než vy, ale nebojte se, jsme slušná tiskovina.

      Zadruhé se snažíte znevěrohodnit účastníky Kulatého stolu místo abyste oponovala jejich názorům. Zřejmě jste se snažila ukázat hlavně svému zřizovateli, že nemá brát vážně názory jakýchsi nekompetentních pisálků v obavách, aby se zřizovatel nad jejich názory nezačal zamýšlet.

      Tím bych mohl skončit, ale přece jen mi to nedá:
      Jako paní učitelka jste nám dala poznámku za malou docházku do MDP – vězte, že existuje širší spektrum informací o každém divadle, než je “šetření na místě”, a vězte, že i kritikové chodí do divadla častěji, nežli o něm napíšou.

      Debata se netýkala jen MDP, a už vůbec neměla suplovat jakousi evaluaci MDP, jak nám podsouváte. Vámi zvlášť kritizovaný Patrick Fridrichovský byl ke Kulatému stolu přizván jako expert na evropské muzikálové divadlo a své poznámky vůči MDP vedl právě a jen z této pozice.

      Prý jsme dospěli k závěru, že většinu magistrátem zřizovaných divadel je třeba zlikvidovat – jak jste na to proboha přišla? To zavání poplašnou zprávou!
      Jak jste přišla na to, že opovrhujeme pražskými mainstreamovými diváky?
      Jak jste došla k tomu, že léta konstruujeme inženýrské vize pražské divadelní sítě?

      Píšete: Vynechat z divadelního dialogu nejpočetnější skupinu Pražanů a ponechat ji napospas zábavě a soukromým subjektům, které se společensky prospěšným dialogem s divákem zabývat mohou, ale nemusejí? V Divadle Kalich, Na Jezerce, ale i jinde divadelní dialog nevedou? Pěstují jen pustou zábavu? Nepodceňujete diváky náhodou vy sama?

      A tak dále, a tak dále. Proč tak razantně? Opakuji – hlavně chcete odradit zřizovatele od případného zamyšlení nad diskusí. Nejlépe rovnou ho postrašit vymyšlenou katastrofickou zprávou, že navrhujeme MDP zrušit: Chudák politik, který by, vyzbrojen tak chabým odborným materiálem, předstoupil před voliče s dobrou zprávou, že ušetří jejich peníze tím, že zavře nejnavštěvovanější městské divadlo. Hrozila by mu blamáž a zesměšnění.

      09.11.2016 (1.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Jelikož
      se dlouhodobě pohybuji i mezi praktikujícími divadelníky, rozumím velmi dobře tónu reakce i pocitům Věry Maškové. Současně se ale na divadlo dívám především z pozice divadelního publicisty (diváka, kritika), a tak dost dobře nechápu, proč dialog mezi divadelníky a teoretiky je snad vždy konfrontační a vzájemně se míjející. Docela by mě zajímala jména kritiků, kteří by podle paní Maškové byli pro tuto diskusi vhodní. A bylo by myslím dobré a jistě pro čtenáře zajímavé, aby se ozvali a zareagovali aspoň zde.
      Kulaté stoly, které jsme zavedli v DN, jsou – či měly by být – především výzvou k dialogu a uvažování nad různými tématy současného divadla u nás. Měly – či mohly by být – přece dobrým vodítkem jak čtenářům tak subjektům, o kterých se diskutuje, jak jejich práci odborná veřejnost (či její část) vnímá a reflektuje. A tak je třeba brát i kulatý stůl, o němž je řeč. Jako otevřený dialog, jako otevřené uvažování, v kterém je možné – právě zde – pokračovat.
      Nemohu se bohužel do diskuse konkrétními postřehy inscenačních výsledků MDP zapojovat, neb ani jednu ze scén poslední dobou nestíhám sledovat, zajímám se o progresivnější scény a proudy. Nedivím se ale diskutujícím, že mnohdy tápou a váhají, jak citlivě říct, že možná nejde ani tak o dramaturgii a repertoár, ten je sám o sobě myslím z velké části atraktivní a navazuje na tradici MDP, ale že problém je spíše v jisté monotónnosti až fádnosti této scény. Je to dáno malým spektrem spolupracovníků, především režisérů, a také výtvarným působením MDP, jež připomíná scény až nevybíravě komerční, čímž se MDP – aspoň po této stránce – těmto scénám navenek přibližuje. Jako by vedení divadla scházela větší ambice oslovovat progresivněji se profilující tvůrce střední a mladší generace (autory, režiséry, výtvarníky, hudebníky), jako by chyběla ambice vytvářet – vedle očekávatelného tzv. „běžného repertoáru“ domácích režisérů – i nějaké Události, které by na sebe přitáhly pozornost nejen již oslovených diváků a kritiků, ale i dalších. A aby jimi MDP i ty „své“ nějak překvapila, osvěžila.
      Ono se to špatně definuje, jistě mi paní Mašková může oponovat, že ty a ty inscenace či akce, které MDP pořádá, právě takovými „událostmi“ jsou. Přesto: které? A… je tomu skutečně tak? Možná ano, možná si jich diskutující jen nevšimli.
      Jsem převědčen, že bez neustálého – nebo aspoň občasného – okysličování nepředvídatelnými, nerutinními vstupy a přístupy (jakékoli) divadlo zmírá.

