Alžbětinec Pavel Kohout
Únorový puč 1948 je dodnes českým národním traumatem – a „zraněním“ je i pro Pavla Kohouta: tragické únorové dny sice prožil v Bulharsku jako delegát Svazu mládeže, leč vzápětí se stal pěvcem „světlých zítřků“: Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí. Své první prozření protrpěl po XX. sjezdu sovětské komunistické strany. Prozření, které posléze dospělo k podpisu Charty 77 a nucenému exilu v Rakousku, kde pomáhal československé nezávislé kultuře jako málokdo.
Téma osobního selhání, viny a její nápravy je přítomno v prvních hrách dramatika-reformního komunisty, v textech dramatika-disidenta, vrací se k němu ve svých dramatech polistopadových (např. Malá hudba moci) i ve svých obsáhlých pamětech To byl můj život??.
Drama, nebo spíš „oratorium“, Vítězný únor, které na státní svátek 28. října uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové – případně, protože až do listopadu 1989 se jmenovalo Divadlo Vítězného února –, je, myslím, pro osmaosmdesátiletého autora konečným účtováním.
Hra nemá hrdiny s hlubším psychologickým vhledem, má převážně jednorozměrné postavy demonstrující politické ideje a postoje, a lze-li o nějakém hrdinovi v této hře vůbec mluvit, je jím Básník Pavka, jemuž dramatik propůjčil své rané životní reálie i porci svých dávno zapomenutých budovatelských veršovánek. I některé další figury a figurky mají reálné předobrazy, často nazvané pouze křestními jmény Hubert, Prokop, Petr atd., jestli pod nimi diváci neznalí historie – a těch bude v hledišti většina – rozeznají demokratické únorové ministry Huberta Ripku, Prokopa Drtinu či Petra Zenkla, je však otázka.
Kohoutův Vítězný únor je zvláštní hra; tvar, o nějž se snad žádný český dramatik dosud nepokusil. Je – věrna svému podtitulu Alžbětinské drama L. P. 1948 – napsána v blankversu, byť jde o jambický verš zhusta modernizovaný a občas nedůsledný: některé pasáže jsou téměř čistým současným činoherním dialogem. Třeba rozmluvy prezidenta Beneše a jeho ženy Hany, a nejen díky plastické a dojímavé herecké kresbě Miloše Maršálka a Martiny Eliášové, působí v inscenaci nejpřesvědčivěji. Oba herci v nich totiž mají co hrát a nemusejí „jenom“ recitovat.
V nedávném rozhovoru v Lidových novinách se Pavel Kohout svěřil, že jeho psaní v tomto případě inspirovaly války růží, jak je zpodobnil vzor, veliký William. Krvavým dramatem ovšem Kohoutův Vítězný únor není, je to spíš krutá groteska až škleb. Už v textu záporným postavám žádná odpornost, podivnost, zločinnost není cizí a ještě se z ní brutálně se šklebíce radují – a v tom je, řekl bych, problém účinku hry. Kultprop, Marxista, Ministr (Václav Kopecký, jemuž Libor Novotný vtiskl zlověstnost vskutku ďábelskou), všichni jsou zloduši tak říkajíc na první dobrou. Zatímco protihráči, demokratičtí ministři, jsou popletové, packalové a trochu intrikáni na první dobrou jakbysmet – trochu složitější lidský rozměr tu mají jen zmíněný prezident, Hana, Jan (Masaryk – v inscenaci v gentlemanské vizáži a gestech Jiřího Zapletala) a Básník, v podání Jana Sklenáře sympatický naivní bloud, který nakonec vypije pohár hořkosti do dna. Jistě, protagonisté obou zápasících táborů asi v reálu takoví byli, na jevišti jsou ale v tu ránu průhlední a nezajímaví.
Inscenovat předlohu, která míchá blankvers s voice-bandem, činoherními odskoky a pohřebním finále s baletkou-smrtí (Marie Poulová), které jako by vypadlo z Fosseho slavného filmu All That Jazz, byl věru nesnadný úkol. Režisér Břetislav Rychlík vsadil na maximální zdivadelňování všeho: pochodujících milicionářů, odvozech koleček s pískem, recitujícího sboru, „činoherních“ dialogů a nakonec i těch hrozivých šibenic v závěru inscenace. Většinu situací koncipoval jako masové scény, které mají v dotycích i jiných fyzických kontaktech (rvačkách, násilí vůbec) hrubě sexuální podtext. O to víc je zobrazovaný mechanismus náporu totalitní moci hrozivější a nechutnější.
Nelze neocenit dokonalé režisérovo zvládnutí prostoru, v němž vystupuje každý, kdo má v hradeckém souboru ruce a nohy, včetně techniky: celkem na třicet postav plus sbor. Nelze si nepovšimnout vynalézavé scénografie Jana Zavarského, těch hrubozrnných desek-paravánů, jež rámují i oddělují jednotlivé scény a samy o sobě evokují nadcházející hrůznou dobu. A nelze ani pominout takřka absolutní nasazení všech aktérů na scéně fungujících dle režisérových pokynů jako obludný „ubuovský“ stroj zla.
A přece: i když jsou některé pasáže Rychlíkovy inscenace velmi sugestivní a obrazivé – zejména ona finální scéna s Dívkou Smrt –, celkové vyznění se blíží plakátu. Co by asi bylo, kdyby režisér inscenoval Kohoutův Vítězný únor jako absurdní divadlo? Možná by nás pak inscenace víc bavila, možná bychom v ní i v její předloze objevovali víc nadčasovosti.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Pavel Kohout: Vítězný únor. Režie Břetislav Rychlík, scéna Jan Zavarský, kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Petr Hromádka. Premiéra 28. října 2016.
Komentáře k článku: Alžbětinec Pavel Kohout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)