Před mýma očima minulost vstala z hrobu a šklebila se na mě smrt!
Ve středu 6. dubna uplyne 96 let od narození jednoho z největších divadelníků XX. století, polského výtvarníka a režiséra Tadeusze Kantora. Zemřel před více než dvaceti lety 8. prosince 1990. Jedním z jeho posledních představení byla avignonská inscenace Tichá noc, jíž se účastnila i autorka tohoto textu, ve Francii žijící česká herečka a dramatička.
Vešel tiše jako indián do odsvěcené kaple Bílých kajícníků... Tadeusz Kantor během zkoušek Tiché noci, červen 1990 FOTO HANA ZAVADILOVÁ
S Tadeuszem Kantorem jsem se seznámila v létě po sametové revoluci, v roce 1990 v Avignonu. Chtěl předat své umění mladým hercům, výtvarníkům a hudebníkům a já měla to štěstí být mezi nimi. Výsledkem tohoto setkání byla inscneace Ô,douce nuit – Tichá noc, jež měla premiéru začátkem avignonského divadelního festivalu 8. července 1990.
Můj sen se splnil. Vlastně za všechno mohli bohové na strojích v podobě Davida Vávry, který mě vzal v Paříži (kde jsem žila a on studoval) na videoprojekci Kantorova představení Wielopole, Wielopole. Tato událost změnila totálně můj pohled na divadlo: Kantor totiž vyvolal na scénu živé duchy. Před mýma očima minulost vstala z hrobu a šklebila se na mě smrt! Bylo to hrůzné a groteskní: Vojáci z 1. světové války, ženich s nevěstou, farář, dvojčata, strýcové a tetky ze sépiových fotografií našich předků, vybledlí a zaprášení, vyschlé skořápky, v nichž chrastí střepiny paměti, oživlé hudbou, která se vrací, někdy tiše, jindy vtrhne, tak jako lidské vzpomínky.
Dokázal jsem stvořit postavy jako v komedii dell’arte. Moje postavy nemají duši, nemají vnitřek. Jsou tady, aby mě poslouchaly.
Divadlo je brodem
do onoho světa
Pod taktovkou Kantora se mrtví snaží rozpomenout, jak to bylo za živa. Tady byl stůl a kufr na skříni, dvojčata přenášejí nábytek i některé postavy, zpěv procesí a píseň vojska na pochodu.
Před odchodem na frontu se vojáci žení, mrtvý Ženich klape při obřadu čelistmi. Vojáci vyhazují Nevěstu na děravé plachtě do vzduchu. Nechají ji ležet na zemi, mrtvou, jistě znásilněnou, ale ona zase brzy ožije, protože je v naší paměti.
Ženská s povislými prsy a v klobouku naraženém do čela, to je Smrt. Vydává se za fotografku, ale v objektivu má kulomet, kterým pózující vojáky kosí. Odporným hadříkem otírá mrtvolu faráře, chodidla, uši, nosní dírky. Z hadru kape a smrtka ho s vervou ždímá na podlahu, usmívajíc se na diváky.
Jak byste uvedli na scénu hromadný hrob? Kantor to dokázal s naivitou Chaplina.
Nehrál se tu příběh, ale byl to koncert, symfonie oživlých obrazů minulosti, které Kantor vyvolal a dirigoval. A já pochopila (konečně!), že právě divadlo a pouze divadlo může oživit minulost. Že Kantor znovuobjevil jeho prapůvodní smysl a účel. Divadlo je pasáží, je brodem do onoho světa. Přes tento brod můžeme přejít k mrtvým.
Spletl jsem si
divadlo s vlakem
Tadeuszovy první vzpomínky sahají do konce 1. světové války, kdy rodiny vyhlížely otce a syny, a nevěsty ženichy.
Narodil jsem se 6. dubna roku 1915 ve východním Polsku, v malém městečku, kde bylo Trhové náměstí a několik malých ubohých uliček.
Na jedné straně kostel, fara a hřbitov, na druhé synagoga, úzké židovské uličky a ještě jeden hřbitov, ale hřbitov jiný. Obě části žily v naprosté harmonii.
Z náměstí jste se dostali do polí, pšeničná pole, vrchy, potom lesy, a ještě dál, kdesi, jezdil vlak. Můj otec, učitel ve škole, se z války domů nevrátil…
Spletl jsem si divadlo s vlakem, který jsem poprvé viděl po dlouhé cestě bryčkou. Z prázdných krabic od bot jsem vyrobil různé scénky. V každé krabici byla jiná. Svázal jsem je jako vagóny provázkem. Potom jsem s nimi projížděl velikou krabicí s otvorem (dalo by se říci scénickým): dosáhl jsem tím změny prostředí.
