Divadelní noviny > Zahraničí

Nikolaj Chalezin: Politické divadlo neexistuje

Od roku 2011 žije v londýnském exilu, kam odešel za dramatických okolností z rodného Běloruska. Momentálně je bez dokumentů a má statut politického běžence. I přes administrativní problémy se mu v říjnu podařilo vycestovat z Británie do České republiky a zúčastnit se festivalu Pražské křižovatky. Na festival současně z Minsku s inscenací Čas žen přijelo jeho Běloruské svobodné divadlo, které v roce 2005 se svou ženou Natálií Kaljadou založili a stále – byť na dálku – vedou.

Žijete v Londýně, v Minsku ale stále funguje Běloruské svobodné divadlo… Jak je to možné?

Běloruské svobodné divadlo je zaregistrované ve Velké Británii, jelikož v Bělorusku může oficiálně fungovat pouze instituce zřízená státem. Herci žijí v Bělorusku a dvakrát do roka za námi do Londýna jezdí. Inscenace, které vznikají během roku, režíruju přes Skype, což je i případ Času žen. S touto praxí jsme začali v roce 2011. Nejprve se jednalo o scénická čtení nebo menší dramatické formáty, posléze jsme přistoupili k náročnějším projektům. Technicky probíhá zkoušení tak, že jeden člověk drží v minské zkušebně počítač a podle mých příkazů s ním manipuluje a ukazuje mi, co se na jevišti děje. Pochopitelně nemohu tímto způsobem režírovat inscenaci, která vyžaduje složitá aranžmá. Do velkého divadelního projektu se mohu pustit, až když jsem s herci v Londýně.

Co vás vedlo k založení Svobodného divadla?

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem se věnoval různým kulturním činnostem a současně jsem působil jako redaktor několika významných týdeníků, které byly postupně z politických důvodů zrušeny. V roce 2004 jsem napsal hru Půlnoční oběť o lásce a krizi středního věku, která vyhrála v několika dramatických soutěžích a do svého repertoáru ji zařadil i MCHAT. V té době se na jevištích začala objevovat současná běloruská dramatika. Ne, že by dřív nikdo dramatické texty nepsal, ale většina autorů šla v šlépějích sovětské tendenční dramatiky. A když se nějaké dílo přece jen objevilo, nebylo jej kde realizovat. Navíc všechno podléhalo státním kontrolám. Rozhodl jsem se nějak vyprovokovat, stimulovat novou běloruskou dramatiku a doufal, že se současně může podařit změnit i podoba současného běloruského divadla.

Nejprve jsme založili dramatickou soutěž Svobodné divadlo, která si záhy získala prestiž. Zřídili jsme semináře pro kritiky a teoretiky a přemýšleli o inscenování nových – nejen domácích – textů. Přišel k nám Vladimir Ščerban, který se stal naším prvním režisérem. Přinesl vlastně již hotovou inscenaci hry Sarah Kane Psychóza ve 4.48. Začali jsme ji hrát v barech, v malých klubech a kavárnách.

Jak jste taková místa objevovali?

Bylo to obtížné. Všude již panovala přísná kontrola, takže málokdo z provozovatelů souhlasil s naším působením. Tvrdili jsme jim, že rozhodně nejde o kritiku Běloruska, že se jedná o britskou hru, jejíž hrdinka se zamýšlí nad svým životem a tak dále. Někteří nakonec souhlasili a do svého podniku nás pustili. Usadili jsme se v jednom klubu zhruba pro padesát diváků. Byl vlastně privátní. Konaly se v něm rockové koncerty pro majitele a jeho přátele. Pak jsme se přestěhovali do jedné kavárny. To už bylo v době, kdy inscenaci zakázali a příslušníci tajné policie začali obcházet místa, kde jsme hráli, a vyhrožovat jejich provozovatelům.

Proč? Psychóza 4.48 přece není politická hra…

V Bělorusku to politická hra je, protože politici v této zemi tvrdí, že sebevražda neexistuje. Stejně jako homosexualita a problém alkoholismu. Všechno, co jsme hráli, bylo vlastně protirežimní. Ani Macbeth by neprošel.

Jak takový zákaz v reálu vypadá? Vždyť to, co děláte, jen stěží může soud – byť v Bělorusku – považovat za protizákonné… Nebo existuje nějaký paragraf, na jehož základě by vás mohli zakázat?

Nic takového ani u nás neexistuje. Zavolá tajná policie a upozorní provozovatele, že pokud poskytne prostor našemu divadlu, zavřou mu živnost, zakážou mu prodej alkoholu a podobně.

