MET NYC: Divadelní odstíny ve velikém měřítku
Minulý týden, v sobotu 19. března, jsme pod titulem Všichni křičí, že Lucie přenechala emoce mužům otiskli překlad recenze obnovené premiéry Donizettiho opery Lucia di Lammermoor z New York Times 25. února 2011. Kritik NYT Zachary Woolfe v ní píše, že hlavní představitelka Natalie Dessayová záměrně potlačovala expresivitu svého projevu tak, aby lépe vyhovoval požadavkům televizního HD přenosu. Recenze vyvolala debatu, které se zúčastnil i generální ředitel Metropolitní opery Peter Gelb. Jeho text přinášíme v poněkud zkráceném překladu.
Divadelní odstíny ve velikém měřítku (Theatrical Nuance on a Grand Scale)
/…/ Udržovat krok se současnými divadelními hodnotami se zdaleka neobejde bez negativní kritiky. Nedávno byly naše živé přenosy do kin kritizovány, že podlamují působivost produkce pro diváky, kteří jsou přítomni v divadle. Bylo napsáno, že naši umělci potlačují expresivitu svého projevu, aby vyhověli požadavkům televizních kamer.
Zpěváci na vrcholu své profese dobře vědí, jak dát svým projevům výraz autentického vnitřního prožitku: Nikdy nebyli námi žádáni, aby kvůli kamerám podhrávali. Naštěstí přesvědčivý projev na jevišti má stejnou účinnost jako na plátně. /…/
Když jsme vyzvali ke spolupráci režiséry Patrice Chéreaua, Michaela Grandage, Richarda Eyrea, Nicholase Hytnera, Des McAnuffa, Mary Zimmermanovou a mnoho dalších, nikdy by nepřijali naše pozvání, kdyby věděli, že budou pracovat s ohledem na kamery. Jejich produkce jsou zaměřeny na to, aby uspokojili obecenstvo od prvních řad v přízemi až do míst k stání na horní galerii. To je jejich poslání.
Produkovat operu ve velikém měřítku a zároven zachovat její dramatické kvality je v tak velikém prostoru, jako je MET, těžký úkol. Ale to velcí režiséři a scénografové v Met i v jiných světových operních domech dokážou.
Pro živé přenosy na HD po premiéře uvažujeme jen o poměrně malých úpravách, jako je líčení a kostýmy. Přenosy po sobotách slučují statisíce diváku na celém světě. Jejich popularita ale neznamená, že jsme zničili živé představení a kompromitovali divadelní hodnoty. Neuzavřeli jsme žádnou faustovskou smlouvu.
Zajisté, naše umělecká forma s postavami většími než živé a scénografií vážící občas 45 tun, je do značné míry nadsázka. Přesto musíme být realističtí při našich produkčních řešeních. Naším cílem je přesvědčivé, odstíněné představení. Publikum si žádá imaginativní a věrohodné příběhy.
Ne každé představení může uspokojit všechny diváky. Abychom z tvůrčího hlediska nenarazili na pevninu, musíme se dívat dopředu. Je zajímavé, že dva kupředu hledící pionýři své doby, Wagner a Verdi, bez přestání bojovali za větší divadelní realismus v inscenacích svých her.
Ve známém dialogu mezi Rossinim a Wagnerem z roku 1860 řekl Wagner, že zpěváci a diváci musí držet krok s jeho vizí totálního divadelního zážitku. Nálehal na to, aby se zpěváci neuzavírali do vlastních osobnostních charakterů,omezujících jejich role.
Přestože Rossiniho Le Comte Ory (Hrabě Ory) byl napsaný v roce 1828, nechtěli jsme, aby tato opera byla předvedena jako kamenný monument. Film a televize naučily diváky dívat se na situace realisticky a jednoduše, řekl režisér Bartlett Sher. Aby příběh měl smysl, je třeba vyhnout se umělých a přehnaných gest.
Na zkouškách se Bart soustřeďoval na komické momenty, jež vedou Adelu v podání Diany Damrauové k zesměšnění jejího neoblomného nápadníka – hraběte Oryho – v podání tenoristy Juana Diaga Floréze v převleku jeptišky. Přestože inscenace je věrná libretu, děj byl přenesen ze středověku do Rossiniho doby 19. století, čímž došlo k pružnějšímu zpracování komických situací, o něž se Bart opírá.
V úsilí hledat divadelní výraz, který odpovídá soudobé sensibilitě, není sám. Příští měsíc uvidí naši diváci druhou část nově studovaného Wagnerova cyklu Prsten Nibelungů, Valkýru. Režisér Robert Lepage užívá v této inscenaci nejmodernější technologické prostředky. Reaguje tak na to, že obecenstvo je dnes vizuálně daleko vyspělejší než kdykoli předtím, neboť je intenzivně vystavováno neustále se rozšiřujícímu spektru mediálních prostředků. Diváci mají na základě vizuálních vjemů stále větší komunikativní rozmezí (narrative reference) řekl. Musím být aspoň o krok před nimi, jinak se divadlo stane nudné a zemře.
Anthony Minghella, který inscenoval Madam Butterfly v roce 2006, důsledně se svými zpěváky hledal pravdivost jejich projevu /…/ Na scéně v MET všechno svádí k obrovskému gestu, vysvětloval svému zkušenému souboru. Avšak i nejmenší váš pohyb je vidět. Je to neuvěřitelné, ale všechno je vidět.
Neříkám, že být hvězdou v MET je lehké, ale naše obecenstvo má štěstí, že většina vynikající zpěvaků ví, že zpěv a herectví jdou spolu ruku v ruce. Kamery nikdy nemají vliv na naše produkce. Jediné, co žádáme od našich umělců, je, aby byli schopni hrát své role – a samozřejmě také to, aby jejich zpěv uchvacoval. Jak řekl můj kolega v MET James Levine: Strhující herecký projev je dnes nezbytnou součástí operního představení, což je báječné.
Peter Gelb: Theatrical Nuance on a Grand Scale, The New York Times, 25. března 2011
Komentáře k článku: MET NYC: Divadelní odstíny ve velikém měřítku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
