Divadelní noviny > Názory – Glosy
Milý Pavle,
hned jak jsem dočetl Tvé vyznání uveřejněné jako úvodník v Divadelních novinách č. 21, řekl jsem si, že Ti musím napsat. Pustil jsem se do toho a pocítil, že jde o téma, které mě nutí vyslovit se veřejně.
Mám na mysli Tvé věty na adresu antichartistů. Označil jsi jejich čin za selhání.
Nemohu se opřít o jiné zážitky než své. Byl jsem na počátku takzvané normalizace převážně odkázán na své tuzemské příjmy. Skončily poté, co Jan Kozák v říjnu 1972 požadoval v Rudém právu, abych byl zakázán. Okamžitě k tomu došlo. Čekali jsme dítě, o tři roky později druhé. Zahraniční smlouvy o mých honorářích, ostatně skromných, zrušila DILIA. Strpěl jsem to. K obživě rodiny by pár tisíc bonů stejně nestačilo. Měli jsme, pravda, rodinný domek. Byl zadlužený, projedli bychom jej přibližně za tři roky. Našel jsem si místo asfaltéra. Úřady nástupu zabránily. Josef Škvorecký mi vzkazoval, že se v Kanadě dobře uživím jako učitel ruštiny. Přiznávám, že mi ze všech těch vyhlídek připadala nejbližší nabídka Jana Zábrany, že mi ročně zprostředkuje překlady dvou ruských románů a vezme to na sebe. Kdyby z toho nebylo sešlo, nemohl bych v roce 1977 vyloučit – mezitím také jako utajený dramatik Divadla na provázku –, že bych se pod policejním tlakem ocitl mezi antichartisty, abych se směl ke své práci hlásit a vyhnul se obvinění z příživnictví.
Na rozdíl od Tvého tragického zabloudění do služeb komunistické diktatury by můj podpis stejně jako podpis většiny antichartistů provázelo vědomí toho, že je nemravné zatracovat text, který jsme nečetli. Za sebe dodávám, že jsem už po léta hodnotil československý komunismus jako režim, který suspendoval občanská práva, systematicky páchal justiční i mimojustiční nezákonnosti až po vraždy, programově utiskoval vybrané skupiny obyvatelstva omezováním nebo odnímáním možností obživy, pod hrozbou existenčního zničení vydíral na občanech různé aktivity a různá prohlášení, a tím naplňoval skutkovou podstatu trestného činu podle tehdejšího zákona o genocidě. Byl to podle mne režim, který odpovídal výměru zločinného státu, jak jej ve své Otázce viny definoval Karl Jaspers. (Mimochodem proto jsem k 10. prosinci 1990 navrhl české vládě jako její člen, aby protiprávnost předchozího režimu oficiálně konstatovala. Zůstal jsem s tímto návrhem osamocen. Veškerá česká a slovenská politická reprezentace prosadila posléze bez důkladné veřejné rozpravy výklad, že před- a polistopadový systém ztělesňují kontinuitu.)
S obdivem a úchvatem jsem četl ve Tvém memoárománu Kde je zakopán pes, jak jsi překonával strach z toho, že Tě estébáci zabijí. Budeš tyto mé řádky pokládat za nepřípustnou obhajobu toho, co nazýváš selháním? Nedovedu totiž nikoho zavazovat k ničemu, k čemu bych nedokázal za všech okolností zavázat sám sebe. Stal jsem se sice naopak signatářem Charty 77, ale jako autor díky Tvé radě a přímluvě vybavený smlouvou se zahraničním nakladatelem, perspektivou německé rozhlasové premiéry nové hry a jistotou, že ani kdyby mě zavřeli, nebude má rodina bezprostředně strádat hladem. Tím větší úctu chovám k těm, kdo podobné zázemí neměli, a přesto Chartu 77 podepsali nebo ji odmítli odsoudit.
Vím, že mezi antichartisty byli organizátoři celé té obludné iniciativy, žoldnéři a sebeprodavači. Vím však i o umělcích, kteří neunesli reálnou hrozbu, že se už nikdy neuplatní v oboru, a vím i o dalších, kteří by i se svými blízkými těžko odolávali bídě.
Podle mne selhává, kdo měl jednat jinak, než jednal. Neumím říct o nich o všech, že selhali.
Srdečně Tvůj Milan
Komentáře k článku: Milý Pavle,
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
