Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Být hercem ve Washingtonu – dopis č. 3
Budu hrát ve velkém divadle Shakespearovy divadelní společnosti (Shakespeare Theatre Company) Lansburgh Theater pro přibližně pět set lidí.
Přicházím na první zkoušku, která se nazývá “mess around” (doslova nepořádek/zmatek všude kolem), na které nám režisér Paata Tsikurishvili stručně vyloží svou vizi a zaúkoluje, ať do druhého dne přineseme odpovědi na otázky: Jaká barva, jaký symbol, jaký výraz, později i jaké zvíře patří k našemu charakteru? Zároveň, každý z nás odpovídá na otázku, o čem je Král Lear “jedním slovem”. Nejvíc odpovědí se shoduje: O zradě. S čímž nesouhlasím, protože podle mě je ústřední v celé hře scéna bouře a následného šílenství. Zrada je pouze spouštěč všeho šílenství. Ale každý hru čte jinak…
Aranžmá
Ještě ten samý den následují první náčrty scén, tzv. ”business”. Režisér se striktně drží chronologie textu. Sdělí hlavní informace, co by se v dané scéně mělo stát, a my hledáme “business” pro naše role. Tedy nabízíme, co můžeme na jevišti dělat, hledáme, co je naším hlavním úkolem. Většinou se ale jen určí, že ten a ten přijde – třeba – zprava, co uvidí, jak zareaguje, jaké fyzické úkony provede a že odejde vlevo. V jiných divadlech to nazývají tzv. “blocking”. Jedná se vlastně o aranžmá a základní pohybovou choreografii. Synetic Theatre je v tomto ohledu údajně liberálnější než jiné scény. Nechávají nás tady improvizovat, což všichni kolem vnímají jako velkou tvůrčí svobodu “evropského typu”.
Hraní na první dobrou
Jsem zaskočená rychlostí přípravy. Již na první zkoušce definitivně stavět scény? Následují zkoušky, kdy se začíná pracovat na jednotlivých scénách podrobněji. Režisér použije to, co nabízíme, pokud něco nabízíme. Pokud ne, řekne přímo, co má herec dělat. Naším úkolem je naplnit jeho vizi okamžitě, “na první dobrou”. Pokud někdo zadání nesplní ihned, zkusí jej podruhé. A pokud neuspěje ani napodruhé, zeptá se režisér, jestli je něco v nepořádku, jestli herec rozumí zadání, anebo kde je problém? Jelikož jde o nonverbální představení, cítím se jako ryba ve vodě. Paata mi pak mezi čtyřma očima říká: Víš proč si v USA režiséři vybírají jen nejlepší herce? Protože jim to dají napoprvé a nemusí s nimi trávit moře času formováním scén podle jejich představ. Na to tady není čas. Jak jinak chceš připravit celou inscenaci za šest týdnů?
Když zde vyprávím o tom, že s mou skupinou zkousíme inscenaci třeba osm měsíců, zírají na mě s vytřeštěným výrazem. A to jim neříkám o těch, kteří zkouší i dva roky. Například Farma v jeskyni (což respektuji a obdivuji, ale sílu bych na to asi neměla). Jistě. Jedná se o jiný typ divadel, ale porovnám-li činoherní divadlo u nás a tady ve Washingtonu, kde běžné zkoušení trvá čtyři týdny (my máme “privilegium” šesti) a letní projekty dva, rozdíl je velký. Je to jistě dáno i zdejším seriálovým hraním, kdy se inscenace reprízuje denně po dobu přibližně jednoho měsíce, a pokud je úspěšná, ihned se – dokud na ni chodí diváci – prodlužuje. Pokud se před premiérou neohlásí minimálně šestnáct představení v řadě, kritici nepřijdou, nevyjdou recenze a divadlo prodělá, protože nepřiláká dostatečný počet diváků. Kritiky ve Washington Post jsou pro existenci projektu zásadní.
Do your best!
Zkoušky pokračují prací na jednotlivých scénách. Každý den v noci, přibližně kolem jedné po půlnoci, dostáváme e-mail s tzv. “daily call” na druhý den, přesněji noc. Jedná se o přesný rozpis, jak bude zkoušení tento den probíhat, kdy se budou zkoušet čí scény a jak přesně dlouho budou trvat.
Například “first call” mám na sedmou hodinu večer, to je také oficiální nástup. Následuje zkoušení hromadného Prologu, které bude trvat 45 minut, pak další scény, přibližně po hodině, kdy mám pauzu. Další mé scény se zkoušejí 20:30-21:00, dále 22:00-23:00. Ve 23 hodin je oficiální konec zkoušky. Toto se opakuje úterý až pátek. Víkendy se zkouší od jedné odpoledne do jedenácti večer. Pondělí je volný den.
Ve Spitfire Company v Praze začínáme denně v 9 ráno a pokračujeme tak do 15h odpoledne. Začíná se vydatným tréninkem, prací na rytmu, hledáním – pro daný projekt – vlastního tělesného slovníku. Ve Washingtonu musím přijít a být připravená kdykoli “skočit” na scénu a udělat “my best” (“Do your best!” platí za každých okolností). Co mě naprosto zarazilo bylo, proč se zkouší až večer, a ne v průběhu dne? Odpověď objasňuje, co znamená být hercem ve Washingtonu, a ukazuje, jaká privilegia mají herci v Evropě.
Divadlo a existenční prázdno
Když se vás někdo ve Washingtonu zeptá, co je vaše profese, a vy odpovíte: Jsem herec, zeptá se znovu: Co je vaše skutečná profese? Čím si vyděláváte peníze?
Je to šílené, ale devadesát procent herců tady má tzv. “daily job” a teprve v noci se stávají herci. Přes den jsou zkrátka číšníky v kavárnách a pubech nebo prodavači ve zmrzlinárně. Je jen málo divadel ve Washingtonu (snad dvě), která své herce zaměstnávají na plný úvazek. A to jen některé – hlavní – herce. Existují sice herecké asociace, které by svým hercům měly krýt záda, ale většina divadel tyto herce z asociací nepřijímá, protože jsou pro ně drazí. Za jednoho drahého mají deset levných, nadšených a schopných “obětovat se”. Proto se zkouší večer a v noci, kdy mají divadla tyto herce k dispozici. A když inscenace po třiceti reprízách skončí, stojí herec opět před rozprostírajícím se existenčním “prázdnem” a čeká na další audition (konkurs) na další projekt do dalšího divadla.
Velký sen všech herců proto je dostat se k filmu nebo na Broadway do New Yorku. Prestiž a finanční ohodnocení je ale pro mnohé zcela nedostižným snem. A to nemluvím o hercích, kteří přijeli z neanglofonních zemí. Jejich šance na uplatnění se rozplývají v okamžiku, kdy promluví s akcentem. Aktuální otázka tak nyní pro mě zní: Je možné vytvářet kvalitní umění na komerční bázi?
Epilog bez konce
Je možné být originální, nepodřizovat se divákovu vkusu, žít divadlem, které je živé, originální a aktuální, a zároveň si s ním vydělat alespoň na základní životní potřeby? Věřím, že v Evropě to možné je. Ve Washingtonu to obávám se možné – až na naprosté výjimky – není.
Komentáře k článku: Být hercem ve Washingtonu – dopis č. 3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