Podle mě to byl můj největší divadelní úspěch.
Divadlo smrti
Kantor byl se smrtí spojen, dalo by se říci, pupeční šňůrou: Narodil se do Velké války, která mu odvedla otce, v mládí byl svědkem hrůz té druhé a jeho otec byl popraven. Díky tomuto osudu, který ho připravil předčasně o iluze, učinil veliký objev: v neštěstí a ve smrti objevil pramen umění. Fenomén smrti je téměř nejdůležitější v umění. Nereprezentuji smrt, dělám věci čistě formální, scénické, které smrt naznačují. Uklízečka v Mrtvé třídě, to je smrt. Ve Wielopole je to fotograf.
Na vlastní oči
V roce 1989 jsem v Paříži viděla Divadlo smrti poprvé na vlastní oči. V představení Už se nikdy nevrátím (je zajímavé, že potom se na jeviště už opravdu nikdy nevrátil) přivedl Kantor na scénu svoji Mrtvou nevěstu. Bylo to jako zjevení, krásná panenka, špinavá a bez šatů, jen potrhaný závoj na hlavě, právě vstala z hrobu. Bylo mi jasné, že herečka musela tu roli zkoušet léta. Ve skutečnosti byl opak pravdou: s Kantorem se seznámila brzy po premiéře, když se objevil jeden veliký problém: Kantor pobíhal po jevišti s rakví, ve které měla být jeho mrtvá nevěsta. Ale protože byl už starý, diváci si mysleli, že si nosí rakev pro sebe. Byl z toho nešťastný, lámal si hlavu, co s tím, a najednou před ním stojí holka jako panenka, tak vyměnil rakev za tu holku.
Ale tohle všechno jsem ještě nevěděla, když jsem ji hltala očima, byla strašná a nádherná a já zatoužila hrát jako ona „divadlo mezi smetištěm a věčností“.
Náhoda
Šla jsem na pracovní úřad pro umělce, a tam viselo na nástěnce: Kantor! Tadeusz Kantor nastuduje v Avignonu představení s mladými herci, výtvarníky a hudebníky. Životopis a dopis s motivací zasílejte…
Mořila jsem se s dopisem asi týden, plná nadšení a strachu, aby mě vybrali k herecké zkoušce do pařížského divadla Odeon. Tam až nahoře, v podkrovní místnosti seděla za stolem žena, která se Kantorovi velice podobala, byla ovšem o generaci mladší a měla hlubší hlas: Michèle Kokosowski, rodilá Francouzka. Vedle ní k mé radosti nesmírné seděla Mrtvá nevěsta a mladý hezký zapisovatel. Jinak už tam nebyl nikdo. Jenom stůl, židle a štafle na parketu.
Ďáblice mi dala číst nějaký Kantorův text, který jsem měla uvést na scénu. Třásla jsem se jako osika, zapletla se do štaflí, ale Mrtvá nevěsta řekla s nadšením: „Ano, ano!“ A tak mě vzali.
Práce s Mistrem
12. června 1990 sešlo se nás dvacet dychtivých v Avignonu, a Kantor nikde, přijede až za týden. Ve dne nám o něm vyprávěli a promítali filmy, v noci jsme se opíjeli v zakázaných zahradách a čekali a čekali.
Vešel tiše jako indián do odsvěcené kaple Bílých kajícníků, kde na místě oltáře bylo pódium a naproti stupňovité hlediště. Tam jsme seděli, ani nedutali pod modrou klenbou s hvězdami. Elegantní v slaměném klobouku, na bílé rozhalené košili černé kšandy, v oku jiskrný pohled a rytmus v těle, ač to byl již starý muž. Pozval nás dolů ke stolu a řekl: Víte, já umím dělat jenom divadlo. A tak uděláme představení. A bude to Vaše představení, Váš příběh. A teď mi každý řekněte nějaký krátký příběh, pravdivý, nepravdivý, veselý, smutný. Tak prosím…
Nastalo hrobové ticho. Všichni sklopili hlavy. Bylo nás dvacet a představa, že se takhle budu bát ještě dlouho, mě přiměla zvednout ruku. Zpovědi herců, to byl začátek.
Nepíšu hry. Je to společná práce. Herci vytvoří verbální stránku. Potom jsme zpovědi společně zkrátili.
