Čelákovické glosy (No. 5)
Steve Reich zvolil pro svoji operu Three Tales příběhy z 20. století: ztroskotání německé vzducholodi Hindenburg (1937), americký pokusný atomový výbuch na atolu Bikini (1946) a naklonování prvního savce, ovce Dolly (1996).
Libreto je založeno na reálných výpovědích aktérů či komentátorů těchto událostí (jejich hlasy zní ze záznamu), dobových novinových a rozhlasových zprávách i filmových záznamech. Další vrstvou je instrumentální hudba (smyčcové kvarteto, dvoje klávesy a čtyři hráči na bicí) a pět vokalistů (tři tenoři a dvě sopranistky – zpívali Václav Sibera, Václav Čížek a Jiří Hruška, Yukiko Kinjo a Hana Jonášová ). Reich udivil náznakem klasické trojdílné formy: v poslední části Dolly, která je nejrychlejší (taková bývá závěrečná část obvyklého cyklu) se objeví názvuky na díly Hindenburg i Bikini, tedy jistý náznak reprisy v sonátovém smyslu.
Hudebníci zvládali neobvylý typ hudebního jazyka s jistotou, vedeni precizním gestem dirigenta Marka Ivanoviče. Všichni zpívali a hráli s amplifikací, nicméně zpěváci a autentické výpovědi občas zvukově zanikaly (pod zvukovým designem je podepsán Petr Kaláb), jejich sdělení bylo dobře vnímatelné pouze z titulků překladu.
Až asketicky dokumentární visuál je samozřejmě koordinován s hudbou. Nejen rytmicky, ale i v hlubší struktuře variované repetitivnosti (opakování a návraty sekvencí). Dílo nejen prezentuje průběh událostí, ale zvláště v části Dolly nastoluje také etické otázky: konfrontuje experimenty s klonováním, umělou inteligencí a roboty s Biblí a její varující, stále platnou výpovědí. Nenabízí jednoznačný závěr, ovšem akcentuje pochybnosti a silou zážitku provokuje k přemýšlení
Uvedením Reichova díla si umělecký ředitel Opery ND Petr Kofroň očividně „dělá radost“. Zcela bez ohledu na zájem většinového publika, pro něž je pořád nepřekonatelným vrcholem modernosti Janáček, přičemž jeho úroveň je neustále devastována, nikoli rozvíjena. Dokumentovala to i divácká odezva – na první repríze byla obsazena sotva třetina hlediště Nové scény. (Asi pětiletý chlapec, kterého vzali s sebou nerozumní rodiče, „vyjádřil svůj nazor zřetelně“ – usnul.)
Národní divadlo / Nová scéna, Praha – Beryl Korot & Steve Reich: Three Tales. Video: Beryl Korot. Hudba: Steve Reich, hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanović, zvukový design: Petr Kaláb, dramaturgie: Jitka Slavíková. Premiéra 3. 12. 2016. Psáno z reprízy 12. 12. 2016.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Pane Dehnere,
není mi jasné, jak číst Vaše slova „uvedením Reichova díla si umělecký ředitel Opery ND Petr Kofroň očividně „dělá radost“. Zcela bez ohledu na zájem většinového publika… “ Myslíte je jako výtku, nebo je to jen věcné, o ničem nevypovídající konstatování?
Myslím, že úkolem instituce, jakou je ND, není předcházet (natož se podbízet) vkusu většinového publika, ale spíše jej kultivovat, inspirovat, nabízet jiná než předem očekávatelná díla a výsledky, provokovat, riskovat, vést. A to podle mne ono „dělání si radosti“ – chápu-li je jako nabízení svých zkušeností a hodnot, jichž si vážím – je velmi dobrá, i když jistě ne jediná a spásonosná, cesta, jak tyto úkoly splňovat. A Petr Kofroň ji také jako jedinou nevolí. Je to zkušený a erudovaný tvůrce, aby se dokázal s těmito otázkami a mantinely tvorby se ctí a na úrovni současné doby vypořádávat právě tím, že se nebojí v ND uvádět novátorská díla XX. století a vedle toho mít na repertoáru (samozřejmě) i klasická operní díla. Nebo byste si představoval, aby vrcholem soudobého repertoáru ND byl Janáček a po něm… – prázdnota?!
20.12.2016 (16.20), Trvalý odkaz komentáře,
,Jan Dehner
Dear VH,
zajisté je úkolem každého vážného divadla (tím spíše první scény v zemi) kultivovat a rozvíjet vnímání publika, domnívám se ovšem, že vedení opery ND volí místo postupného rozšiřování obzorů metodu šoku. Moje zmínka o Janáčkovi nebyla návodem jak budovat repertoár, ale poukazem na současné limity většinového publika.
20.12.2016 (18.04), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Byl jsem včera
na prvním uvedení Tří povídek na tzv. „volnou kasu“ (šlo o páté uvedení celkem). A bylo plno! Prostřední část hlediště byla zaplněná zcela, postranní partery tak z jedné pětiny.
To píšu jen na gró Vaší poznámky stran divácké adresy. Zkrátka i takový projekt si své diváky – byť jistě menšinové, v publiku jsem viděl řadu muzikantů a hudebních kritkků, přišla i řada cizinců – najde. Je podle mne velmi dobře, že vznikl. Navíc na Nové scéně, která by měla být právě takovým otevřena.
05.01.2017 (13.50), Trvalý odkaz komentáře,
,Jan Dehner
Velmi potěšitelné!!
nicméně trvám na tom, že výchova (nejen publika) šokem není nejlepší metoda
05.01.2017 (14.22), Trvalý odkaz komentáře,
,