      12.11.2016 (3.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. MDP

      Avatar

      Vážený pane Hermane,

      Vaše ublížená reakce nás poněkud zaskočila. Když kriticky píšete o nás divadelnících – a sám víte nejlépe, že v mnoha případech používají divadelní publicisté daleko drsnější kalibr a nesmlouvavější tón než Věra Mašková – očekává se od nás, že tuto kritiku budeme schopni bez mrknutí oka ustát. Nechápeme tedy, proč by neměli být schopni kritiku své práce zvládnout také divadelní publicisté.
      Pokud doopravdy myslíte vážně,že odborník může kriticky reflektovat práci divadla, které nenavštěvuje a důkladně je nezná, nemáme si v tuto chvíli a ani nikdy v budoucnu co říci. Zvažte, zda by nebylo čestnější o divadle, do kterého odmítáte pravidelně chodit, vůbec nepsat.
      Prosím, považujte kauzu „Kulatý stůl DN“ z naší strany za uzavřenou – naše stanovisko bylo formulováno v článku „Nepřišel jsem, neviděl jsem, zhodnotil jsem“. Rozumí se snad samo sebou, že vést debatu o likvidaci jakéhokoli divadla (a to je ve Vašem „kulatém stole“ jednoznačně uvedeno) a dávat závažná doporučení zřizovateli, je věcí nanejvýš citlivou, zodpovědnou a vyžadující vysokou erudici a objektivitu. Pokud debata všechny tyto atributy postrádá, logicky následuje prudká reakce. Pevně věříme, že v budoucnu se podobných excesů ušetříme.

      V Praze dne 24. 11. 2016

      S pozdravem umělecké vedení Městských divadel pražských
      Ondřej Zajíc
      Petr Svojtka
      Pavel Khek
      Věra Mašková
      Jiří Janků

      26.11.2016 (13.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Josef Herman

      Josef Herman

      Vážené umělecké vedení MDP,
      své jsem napsal, nemám co dodat.
      Snad jen vysvětlení: Ublíženým se opravdu necítím. Ani zodpovědným za to, jak někteří publicisté píšou o některých divadelnících – jak jim (nám) to chcete vrátit je humorné.
      Podle mého je jakékoli psaní o umění jen vstupem do diskuse, konkrétním názorem, nikoli příležitostí brousit ostrovtip a vynášet absolutní soudy. Takové v umění neexistují, jen v hlavách některých divadelníků a některých publicistů. Vše, co konstatoval Kulatý stůl, bylo a je určeno k diskusi, která by třeba naše postřehy vyvrátila, třeba potvrdila, třeba upřesnila, třeba přišla s jinými argumenty, a to by bylo velmi žádoucí. Leč zatím se nestalo, nikoho to zřejmě nezajímá a vy jste místo věcné polemiky zkontrolovali docházku…
      Přeji vše dobré.

      29.11.2016 (0.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Je škoda,
      že už asi diskuse nevznikne. Neb o tu by myslím mělo oběma stranám – tedy divadelníkům a kritice, případně i divákům – jít. Byli jsme – a stále jsme – na ni zvědaví. Nůžky vzájemného neporozumění se tak neuzavírají ani o píď. Spíš naopak.
      Přesto – opravdu vnímáte, milí čtenáři a divadelníci, tuto diskusi jako „likvidační“? Myslím, že toto nenapadlo ani jednoho z účinkujících. Otevřeně – a jistě na mnoha místech kriticky – diskutovali o stavu několika vybraných („divadelní mainstream“) scén zřizovaných pražským Magistrátem a zařazovali je do kontextů pražské divadelní sítě. Pokud se dotýkali repertoáru, činili tak ti, co jej znali. Ostatní se vyjadřovali spíše k dlouhodobé koncepci a kontextům.
      Pro diváky, čtenáře, samotné scény – a jistě i zřizovatele – je to přece cenná a rozhodně poučná a informativní reflexe. Kolik takových vzniká?

      30.11.2016 (12.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,