Nepamatujeme si život jako posloupný příběh, ale jako útržky. Řeč není důležitá, nýbrž melodie, disharmonie.
A musíte to říkat dětskou řečí, je to počátek lidské řeči.
Řekl, ať se do něčeho oblékneme (za tím účelem jsme přinesli spoustu šatstva) a že jsme mrtví po katastrofě. Jsem katastrofista. Nejsem prorokem katastrofy, ale katastrofa je velice teatrální. Katastrofa je zákon divadla.
Mrtví po katastrofě se probouzejí, všechno zapomněli, mají jen zbytky paměti a každý vypráví ten svůj příběh, jeden po druhém, a ať tedy začnu. Ptáček, malý, nelítá, ptáček žbluňk! Do díry. Mámo, táto, zachraňte ptáčka, zachraňte ptáčka! Nejde to? Proč? Proč? Ostatní mrtví se postupně přidávali a každý si mlel tu svou, až nakonec mluvili všichni najednou. Herec v černých brýlích a baloňáku si pověsil na krk velikou roli papíru k utírání rukou, kterou našel na záchodě, mluví německy a polsky odříkává otčenáš utíraje probuzeným mrtvolám nosy a oči, než se sám rozpláče.
Tadeusz potřeboval nějaká prkna na trosky a my běhali po smetištích a nosili to na jeviště. Potom nám svůj dům v troskách pronajal. A uprostřed postavil komín, komín ze svého obrazu, protože komín zůstane po požáru, po katastrofě poslední.
Tadeusz Kantor: Epoka chłopca, Galerie Krzysztofory, Krakov (z inscenace Zemřelá třída, Cricot 2, prem. 15. 11. 1975) FOTO ANDRZEJ GRIGIEL
A napadlo ho udělat divadlo kolem zrození.
Sbírám nápady, které jsou v naprostém protikladu, nelogické, nevím, jestli je bude možno dát dohromady. To je moje tvůrčí práce, chaotický moment…
Nehledám, ale přemýšlím, zvláště v noci, trpím ve své obrazotvorné chudé světnici…
Nemám vize: je třeba čekat. Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že potřebuji metody, které neměly nic společného s mým nitrem. Náhoda je hlavní motor. Ale je třeba troufalosti…
Umělec má odvahu ukázat se nahý.
Vybral si jednu herečku a jednoho herce – „svatou“ rodinu. Svatá rodina není posvátná, posvátný je pojem svaté rodiny.
A posadil muže a ženu doprostřed těch spících mrtvol. Dívka měla rusé vlasy až pod pás a byla náhodou těhotná, ale to Kantor nevěděl. Josefa (a zároveň Kantora) představoval vousatý hipík, který brnkal na basu.
Ostatní postavy vznikaly samy od sebe, každý se do nějaké vyvrbil podle své nátury a/nebo potřeb hry.
Pro mě je velice důležité, aby práce odhalila jedince.
Josef (Kantor) si pozval domů kumpány, ale nastala světová katastrofa, on jediný se zachránil s touhle megerou, která nadává, jakou jí ti ožralové způsobily doma paseku.
Mrtví vstávají a tančí valčík, přitom vyniká sólová orientální tanečnice, která mimo svých zahalených vnad ukazuje, jak musela stát za libanonské občanské války šest hodin s otevřenou pusou a zvednutýma rukama (zkuste to 6 minut a uvidíte).
Anděl zvěstování je debil na kolenou, vyplazuje jazyk, jeho prvního napadlo přinést dítě. Ale rodiče o dítě moc nestojí (Kantor jim ukazuje jak) a tu hned ochotný pán v buřince se zhostí předání a je z něho rázem Faktotum.
Matka dítě konečně přijímá a nastane idyla Svaté Tiché noci. Josef zpívá, Maria chová, anděl drží ve zdvižené ruce slámu, zvědavci a drbny nakukují oknem a derou se do dveří. Ale matka dítě odloží a nadává muži, zabranému do studia bible, že nic nedělá. Opakování sloužilo k tomu, aby zničilo efekt a patos, který Kantor nesnášel. A teď rychle nějaký voják, třeba ty, co tu stojíš, zamiř puškou, rodina uteče.
Pak nezbývalo, než sbít z prken kříž, složit hudbu a strašný průvod se v rytmu rekviem vydal pomalu na Golgotu. Třikrát jsme dokola obešli a Kantor za pochodu opravuje a ladí svou křížovou cestu: v čele farář, za křížem seminarista oči obrácené k nebi a Kantor upravuje vlasy a zvedá hlavu Máří Magdaléně. Ten mrzák, co leze po kolenou, ten je dobrý, zato ten voják, co na ně míří, je úplně mimo rytmus! Kantor ho učí pochodovat a přitom se vzteká. Režiséři jsou diktátoři, nesnášejí herce, nevědí, co s nimi.