Mohl byste popsat nějaký policejní zásah proti vám?

Asi nejhorší to bylo v roce 2007, kdy nás zatkli dohromady s diváky. Během představení přijela policie v doprovodu ruské tajné služby a speciálního oddělení pro vyšetřování, tedy tři speciální složky. Všechny nás posadili do autobusu a odvezli na policii. Celkem sedmdesát lidí. Mezi diváky byli cizinci i děti. Šlo o reakci na zpěváka Micka Jaggera, který nám vyjádřil oficiální podporu. Oni ale netušili, jak velký mezinárodní skandál jejich akce vyvolá. Událost odsoudili třeba Harold Pinter nebo Tom Stoppard a řada dalších. Ještě nikdy se nestalo, aby byl divadelní soubor zatčen i se svými diváky. Po tomto zásahu všechny naše členy, kteří ještě pracovali v oficiálních divadlech, propustili. A ty, kteří v té době studovali na univerzitách, z nich vyhodili.

Co bylo dál?

Byla to těžká situace, ale přesto jsme našli malý soukromý dům, kde jsme zase začali hrát. Jeho majitel byl velmi svérázný a nevadilo mu zaplést se s – v té době už vlastně – ilegálním divadlem. Dokonce kvůli nám za noc změnil dispozice domu. Vyboural stěnu mezi jednou a druhou místností, aby lépe vyhovoval našim účelům. Zde jsme působili sedm let.

Už vás nechali být?

Během té doby se nás pochopitelně několikrát snažili zatknout a jemu všemožně vyhrožovali. Všechny, kteří s námi spolupracovali, začali postupně z oficiálních divadel propouštět. Byla to dlouhá válka. V jeden moment nás přestali obtěžovat, pochopili, že je to zbytečné. Pak najednou zase začali. To už jsme se znali s Václavem Havlem, který nám vyprávěl o své zkušenosti s policií i o tom, jak hráli divadlo během svatby. Když jsme pak o dům přišli a nahromadilo se nám několik inscenací, které jsme chtěli hrát, uspořádali jsme podle vzoru Václava Havla svatbu. Ženich s nevěstou se vůbec neznali. On byl náš herec, ona naše známá. Oblékli jsme je do kostýmů a spolu s diváky odvezli do lesa, kde jsme zahráli všech pět svých inscenací. Samozřejmě dorazila také policie, a jelikož někteří diváci přijížděli ve vlastních vozech, zapisovali si jejich SPZ. Bylo to jako na Hrádečku. Na otázku, co se tam děje, jsme odpověděli, že jde o svatbu, a protože naši přátelé jsou herci a nemají peníze, rozhodli se jako dárek novomanželům zahrát představení.

Jak hledáte herce, když spolupráce s vámi znamená, že přijdou o práci v oficiálním divadle?

Většina našich spolupracovníků jsou naši bývalí nebo současní žáci. Společně s Brity jsme založili divadelní laboratoř Fortinbras otevřenou všem, kteří mají zájem o herectví. Herecké vzdělání z oficiálních divadelních škol není totiž pro naše potřeby, pro naše pojetí divadla vhodné. Potřebujeme jiného, mnohem autentičtějšího, dalo by se říct osobnostního herce.

Když jsme v roce 2011 získali na edinburském festivalu první cenu, nikdo z kritiků nevěřil, že pět z devíti herců, kteří se v oceněné inscenaci objevili, stálo v této inscenaci na jevišti poprvé v životě. Pro mě není důležité, jakou má herec zkušenost nebo jak dlouhou má za sebou kariéru. V naší kuchyni jedí všichni z jednoho talíře. Pohybová nebo hlasová cvičení v našem souboru vždy dohromady cvičí jak úplní začátečníci, tak zkušení herci. Všechny, kteří s námi spolupracují, zajímá současné divadlo, takové, které se jinde v Bělorusku nedělá.

Jak vypadá takzvané oficiální běloruské divadlo?

Je to nudné divadlo, estetikou, formou i výběrem repertoáru zakotvené kdesi v sedmdesátých letech minulého století. Repertoár tvoří sovětské hry z té doby nebo ruská klasika jako Ostrovskij, Čechov a podobně. To ale nejsou autoři, kteří by dokázali živě komunikovat s dnešním světem v Bělorusku. Jediný autor, jehož dílo vystihuje současné Bělorusko a Rusko, je Dostojevskij. Podle mne ale jediná možnost, jak mluvit k dnešku a o dnešku, je současná dramatika. Nic jiného dění v těchto zemích nevystihuje.

