Divadelní noviny > Názory – Glosy
Básník Pavka, sochařka Marie a komunisté
Noc co noc zalévalo můj teenagerský pokoj červené světlo. Ostravskou ulici 30. dubna v letech sedmdesátých nebarvily do ruda hampejzy, jako dnes pražské Smečky, nýbrž pěticípá hvězda a neonový nápis Komunismus – mládí světa.
Tehdy se mi „mládí světa“ spojovalo spíš s otisky přesliček a diluviálních živočichů na kouscích uhlí, které jsme sbírali na haldě Ema s panem učitelem Macečkem. Pardon, soudruhem. O komunismu nám přednášela jiná soudružka. Pozorování masitých lalůčků jejích uší a prasečích oček za silnými brýlemi bylo vítaným zpestřením hodin občanské výchovy. Marxistická teorie komunistického ráje dosažitelného vývojem po spirále dějin, kterou se nám snažila vštípit, ve mně – na rozdíl od její originální fyziognomie a řečové vady – nevyvolávala žádné zapamatovatelné pocity.
Při sledování „alžbětinského“ dramatu Pavla Kohouta Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové jsem na tom byla podobně. Chyběly ovšem „lalůčky“, na kterých bych mohla s perverzním zalíbením ulpět. Opus bezmála devadesátiletého dramatika, v němž verši vytesal příběh, jak komunisté v Únoru k moci přišli, a svoji zkušenost básníka Pavky, který jim naletěl, režíroval Břeťa Rychlík. Totalitní estetikou ani červenou barvou nešetřil: hvězdy, srpy a kladiva, zaťaté pěsti, pohled do světlých zítřků, vše groteskně pokřiveno patosem.
Mám si nostalgicky připomínat, že komunisti jsou v podstatě svině? Že se vyhrabali k vládě přes mrtvoly? Že demokratičtí politici byli slabí? Notoricky známé tezovitě převyprávěné epizody působí nakonec jako věty bez podmětu. Dívám se na představení, jako kdysi na to komunistické heslo, před oknem mého pokoje. Říkávalo se tomu komunistická agitace, tahle má předponu anti-. Nudí mě stejně. Až závěrečné vystoupení Kulky neboli kulturního kádru, mě probere. Lascivně vyzývavá smrt eroticky zabarveným gestem podřezává srpem účinkující v revolučních pózách na šlehačkovém dortu.
Připomnělo mi to moji oblíbenou Fričovu inscenaci Dianiškovy hry Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou. Odehrává se v brutálních padesátých letech, skoro ve stejné době jako Vítězný únor. Autor ale nemá ambice vytvořit historickou fresku a už vůbec potřebu vysvětlovat, jak to s ním tehdy bylo. Je to jen taková „storka“, vyprávěná s ostychem před velkými slovy a velkými gesty. Příběh, který autora i režiséra lákal bizarností a potenciálem černého, nekorektního humoru. Sochařka Marie Uchytilová v oněch letech propašovala na korunovou minci portrét skautky vězněné a mučené režimem. Modelem dívky, která sází v podřepu lipku, byla fotografie devatenáctileté Bedřišky Synkové opékající buřta nad táborovým ohněm.
Režisér Frič události „přeložil“ do jazyka béčkových hororů, a to spojení hrůzy s pokleslostí a perverzí překvapivě přesně vystihlo hrůzu, pokleslost a zvrácenost společenského zla, aniž by se dopustilo popisné parodie z čistě ideologických pozic, jako se to přihodilo hradeckému Vítěznému únoru.
Je přirozené, že se současné divadlo čím dál víc politizuje, že má potřebu varovat před novou totalitní hrozbou, která se šíří po celém světě. Nebo se jí vysmát. Potenciální společenské nebezpečí mění podoby jako zákeřný černokněžník. Personifikuje se v mentalitou sice příbuzném, ale navenek pestrém spektru osobností, které míří na stejnou cílovou skupinu – Zemanem počínaje, přes Erdoğana, Marii Le Penovou, až k Trumpovi a Putinovi. Za těchto okolností nemůže divadlo vystačit s odkazy na mrtvé symboly dob dávno minulých, které ke všemu straší v paměti stále menšího počtu pamětníků. Ani v případě, že chce použít minulost jako odstrašující příklad.
Komentáře k článku: Básník Pavka, sochařka Marie a komunisté
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