Kříž vztyčen, k mučení se hlásil šprt, ale Pilát (Josef, Kantor) vybral seminaristu a hned dva pacholci se ho chopili a potom nesmělého Žida, který se krčil v koutě. Pilát mu roztrhl kaftan na prsou a pum! Voják do něj střelil, až jsme se všichni lekli. Ale netrvá dlouho a mrtvý z kříže sleze, protože mrtvého nemůže nikdo ani dvakrát zabít! I když ve stínu číhá ten chlap v černých brýlích a baloňáku, kolem krku provaz s bílou rolí. A „svatá“ rodina se vrací.
Kantor nepsal hry, psal partitury. Nevycházel z dialogu, ale ze situací, které řadil za sebe jako hudební skladatel noty. A když už jsme ve Francii, zahrajeme si na Revoluci: A ça ira, ça ira, ça ira, učíme se zpívat revoluční pochod, jásáme, skáčeme radostí, hrozíme pěstmi!
Byl to ráj na divadle, divadelní ráj v kostele.
Nejedná se o hraní, ale o bytí. Kantor se dotýká toho nejhlubšího v nás. Ponechává nám naprostou svobodu. Čím víc jsem mrtvá, tím jsem svobodnější! Takové byly naše komentáře.
Nemám vize. Hrabu se ve smetišti. Pracuji s náhodou, ale pozor! Náhoda může být dobrá, velice významná, a také úplně stupidní. A náhoda nás měla ráda. Jednou v plném proudu zkoušky odjel hlavní technik tajně na kole vzbudit herečku po flámu. Naštěstí se nemusela převlékat do kostýmu, Mistrovi se líbila tak, jak byla v civilu, jenom si za jízdy sepnula blond vlasy a vešla na jeviště právě včas jako královna. Kantor z ní udělal Marii Antoinettu.
A již stojíme poslušně ve frontě na guilotinu a jeden po druhém strkáme hlavu pod nůž, který s úsměvem spouští fešná komisařka, raz a dva, někteří odsouzení plijí před smrtí na kříž, který jim strká farář k políbení.
Kantorovi se to zdálo moc realistické, trápil se, chtěl po nás rady, až někdo dostal dobrý nápad: hlavy pod guilotinu nestrkat.
A tak probíhaly zkoušky ve všeobecném nadšení, Kantor dirigoval, upravoval kostýmy, vysvětloval, psal, kreslil a pořád nás chválil a chválil, až jsme se nafoukli pýchou a jali se dumat, čím geniálním ho ještě překvapíme. A náhoda nám přihrávala do cesty neuvěřitelné věci. Ten den jsme přišli a Kantor už maloval cihly na komíně. Barvu měl v plastovém kelímku na kafe a k tomu tlustý štětec. Rychle si potřísnil šaty. Zatímco jeden běžel do čistírny a druhý do hotelu pro čisté sako, nadával v rodné řeči do k., až se to v kapli rozléhalo. Ale když se uklidnil a my jsme mu předvedli naše inovace, nastalo hrobové ticho. Potom pomalu zahřmělo: Odmítám školskou atmosféru! Tohle všechno, co tady děláme, není ani akademické, ani školské, ani universitní, je to umění a tvorba. Vy nevíte, co je to umění! hřímal a vyhrožoval, že všeho nechá a my, přibiti na místě hněvem titánským, strachy jsme nedýchali, ba ani přítomným divadelním znalcům nebylo do zpěvu, i když znali, ale nic neřekli, aby se mohli alespoň trochu popadat za stažená břicha. Mistr totiž nejdřív s radostí stavěl jako dítě a potom to všechno vzteky rozboural, aby se dostal k jádru věci a jasnosti obrazů. Umělec potřebuje dvě věci: Naivitu dítěte a inteligenci. Kantor měl z dítěte i energii, a když zuřil, šla z něj hrůza, protože byl dospělý.
To není pravda, že MODERNÍ člověk překonal strach. To není pravda! Strach existuje. Strach před okolním světem, strach z osudu, ze smrti, z neznáma, z nicoty, z prázdnoty.
To není pravda, že umělec je hrdina nebo neohrožený dobyvatel, jak nás to učí klasická legenda.
Věřte mi, je to ubohý člověk a bezmocnost je jeho úděl, zvolil své místo tváří v tvář strachu. Vědomě.
