Dopis ze Žižkova
Jsem ze Žižkova. Dnes už tam nebydlím, stal jsem se žižkovským místodržícím na Vinohradech. Je pozoruhodné, jak těsně k sobě přiléhají komunity, z nichž jedna se pyšní titulem Královské Vinohrady, a druhá je hrdá na přízvisko žižkovská republika. Všichni dobře víme, jak se kluci z Vinohrad báli na Žižkov, zatímco opačně to nebyl problém. Vinohraďáci to zapírají, ale svědčí o tom i vzpomínka Jaroslav Foglara, který velmi sugestivně popisuje, jak se strachoval při cestách z nóbl čtvrti překročit hranice náměstí Jiřího z Poděbrad a vstoupit do tajemného hájemství tlup žižkovského dorostu. A Foglar nelže, vždyť nosil hrdé jméno Bratr Jestřáb. To také potvrzuje moje mínění, že Žižkov je v mnohém předobrazem Stínadel, protože sotva nějaké chlapce z centra Prahy vnímat jako Vonty. Nejvýš tak coby Mirka Dušína. Pche.
Byť tedy už na Žižkově nebydlím, nelze ho ze sebe setřepat. Ještě nedávno měl jsem rád letní víkendy, kdy jsem odešel z naduté královskosti Vinohrad a vydal se dolů do kaňonu mezi Kubelíkovu ulici a vrch Vítkov. Dnes mi, bohužel, vypovídá koleno, viklající se v důsledku mnoha zranění, která brala svůj počátek na žižkovském Křížku, v Kapslovně, na Židovských pecích a na Kopci (jak jsme říkávali Vítkovu). Čekám, až mi ho spraví a budu se zase moci vydat do míst, kde jsem hrával fotbal, kuličky a čáru.
Přesto se i teď občas na Žižkov dostanu. Zrovna nedávno. Byli jsme tam s televizní Historií.cs natáčet pořad o Přemyslu Pitterovi. Milíčův dům, který tu Pitter vybudoval, aby se v něm se svými spolupracovníky staral o chudé děti (krom jiných tam chodívala Olga Šplíchalová, později Havlová), stojí v místech, kde býval Olšanský rybníček. Tam jsme v zimě hráli hokej a v létě akvaristé síťkami lovili dafnie pro rybičky. Také tu opodál stávala hospoda U zeleného stromu. Patrový dům s pavlačemi, lokál v přízemí, klenuté stropy, v zimě žárem rudá kamna, v létě venku stolky pod mohutnými kaštany. V roce 1974 tu krásu pokrokově zbořili, aby mohli protáhnout spojku od Olšan dolů. Měl tu také být pomník Jaroslava Haška, nakonec se zmohli jen na základní kámen. Na něj pak nějaký veselý Žižkovák postavil půllitr s pivem. Ten tam stál hodně dlouho. Monument neokázalý, ale poctivý.
A uprostřed vší té někdejší žižkovské rozvernosti a rozmarnosti připomínka Přemysla Pittera. Nedávno jsme obklopili zaslouženým aplausem sira Nicholase Wintona, zachránce židovských dětí. Zdejším veřejným prostorem málo zaznamenaný Pitter je za pomoc Židům, zejména židovským dětem, také Spravedlivý mezi národy. Ale tento laický kazatel pokračoval i po okupaci. Přibral české sirotky a děti, které zůstaly po zabitých Němcích. Nebyl proto v místní společnosti oblíbený. Dokázal pospojovat malé Čechy, Židy, Němce a oprostit je od nenávistí, které tehdy zachvátily svět. Představte si: hrají si spolu terezínské židovské dítě, děcko Čechů zabitých okupanty, a malý Němec v uniformě Hitlerjugend, protože neměl co jiného na sebe. Stál proti době, tenhle Přemysl Pitter, není divu, že jej komunisté vyštvali do exilu.
Inu, Žižkov nese v sobě mnoho příběhů. Zejména těch bohatýrských, pepických, lumpáckých, pijáckých, furiantských. Vyprávěl mi je můj tatínek. Jednou však, to už je přes půl století, zavedl mě k tomu žižkovskému Milíčovu domu a pověděl mi o Pitterovi. Ten už byl v té době v emigraci, zde doma odsouzen k tomu, aby na něj bylo zapomenuto. A přestože se doba změnila, vzpomínky na Přemysla Pittera jsou pořád jenom nepatrné jiskřičky. Možná jako se nehodil do nenávistné minulosti, nehodí se ani do současnosti. Že by byla také nenávistná?
Zajděte někdy na Žižkov k Milíčovu domu. Možná něco ulpí. A skončeme po žižkovsku: abyste příliš nevyměkli a okoralá doba vám nedala na frak, potom to ulpění můžete zapít velmi slušnou plzní, kterou točí kousek dál v Olšance..
Zdeněk Zapletal, teplomil ze Zlína
Literární noviny číslo 13 vyšly 31. 3. 2011.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis ze Žižkova
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
