Václav Burian
Oslovení Divadelních novin, abych napsal do rubriky Jak já to vidím, mě překvapilo. Vždyť kromě biografie Vlasty Chramostové, kterou jsem se svým přítelem Tomášem Tichákem redakčně připravil, a možná ještě dávného hraní v amatérském olomoucko-pražském a často zakazovaném Divadle Bernardýn (to v období, které mnozí čtenáři DN snad ani nepamatují) mám s divadlem málo společného. Mé velké divadelní zážitky z Moskvy, Varšavy, Krakova, Prahy, Olomouce či Náměšti na Hané (krásná Fidlovačka brzy po Listopadu) už nejsou pro časopis aktuální. Snad bych něco zajímavého dodal, kdybych už viděl ostravské a pražské divadelní zpracování Gottlandu Mariusze Szczygieła? Zvědavý jsem tím víc, že jsem před pár lety mohl aspoň chvíli pozorovat zblízka, jak vynikající polský novinář sbíral látku ke své knize: v Ungeltu na koncertě Marty Kubišové a potom v pár pražských hospodách. Fakta z „velkých dějin“ si posbíral skvěle sám, ale ke koloritu normalizační ČSSR jsem mu myslím něco říci mohl.
Poprvé v multikině Člověk si nerad přiznává, že i na něj se vztahují statistikou potvrzené zkušenosti. Třeba že i jemu se kazí zuby a oči rychleji než zamlada. Nebo že si také raději doma čte, protože je stále co, než aby chodil, ba jezdil do kina a do divadla. A že čte – jak o tom také statistiky mluví – s postupujícím věkem stále raději literaturu faktu, deníky, korespondenci, paměti a stále hůř se začítá do románu, tím spíš do románu autora, kterého dosud neznal. A kdoví, přiznávám, jak by to bylo u mě s poezií, kdybych ji – z polštiny – nepřekládal. To z ní mám ještě pořád potěšení.
Knižní trh myslím se mnou může být docela spokojen, ale mezi ty pokrytce, kteří naříkají nad zánikem tradičních kin, sami však k tomu přispívají, protože do kina už skoro nechodí, patřím bohužel taky. Poslední olomoucké tradiční kino uvnitř hradeb se jmenuje Metropol; za mého dětství a mládí to bylo kino Pohraniční stráže – obludný název, ve vnitrozemí dvojnásob, ještě tak v Aši… Předposledně jsem tam byl na Wajdově Katyni, bylo to teprve druhé promítání a bylo skoro prázdno. (Kino je pohodlné, čisté a klimatizované.) Posledně na Českém míru, a bylo taky dost pusto. Až jsem se divil, zdálo se mi, že o obou filmech se hodně psalo a mluvilo a že oba – každý svým způsobem – lze přijímat nakonec i jako historickou podívanou; ovšemže jednu hrůznou, zatímco druhou fraškovitou, byť i s temnými tóny. Naproti tomu jsem byl zatím jen jednou v našem olomouckém multikině. Ocitl jsem se – z důvodů řekněme mimouměleckých – na filmu, který myslím nemohl lákat téměř ničím. Historické téma nemódní, ani tragédie, ani humor, ani podívaná… Ale bylo, samozřejmě že v jednom z menších sálů komplexu, plno! Nikdo se moc nesmál, nikdo neplakal, diváci pojídali praženou kukuřici a žádný před koncem neodešel. Ne moc podařených filmů jsem ovšem viděl už hodně, takže největší nezvyk byl pro mě v odchodu z kina, když jsem se neocitl v centru města s několika kavárnami a pivnicemi na dohled, ale na rozlehlém vyprazdňujícím se parkovišti. První hnutí mysli byla opovržlivá, ale ohrnovat nos nebudu! Býval jsem ovšem zamlada zvyklý, že i publikum jaksi podobně vyhlíželo, ať už jsem šel s vrstevníky na Vinnetoua, anebo na Zemi zaslíbenou. Publikum v multikině se zařazení vzpouzelo – bylo zcela rozličného věku, vzhledu, oděvu, multi… Dobře, zřejmě se sem chodí víc jako do lunaparku, člověk si obyčejně předem nezjišťuje kvalitu kolotočů a elektrických autíček ani kvalitu cen ve střelnici, ale pak je docela spokojený, zvlášť když se tam vypravil s milými přáteli. Ten ne moc povedený film nikomu uškodit nemohl a možná se takto kino vrací k lidu, pardon, k lidem všech vrstev a věků? – Ale stejně, to poslední kino uvnitř olomouckých hradeb, Metropol, chce ožít a snaží se o to také kavárnou s dlouhou otvírací dobou, všelijakými doprovodnými programy, vylepšením spolupráce se školami. Velice doufám, že se to podaří. Dobré nápady jsou, ale ona to je polemika s novým, jistě ne jen pitomým životním stylem, ba duchem doby. Těžké.
Disent vers. sent Po – spíš
laicky sociologických než umělecko-kritických – postřezích se vrátím k té statistice, k vlastnímu stárnutí a většímu lnutí k literatuře non fiction. Dlouho se čekalo, já taky, na soubor esejistického a publicistického díla Ladislava Jehličky (Křik Koruny svatováclavské, TORST), jednoho z mladších příslušníků silného meziválečného katolického literárního proudu, po roce 1948 tak příšerně pronásledovaného. Jehlička bývá neobyčejně jedovatý, ale se skutečným humorem, ostatně také se sebeironií. I příčiny vlastního dlouholetého věznění připisuje spíše neobyčejné blbosti komunistického režimu než vlastním odbojovým zásluhám. Nesouhlasím téměř s ničím, co píše – třeba takový názor, podle kterého František Josef I. vlastně udělal jen tu chybu, že včas neumřel (takže se holt podílel na rozpoutání první světové války, jež zničila svět Jehličkovi blízký), zatímco život Tomáše G. Masaryka je jedna velká chyba a omyl – ale čekání na knihu se vyplatilo. Leckterý Jehličkův názor dnes patří do hlavního mediálního proudu hodnocení českých dějin: že se to Rakousko nemělo bourat, že jsme takoví k ničemu, protože nemáme šlechtu, že Švejk… Ale je spravedlivé si připomínat: když se autorovy polemiky šířily samizdatem, byl v nich skoro osamělý. Třeba když Chartu 77 kritizoval zprava a tvrdil, že disidentem být nemůže, protože nikdy nebyl žádný sident. To bývá osud velkých, že jejich názory se o pár desetiletí později stávají novinářskou banalitou. Ale ne všechno, co Jedlička jako jeden z mála kdysi psal, bylo už přežvýkáno.
Autor je překladatel, novinář, redaktor Listů a nakladatel
Komentáře k článku: Václav Burian
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