To z vědomí se rodí strach.
Holky tři dny brečely a všichni jsme chodili po špičkách a trpěli. Ale on byl zase přívětivý a pozorný a my ho zase milovali za tu svobodu, co nám dával, a Marie Antoinetta za to málem zaplatila životem, když jí dělali sádrový odlitek obličeje a do nosu dali moc krátká brčka.
A ça ira, ça ira, ça ira, ostří guilotiny sjíždí naprázdno a farář v rytmu nastavuje kříž před prázdnou díru. Však náhle vykoukne královnina hlava, ostří sjede, hlava padá, raz a dva a zas už kouká z díry hlava živé královny.
Mrtví se dají do tance, a všechno se opakuje, melodie Tiché noci, křížové cesty i revoluce, znavené mrtvoly usedají a zívají nudou, jak je to pořád stejné dokola, ta smrtelná rutina.
Voják přiveze dělo, muž v černých brýlích zapálí doutnák, výbuch, čoud, a když se rozední, je konec světa.
Pomalu se zvedám, dívám se kolem sebe. Mluvím.
Svět je znovu stvořen.
Když jsem začal dělat v roce 1975 divadlo smrti, smrt nebyla vůbec v módě. Byla dokonce zakázaná. I v obchodnické civilizaci na západě, i v komunistické společnosti na východě, i když předtím byly zabity miliony lidí. A zdá se, že to chybělo.
Normální člověk má trpět v tichosti.
Řekl jsem si, že když mám trpět a nikomu do toho nic není, tak musím potrápit diváky. A jsem šťastný, když dokážu ze svého neštěstí udělat umělecké dílo. To je moje jediná útěcha.
Když jsme nešťastní, najdeme hned velikou sílu. Tak musíme o neštěstí pečovat a potom také o tu sílu.
Umění bylo Kantorovi životem, vše podřizoval jeho potřebám a zákonům, nekompromisně. Politika ho „naprosto“ nezajímala, a když mu sponzoři radili, aby nekřižoval Žida v blízkosti Carpentras, kde byl nedávno zdevastován židovský hřbitov, pozorně poslouchal a tiše pokyvoval hlavou, ale potom si to udělal stejně po svém „podle uměleckých pravidel“ a nikoho tím neurazil. Jeho scénické postupy vyplývaly vždy z dramatické nutnosti, které je kalkul cizí.
Stojím před vámi, souzen a obviněn a musím se ospravedlnit, hledat důkazy, nevím, jestli o mé nevině anebo vině.
Před začátkem představení řekl divákům, že na scéně je jeho dům, po katastrofě, zůstal z něj jenom komín a že nám ten dům pronajal. Odcházím, řekl a dirigoval z parteru.
Na scénu vešla Lutka, herečka divadla Cricot 2, a povídá: Ale to není divadlo Cricot, tak já jdu pryč! Odešla, a začalo se hrát.
Co zbylo
…možná to bylo to nejsilnější, co festival nabídl a nabídne, psal deník Le Monde 13. července 1990 a byla sláva veliká a do té doby a od té doby nikdo z nás herců nezažil na jevišti takovou svobodu.
Kantor chtěl, aby se hrála Tichá noc v Polsku, a tak loučení bylo radostné, když odjížděl za svými herci zkoušet představení Dneska mám narozeniny. Tam si postavil galerii svých oblíbených obrazů, v rámech byly živé postavy, Infantka od Velázqueze i jeho vlastní „autoportrét“. On sám si vyhradil stolek na jevišti, aby na ně dobře viděl, ale když se naposledy rozčílil, udělalo se mu špatně a museli ho odvézt do nemocnice. Říkal, že se druhý den vrátí. Ještě kreslil z okna holuby. Ale už se nikdy nevrátil. Zemřel 8. prosince 1990.
Divadlo smrti přineslo Kantorovi nesmrtelnou slávu.
Uvedl na scénu lidské prototypy, věčné a neměnné, a v umělecké zkratce s odstupem ukázal, nechal prožít, jak funguje lidské společenství. I když sám říkal, že divadlo není k ničemu, pro diváky nabízel řešení ve společné paměti životních katastrof a rituálů. Na konci života přidal ke smrti lásku: Divadlo smrti a lásky. Protože jenom smrt a láska všechno změní.
Děti stále čekají.
Celý život jsem čekal
na něco a věřil jsem,
že se to stane.
Komentáře k článku: Před mýma očima minulost vstala z hrobu a šklebila se na mě smrt!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
