Básníci s kytarou
Byl to výjimečný den pro poezii – Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V titulku na Aktuálně.cz se vzápětí objevilo, že tu cenu dostal „hudebník a textař“. Ale kdepak, holenkové, žádný textař, žádný posluha hudebního průmyslu, žádný pisatel reklamních sloganů či výplní mezi zprávami na Radiožurnálu! Bob Dylan, vlastním jménem Robert Zimmerman, občanským povoláním básník!
Že je tento výjimečný umělec také hudebník, že svým dílem do značné míry ovlivnil i celou světovou scénu hudební, není v tuto chvíli tak podstatné. Vždyť také maluje a občas třeba hraje ve filmu. Je však především básník, který své literární opusy vyzpěvuje za doprovodu kytary nebo různých hudebních těles. Člověk přece nepřestane být básníkem, když sundá brýle, přejde z kavárny do hudebního klubu a své verše tam nerecituje, ale zazpívá. A kromě toho – ví někdo, kde se dnes hranice mezi recitací a zpěvem nachází? Slyšeli jste někdy „zpívat“ básníka Leonarda Cohena?
Tento jemný a jistě ne osudový spor mezi básníky a takzvanými písničkáři se vede, co jsem živ. Ve vlídných chvílích písničkáře sem tam někteří označili alespoň za „básníky s kytarou“; jinak se zřejmě nedokázali přenést přes skutečnost, že je mnohé z těch písní oslovily verbálním poselstvím víc než básnické sbírky na pultech knihkupců. Jenže „básníci s kytarou“ se časem nevešli ani do téhle krabičky. Dávno už sedají i za klavír, berou do ruky housle či akordeon, teď už používají i notebook či mobil. Diskuse by se měla samozřejmě vést v jiné rovině: Je ta poezie, kterou píšeme a pak třeba i přednášíme či dokonce zpíváme, dobrá, anebo je to škvár? Ale to se většinou neděje.
Když je člověk básníkem psavým a mlčenlivým, lze obvykle odlišit to, co je v jeho tvorbě kvalitní a co je kýč, poměrně snadno. Ale nám, kteří reprezentujeme křídlo zpěvné a máme zrovna takové umělecké ambice jako naši nemluvní kolegové, komplikuje postavení masa lidí, kteří si myslí, že text písně je jen pár slabik či slov určených k tomu, aby ta hudba lidi víc bavila. A od přezíravosti typu „je to přece jen text“ je snadné přejít k přezíravosti typu „jsou to přece jen textaři“.
Povrchnost, úspěch a sláva chodí často pospolu. A tak to vypadalo, že my, „básníci s kytarou“, děláme svou práci zřejmě špatně. Ale jak bychom mohli svou poezií konkurovat plejádě hitparádových výrobců „písňových textů“, kteří dokážou spíchnout na objednávku cokoli, hlavně aby se to líbilo? Kdybychom byli uznáni za básníky, nikdo by se nedivil, že si svou prací nevyděláme moc peněz, vždyť kolik básníků kdy bylo bohatých? Takhle to vypadá, že si prostě vydělat neumíme, jsme druhá liga nebo okresní přebor…
Jenže my tu jsme pořád – píšeme, hrajeme a zpíváme. Teď se jednomu „básníkovi s kytarou“, který kdysi zpíval, že časy se mění, dokonce dostalo takového významného ocenění. Pohled veřejnosti na nás, kteří zhudebňujeme své básně a říkáme si písničkáři, se sice nejspíš stejně nezmění, ale ta cena pro Dylana nám vážně udělala radost.
SLUNCE MÉ
hudba Bob Dylan, text Zorka Růžová, 1967
Bosejma nohama po zemi chodím
Svý vlasy na všech větvích už teď mám
Podivný můry tu po cestě honím
V kapse mi rezaví můj cit teď sám
Nikdo mi nevěří, že se tu bojím
Na věži času a na krku kámen
Zvony mám v duši, tichounce mi zvoní
Smějou se: Koukněte, ten kluk se bojí
Na věži času bez padáku stojí
A slunce mé, a slunce mé, a slunce mé
A slunce mé
Tolik pálí, a možná, že jen dneska
Svůj sen znám zpaměti, denně ho sním
Kolikrát vzpomínám za noci bledej
Zázrakům uvěřím, až cesty spojím
Když hvězda padá, neptám se co hledá
Zdá se mi, že se už dosyta najím
Zdá se mi o teple už celá léta
Na každou bolest stačí jedna věta
Má milá utekla až na konec světa
Krátká, ubrečená, volací věta
Nad městem přelétlo léto, je čas
Čas napůl sebranej po chodnících
Čas, co teď nečeká, čas, co furt spěchá
Čas, co je moucha a lásky půl světa
Čas, co už vodešel, čas, co se nechá
Kolíbat na klíně, probodnout smrtí
Ten, co se nestydí, ten, co sny drtí
Vodešel s létem a svý děti hledá
Ztracený na nebi v nebeský drti
Toulám se krajem se sluncem v patách
Nevím, jak protluču zítřejší noc
Můj stín mi odešel, nebem se protáh
Měsíc má nade mnou svou krutou moc
Lásku mám v duši a duši mám v botách
Projdu v nich celej svět a najdu tu díru
Kudy k nám Stvořitel tydle dny dotáh
Vo tohle štěstí nestojím, potáhnu dál
Svý svatý obrysy života mám
Tato píseň od Boba Dylana v originále Hard Rain’s A-Gonna Fall možná není první ženou Jaroslava Hutky, výtvarnicí s múzou někdejšího Šafránu Zorkou Růžovou přeložena přesně, ale byla to jedna z nejkrásnějších písniček období kolem roku 1968 – 1969. Petr Kalandra s Jaroslavem Hutkou tehdy hrávali Like a Rolling Stone, Hutkova nejznámější a také téměř kultovní píseň podle Dylana je Slunečnice (Love Minus Zero/No limits).
Chcete-li si tyto písničky poslechnout, klikněte na You Tube:
https://www.youtube.com/watch?v=dxLMr784l0Q
https://www.youtube.com/watch?v=d-WZQ90D-N4
https://www.youtube.com/watch?v=Dm4uwYlEbxc
///
Psáno pro Týdeník Rozhlas. Převzato z Čtení pro přátele 50 (Jan Burian, říjen 2016)
Komentáře k článku: Básníci s kytarou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)