Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kééécy!
Zaječela Líza Doolittlová na profesora Henryho Higginse, když se jí příliš složitě snažil vysvětlit, jak ji bude vyučovat vybrané mluvě, až ji dovede jako okouzlující bytost na královský ples a bude si moci pořídit vlastní květinářství. Profesorovi nezbylo než výklad zjednodušit: když se bude Líza snažit, dostane hory čokolády a peníze na taxíky, když ne, bude hlady, bude spát v kamrlíku pod schody a paní Pearcová na ni vezme koště. S proměnou uječené květinářky v distingovanou dámu se kultivovala i její komunikace s profesorem Higginsem, kdežto dnešní komunikace, zvláště politická, čím dál víc hrubne. Nejvíc v ní platí slogany a hlášky, co na tom, že obsahově vyprázdněné. Gentlemanství podle G. B. Shawa se už nenosí, protože se nevyplácí. Vyplácí se neposlouchat oponenta a jeho argumenty a dokola si tvrdit svoje. Proto jsou politické debaty plné „kéééců“.
V jedné nedávné, a nakonec docela slušně vedené facebookové diskusi o údajném komplotu Divadla Petra Bezruče vůči první dámě argumentovali zastánci divadla časovou posloupností událostí, která komplot vylučovala. Protiargumentem by podle formální logiky muselo být věcné vyvrácení oné posloupnosti, případně nová ověřitelná fakta, která by komplot dokazovala. Oponent však dokládal vinu divadla prohlášením, že už při volbě prezidenta podporovalo Karla Schwarzenberga, vyvěsilo tibetskou vlajku a divákům předložilo petici odsuzující servilní dopis čínské straně a vládě, tedy co jiného než komplot od něho čekat? Divil se, proč tak jasnou prostou věc oponenti nechápou. U soudu by to znamenalo vynést rozsudek na základě indicií, nikoli důkazů, přesně tak to dnes chodí v politickém diskurzu. A možná i u soudů – nějak neumím pochopit rozsudky kolem omluvy za Peroutku, když skutková podstata prokázaného činu je nezpochybnitelná. Stejné umožňuje trollům a dezinformačním webům vést na sociálních sítích velmi účinnou ideologickou válku.
Nahrazení věcné argumentace až hysterickým přesvědčováním je změnou paradigmatu, která postihla přinejmenším euroatlantickou civilizaci. Dokonce už dostala jméno – hovoří se o době postfaktické. Přisuzuje se jí ztráta motivace přemýšlet o podstatě věcí, ulpívání na povrchu událostí a jevů, rozhodování na základě emocí, dojmů a přesvědčení bez ohledu na fakta. Zjednodušení, jaké potřebovala Líza jen na počátku svého přerodu, jenže ne proto, aby jí přineslo zisk. Naši předkové by podotkli, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Neboť postfaktické jednání není ničím novým, jen se jím dřív opovrhovalo a říkalo se mu lhaní. Dnes by byl Jan Amos Komenský k smíchu se svým naučením: Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami! Z prezidentské standarty by se mělo odpárat prohlášení Pravda vítězí!. A přišít nové heslo Pokřik vítězí!. A co třeba vrátit do učebnic tvrzení, že Země je placatá a obíhá kolem ní Slunce? To, myslím, už neprojde, protože bez respektování přírodního zákona se nedá žít. Ve lživé politice se žít dá. Přinejmenším nějakou dobu.
Že ani tak nezáleží na faktech jako na jejich emocionalitě, ví a odjakživa využívá umění. V drtivé většině případů to účinné přesvědčování používalo k deklarování pro společnost pozitivních idejí a norem: třeba že láska, pravda, zákon, spravedlnost vítězí, i když to v životě bývá málokdy pravda. Nyní se tou metodou lidé ve skutečném životě rvou o moc, o peníze, o slávu. Nevadí, že divadlo života hrají většinou špatní herci. Potvrzují Werichovo: Klauni nejsou, ale šašků je!
Komentáře k článku: Kééécy!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
