Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 207)

Čas adventu je čekáním na příchod Mesiáše. Koukal jsem se na svou bytovou zahrádku. V květináči mi uschla rozmarýna. Drolil jsem ztvrdlé výhonky mezi prsty. Nepíchaly. Nevoněly.

Sedl jsem k počítači a četl: Studio Marta uvede hru Angélicy Liddell – Mrtvý pes v čistírně: Silní. Věnováno Celsovi. Vzpomeň si, Celso, Liverpool vyhrál Ligu mistrů, když překonal rozdíl tří gólů v necelých šesti minutách. Ale hlavně, nedovol, aby na tebe vystřelil Pat Garett. Pusu. Angélica.

Až půjdeš bouří, / drž hlavu vztyčenou / a neboj se tmy. / Po bouři je zlaté nebe / a stříbrný a sladký skřivánkův zpěv. / Jdi dál větrem, / Jdi dál deštěm, / I kdyby tvými sny třásli a dávali jim rány. / Jdi dál, jdi dál, / s nadějí v srdci. / A nikdy nepůjdeš sám. // Hymna Liverpoolu.

Jejda, to je povzbudivé. Chlapče, voní to fotbalem, hrával jsi kopanou vášnivě, půjdeš tam! Dal jsem se do „gala“ a vydal se do divadla.

Marta byla plná prominentů s náladou nervní. Ročníkový pedagog Igor Dostálek mi podal program: Je tištěn velkými písmeny, jak jste si přál…

Při vstupní straně sálu dva dlouhé stupně úsporného sezení pro padesát diváků. Protější zeď se šklebila nápisy propagačních plakátů. Reklamy se zdály být všude. Dokonce i na hrací ploše. Na bílé okénko zdi reklam se promítaly titulky: Pes. Akt koprolálie. Ospravedlnění děvky. Nahněvaný mladý muž v bílém pyžamovém overalu s jednou komisní botou na pravé noze pajdal po ploše nalepených reklamních sloganů a vztekal se. Donekonečna ze sebe dral vulgární věty, jak musí být rád, že může on, herec Národního divadla, hrát dnes a tady s prominutím psa, co v zubech nese psaní… Nejslušněji znějící větou se zdála být tato: Dělám divadlo jenom pro to, abych nasíral.

Škoda, že jeho rozhořčení postrádalo komediantské zdobení, které by podtrhlo vyslovovaný stres z životní nejistoty. Herec hrající psa: Vlastním dva žaludky: jeden na chleba a druhý na pány. Spojuju podřízenost s pýchou, a vždycky je tu nebezpečí, že mě vyženou. Taky je tu nebezpečí, že mě přijmou. Když mě vyženou, hladovím. Když mě přijmou, vystavuju se opovržení, ponížení a výsměchu. Nevěřím. Nevěřím. Poklesl na všechny „čtyři“, vložil si mezi zuby dopisní obálku a hrál psa.

Na reklamní strakatinu vstoupilo v bílém podvlékacím pyžamu nadlidsky vysoké monstrum. Mladý muž na koturnech, ukrytých v bílém trikotu. Jeho krok byl toporný. Udržet balanc zřejmě nebylo jednoduché, stále přenášel váhu těla z jedné nohy na druhou. Povýšeně, nadpozemsky filosofoval nad tezí Rousseaua: Záchova Státu je neslučitelná se záchovou nepřítele; jeden musí zahynouti; a když se viník usmrcuje, usmrcuje se spíše jako nepřítel než jako občan. Pochopil jsem, že dnešní večer nebude poeticky laděnou procházkou růžovým sadem, a už vůbec ne o fotbalu.

Dva bílí muži v pyžamové trikotáži vedli hádavý dialog, proč jeden z nich usmrtil psa. Ten, co ho zabil, neustále dlaněmi třel svůj trikot v oblasti břicha. Později se ukázalo, že jde o pracovní tik. Byl totiž pracovníkem čistírny. Stále musel něco prát, něco čistit…

Komtur na koturnech filosofoval: Umírat na dálnici je cena za svobodu, cena za technologickou revoluci. Tuny kovu, skla a masa se přemísťují vysokou rychlostí. Novodobá gilotina. Mezi trikotovými aktéry se pohybovali dva civilně kostýmovaní reportéři: kameraman s kamerou a fotoreportér s fotografickým aparátem. Výsledky jejich námahy se promítaly do obdélníčku mezi plakáty reklam. V dalších sekvencích dostala za uši paní učitelka i školství a pak mladinká prostitutka, obnažující své sexuální choutky maximálně.

Adepti herectví jsou technicky dobře připraveni, marně však pronikali do hlubin filosofických záludností náročného textu o světě pohybujícího se na pokraji záhuby. Nemají bytostnou zkušenost s válečnými apokalypsami či hladomory.

V dialogu milenců zaznělo:  Je nezbytné cítit… Je nezbytné cítit zhnusení a lítost ve stejnou chvíli nad stejným člověkem. Divadlo se stalo čistírnou. Autorka se snaží vyprat zvrhlost systému. Fekálie doby třísní člověka. Je homo sapiens schopen své tělo, své skutky očistit?

Nedůvěra v systém kanula téměř z každé vyslovené věty: Nesmíme dál důvěřovat lidem, kteří jsou tu od toho, aby nám pomáhali.

Inscenace se prokousávala nekalostmi rozpadajících se hodnot světa až po závěrečný monolog jediné postavy, neoděné do povislých bílých trikotů – černě zahalené muslimky obžalovávající zrůdnost barbarského ničení spoluobčanů armádami amerických spojenců. Její slova o odvetě působila mrazivě. Negace systému, který z pozice ochrany své moci koná zlé skutky, byla v inscenaci patrná. Nejistota a strach z budoucnosti také.

Herci chrlili ze sebe texty jako o závod a bylo jim rozumět. Místy však mohl být jejich projev plastičtější. Režisér jim nechal naordinovat jednobotné obutí. Herci kulhali. Jako by byli ďáblové s kopyty. Nebo ulhaní Goebbelsové. Režie touto torturou ovšem omezila hercům pohyb i myšlení. Nikoho z nich proto nenapadlo, že by ztvárnění rolí mohlo mít komediálnější podobu.

Brno – Komín, 17. 12. 2016

Studio Marta, scéna Divadelní fakulty JAMU, Brno – Angélica Liddell: Mrtvý pes v čistírně: Silní. Překlad: Petr Gojda, režie: Juraj Marušic, dramaturgie: Matěj Nytra, výprava: Jan Matýsek, zvuk: Josef Havelka, světla: Barbora Jágrová, produkce: Anna Burianová. Hrají – Pes: Jaroslav Tomáš Combeferre: Petr Hanák Octavio: Dominik Teleky Lazar: Marek Šenkyřík Hadewijch: Dagmar Kopečková Getsemaní: Michaela Rykrová Dozor: Jan Mansfeld, Tomáš Žilinský, Markéta Hausnerová, Taťána Janevová. Premiéra: 11. prosince 2016.

///

O české premiéře hry Angélicy Liddell Mrtvý pes v čistírně: Silní v pražské MeetFactory (r. Miroslav Bambušek, prem. 28. 11. 2011) na i-DN:

Zaklepali jsme na brány nejtemnější komory pekla

DNA Malé inventury (No. 6)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 31. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 207)

1. Soňa Čapková

   

   Zajímavé představení
   a nabádá k jistému zamyšlení týkající se současnosti i nás všech. Žádná růžová procházka sadem se opravdu nekonala. Jo, udržet balanc a přitom si nerozbít nos, to zvládnou jen ti nejotřeleší…

   06.01.2017 (15.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