Obejmi mě
Divadelní soubor Nanohach existuje od roku 2004. Za tu dobu připravil s různými choreografy sedm inscenačních projektů, z nichž každý vzbudil kritickou i diváckou pozornost. Většina byla nominována na různé ceny (mj. i Divadelních novin) a Česká televize zcela nedávno se souborem natočila dokument Doteky tance. Na přehlídce českého nezávislého divadla Malá inventura představili Nanohach světovou premiéru své poslední práce – Brut, která vznikla spoluprací s čtyřiačtyřicetiletým Francouzem Fabrice Ramalingomem. Ramalingom patří mezi progresivní francouzské choreografy.
Kateřina Stupecká, Paľo Kršiak, Lea Švejdová, za ní Jan Malík, ležící Tereza Lenerová FOTO ANETA ŠEBELKOVÁ
Brut je v kontextu českého tance ojedinělé dílo. Postupy vysoce sofistikovaného, choreograficky propracovaného moderního tance mapuje emoce a vztahy lidských těl. Předestírá základní – dalo by se říct antropologické – otázky lidské existence, jež se u nás zatím v profesionální divadle snad neobjevily. Pětice tanečníků – tři dívky a dva muži – tančí v jednoduchých černých, občas i jinobarevných sukních, od pasu nahoru jsou všichni nazí. Sukně navozují jakousi „pohanskou“ rituálnost, nahota předesílá autenticitu a osobní ručení. Důležitější jsou na jevišti ženy, nejvýrazněji Lea Švejdová. Její sólo v úvodu je jakýmsi zásvětním tancem bytosti, jež letí vesmírem a současně hledá spřízněnou bytost, kontakt. Touží po doteku. Postupně se setkává se všemi performery. S každým zakouší jinou dotekovou/taneční zkušenost. Celým tělem, rukou, tváří, vždy vysoce intimní. V každém pohybovém duetu, triu, kvartetu i kvintetu je prvotním impulsem důvěra, cit, hravost a zvědavost. A obrovská – snad až příliš – pohybová a taneční kultivovanost. Jeviště je po celý čas prázdné, jenom občas použijí herci kus volné látky. Tanec se přelévá z jednoho místa otevřeného sálu na jiné. Jako voda, písečné duny či hejno ptáků. Ramalingom dokáže pohybem zaplnit celý prostor, citlivě komunikuje se světly a jednoduchou, moderní hudbou. Vedle zčásti improvizovaných, či spíš choreograficky rozvolněných pasáží, jsou podstatnou, scelující složkou perfektní skupinové choreografie (občas připomínající až asijské bojové techniky), dodávající inscenaci rytmus a řád. K sólům a duetům se dostávají všichni. Samostatná čísla odkrývají základní téma – hledání a rozvíjení prvotních emočních, pohybových a gestických impulsů. Obrazivě však působí ještě intenzivněji okamžiky, kdy se pracuje s propletenci energií, emocí a těl všech performerů najednou. Občas všichni ustrnou a čekají na impuls, který dá jeden z nich, anebo který přichází zvenku – hudbou, světlem. A pak se zase roztančí, „rozlétnou“ do prostoru, do vesmíru. Obdivuhodná je Kateřina Stupecká, která na premiérách narychlo nahradila zraněnou Elišku Kašparovou. Přesná, soustředěná, jako by u vzniku produkce byla od začátku. I ostatní – Tereza Lenerová, Paľo Kršiak a vedoucí souboru Jan Malík – jsou gesticky precizní, v kontaktech citliví, v pohybech kreativní. Nahá těla v soustavě výtvarně působivých kompozic tak lze vnímat jak v kontextu antropologickém, tak i jako „cunninghamovsky“ abstraktní taneční obrazy.
Brut spojuje autenticitu emotivních vzruchů s křehkostí naučených (či nalezených) tanečních pohybů a gest. Není tak brutální, jak by se z názvu mohlo zdát. Jde podobným směrem jako projekt souboru FKK Wir tanzen konzentriert. Zatímco FKK jsou opravdu „brut“, Brut lze charakterizovat jako „soft“. Za oběma projekty je ale patrná intenzivní příprava a důkladný pohybový výzkum.
Převzato z iDN
Nanohach: Brut. Koncepce, choreografie Fabrice Ramalingom, hudba Jan Kalivoda, světelný design Michael Vodenka, kostýmy Kateřina Štefková. Světová premiéra 23. 2. 2011 (Psáno z první reprízy 24. 2.).
Komentáře k článku: Obejmi mě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
