(Politické) výpovědi německého divadla (No. 8)

Lidská existence na prahu třetího tisíciletí zakouší fundamentální proměnu svých základních atributů. Život se problematizuje a těžkne do té míry, že i obyčejný exemplář, veskrze průměrný majitel jednoho tuctového života láká dnešní dramatiky.

Někteří cítí, že marasmus jeho všedního dne je inscenovatelný – že jeho facebooková existence se může stát základem celovečerního příběhu. Od velkého antického dramatu, v němž nešlo nikdy o nic míň než o život, jsme dospěli po dvou a půl tisíci letech k dramatu dneška, jehož hrdinou je človíček a jeho mobil. Človíček, tonoucí uprostřed své virtuální reality, hledající své ztracené lidství v průsečíku digitálních kanálů. S megarychlým připojením – a přece megaopuštěný. Jedinec off-line.

Ze čtyř zběsilých obrýlených dívek, vrhajících se proti zdi a skandujících svůj antiprogram, už se staly mezitím maminy FOTO Ersa Rotthoff

Sibylle Berg je autorkou této soudobé fascinace. Zaostřuje na ženy internetového věku. Teď, ve hře A pak přišla Mirna, už i na jejich dcery, neboť teď už jsou to Ženy po deseti letech. A stejně jako u Dumase, to pokračování už nemá ten říz – jako ho měl pilotní díl (Es sagt mir nichts, das sogenannte Draußen). Ale divíte se, když se z těch čtyř zběsilých obrýlených dívek, vrhajících se proti zdi a skandujících svůj antiprogram, už staly mezitím maminy, na prahu třicítky, možná čtyřicítky? Nebo je to pořád příběh jedné ženy, jedné dcery? Sibylle Berg nechává tu otázku otevřenou. I čtyři vidy téže postavy, jsou čtyřmi herečkami stále bravurně ztvárněny, jejich řečový projev je zvládnut s brilancí, a to při své extrémní náročnosti dokonale synchronizovaného čtyřhlasého sboru. Jsou tu zpět i se svou turbulentní, divoce neučesanou choreografií. Jenomže z jejich gest, i rapovitých sentencí, načítáme už nejen nespoutanou zuřivost rozhněvaných mladých žen, ale i trochu zmaru a zoufalství. Trochu života bylo mezitím odžito – rozchody, zklamání, frustrace. Zato ta malá bestie, čtyřdomá dcerka, v podání čtyř bezskrupulózně agresívních holčiček, devíti- až dvanáctiletých – to je ten správný generační kontrast. Připomínají, v džínových kraťasech a růžových bundách, holčičky jako vystřižené z nějakého špatného domácího hororu. Příznak odporu vůči jejich matkám, odporně genderově neutrálním. Věty jako: Dík, mami, za ten rozsudek smrti, který jsi mi předala v den porodu, jistě každou matku potěší.

Režie Sebastiana Nüblinga je stále synergická, plně v duchu autorčiných intencí, nevymýšlí si žádné kontra. Přesto, už to na mne působilo místy jako dvakrát ohřívaná polívka. Těch sedmdesát minut je stále nabitých dynamikou čtyř hybridních ženských těl, zmítajících se na svých groteskně vyprázdněných drahách, jež se tragicky míjejí s drahami odcizených dcerek, slovní břit a kousavá ironie Sibylle Berg pranic neztrácí na své razanci, ale celek působí mnohem více jako chtěná konstrukce, jež přišla o značnou část svého spontánního kouzla. Politické cíle Mirny jsou artikulovány jasně a přesvědčivě. Sibylle Berg si tu vyřizuje účty s radikálním feminismem, s ženskými kvótami, s politickou korektností. A v tom spočívá hlavní cena této hry. Je to hra pro průměrné diváky, o průměrných lidech, odsouzených žít průměrný život. Naštěstí je napsána silně nadprůměrně.

///

Ostatní díly festivalových zpravodajství:

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 1)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 2)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 3)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 4)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 5)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 6)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 7)

…

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 9)

(Politické) výpovědi německého divadla (No. 10)