Mluvíte o výchově herců. V čem spočívá vaše „jiná“ metoda?

Je to poměrně složitá syntéza psychofyzických cvičení, různých schopností a osobnostního přístupu, založená na mé divadelní i životní zkušenosti. Herec musí umět napsat hru, kterou následně dokáže zrežírovat a nakonec ji musí být schopen i prodat, najít si své diváky. Herec je u mne univerzální voják. Nesmí to být herec, který je ponořen do sebe a ovládá jen metodu Stanislavského. Ta mě nezajímá. Jde mi o fyzické divadlo. Divadlo krutosti. V Londýně jsem teď se svými herci připravil inscenaci Burning Doors o Marii Aljochinové z Pussy Riot, uměleckém aktivistovi Petru Pavlenském a ukrajinském filmovém režiséru Olegu Sencovi, který je v současné době ve vězení. Jde o inscenaci, na niž jsme ještě před rokem nebyli připraveni. Herec se zde dostává na hranu svých fyzických i psychických možností. Nehraje na jevišti únavu, ale je tak unavený, že nemůže vstát ze země. Nebo se topí ve vodě do posledního možného dechu. Je to inspirováno Artaudem, ale je to víc než on. Artaud hrál krutost, u mne je krutost na jevišti skutečná. Došli jsme k hranici, kterou už nelze překročit. Dál by už byla jen smrt. Tohle je ovšem možné jen s lidmi, kteří vám zcela důvěřují.

Pracoval jste jinde než ve svém divadle?

Ano, režíroval jsem například v Teatru Polském ve Varšavě. Ale nechci to už dělat. Nechci hercům na zkouškách říkat, kam přesně půjdou a co tam udělají. To je pro mne únavné a nezajímá mě to. Nerad na zkouškách mluvím. Jen pozoruji. Ostatně na první čtenou chodím vždy s tričkem, na němž je napsáno: Don’t tell me, show me (Neříkej mi, ale ukaž mi). Když se mě herci ptají, ukážu na tričko. Nechci s nimi mluvit. Herec má nabízet. Já jej pouze koriguju.

Co byste řekl k inscenaci Čas žen, kterou jste přivezli na festival Pražské křižovatky. Vždyť je silně politická, občansky angažovaná…

Tuto inscenaci jsme udělali jen z toho důvodu, že se přímo dotýká naší přítelkyně, která byla kvůli svému občanskému postoji ve vězení. Pochopitelně spousta žen sedí ve vězení a nikoho to už nedojme, ale tady bylo předem jasné, kam příběh povedeme. Je o přátelství a soudržnosti. V rámci naší divadelní práce jde ale spíš o výjimečný projekt. Soustředíme se na jiná témata.

V této souvislosti bych chtěl říct něco podstatnějšího: Politické divadlo dnes neexistuje, a kdo tvrdí, že existuje, lže. Éru politického divadla otevřel Brecht a zároveň ji i uzavřel. Žil v době, kdy mohlo divadlo deklarovat politické ideje a přenášet je na diváky. V dnešním světě by takové divadlo působilo směšně. Ani já se na jevišti nezabývám politikou. Mým hlavním tématem je člověk a lidské vztahy. Zajímá mě láska a co všechno obnáší.

Jak vidíte svoji budoucnost?

Zakázal jsem si o budoucnosti uvažovat. Když jsem na silvestra 2010 spolu se ženou a dvěma dětmi emigroval, ležel jsem v autobuse pod prostěradlem a spoléhal na to, že pohraničníci nebudou provádět kontroly, jelikož jsou opilí. Povedlo se a půl roku jsme se motali po světě – New York, Hongkong, Londýn –, až nám právě v Londýně skončila veškerá víza. Nevěděli jsme, co dál, a dokonce jsme uvažovali, že se vrátíme domů. Byli jsme na pokraji sil. Odjel jsem 31. prosince z Běloruska, krátce poté umřel můj otec a já mu nemohl jet na pohřeb. Nechápal jsem, co dělám v Londýně a proč tam vůbec jsem. Rok 2011 byl nejtěžším rokem v mém životě. Na druhou stranu byl pro naše divadlo neuvěřitelně úspěšný. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že jsem toho za jeden rok udělal a dosáhl víc než za celý předchozí život.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 30. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nikolaj Chalezin: Politické divadlo neexistuje

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