Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 208)
Byl jsem u zrodu ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící a zažil jsem několik jeho pozoruhodných inscenací. Poznal jsem, jak neslyšící poslouchají hudbu, jak se učí držet rytmus chůzí, tanců, jak vytvářejí charaktery postav. Před jejich tvrdošíjným úsilím zvládnout handicap těl jsem postával v sufitách Marty s otevřenou pusou a vyslovoval tiché poklony…
Duší a tvůrcem ateliéru byla a je křehká, pro věc zapálená prof. Zoja Mikotová. Na neděli 27. listopadu připravila se svými nadšenými studentkami představení Dům inspirované dramatem Dům Bernardy Alby španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy.
Ve foyeru Marty bylo šero, proto mi slečna Mab četla z programu: Dům je místo, které symbolizuje bezpečí, ale skrývá i tajemství toho, co se děje uvnitř. A to jsou zejména vztahy a emoce, které se v domě ukrývají – láska, touha, smutek, zoufalství, závist, naděje, krutost a svazující konvence. Matka a paní domu, neslyšící Bernarda, po smrti svého manžela oznámí svým pěti dcerám, že dům se podle rodinné tradice uzavře na osm let. Nikdo nesmí dovnitř ani ven. Kromě vizuálně pohybové složky inscenace je nedílnou součástí hudba a znakový jazyk.
Ženy budou osm let držet smutek. FOTO JÁCHYM MICHAL
Ženy oděné do šatů šitých z nití seschlých květů šeříku se vracely z pohřbu otce rodiny. Nejmocnější z nich uzavírala dům. Ženy budou osm let držet smutek.
Za závěsy je skryta silueta pavoučího stromu nebo domu, vytesaného snad rukou Salvadora Dalího. Jen jedna z dívek promlouvá. Zřetelně a plynně. Řečí ostatních se staly ruce, němá ústa a rty…
Dívky se nazuly do šněrovacích kožených botek, rozestavily se do řady a stepařskými plíšky vyklepávaly vzdorné rytmy rodné Andalusie… Step a step a stamp a step – stepovaly jako jedna. Jako by slyšely onu nádhernou melodii, kterou jsme poslouchali my, vlastníci sluchu.
Děvče, půvab sám, hrálo sólo na housle…! FOTO JÁCHYM MICHAL
Dívky vězněné starověkými zvyklostmi si pro ukrácení ošklivosti nudy vymýšlely a předváděly kratochvíle. Ruce dívek se kmitaly v půvabných gestech znakové řeči, tváře zářily radostí ze hry. Vzdušný tanec na látkových šálách ukotvených pod stropem, jako pod kopulí cirkusového šapitó, vytáčela nejohebnější z nich. Děvče, půvab sám, hrálo sólo na housle…! Dvě sestry předváděly beznohou bábu. Jedna měla nohy skrčené, druhá za ní natažené. To bylo radosti, to bylo veselí, že ta beznohá má nohy… Dívka podobná kvítku z marcipánu točila piruety. Hrubá, trny osázená hůl vládkyně domu, zlobně dusala podlahu. Dus, dus, žádní galáni nesmí k domu. Dus, dus, žádné skotačení, dus, dus, obličeje máme krajkou smutku zahalené – zemřel hospodář… Blonďatá žena si chladila ruce a obličej v hranaté skleněné nádobě s ledem…
Ani pálící slunce mrazivý střechýl nesmyslného příkazu černé staroby nerozpustilo. FOTO JÁCHYM MICHAL
Ani pálící slunce mrazivý střechýl nesmyslného příkazu černé staroby nerozpustilo. Přivezli babičku. Z vozíku sestoupila za dětmi na zem, andaluská píseň smutně kroužila nad hlavami dívek jako pták kondor… Uhlově černý šat matky, upjatý na vyzáblém těle, vyzařoval nekompromisnost, ale i sterilitu její moci. Výstupy matky kontrastovaly s obrazy uvězněných dcer, děvčátek v kolorovaných šatičkách, připomínajících pestrost rozkvetlé louky…
Příběh Domu napsaný na motivy Lorcovy hry dal prostor k tomu, že vynikla dovednost studentek ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící vrchovatě.
Příběh Domu napsaný na motivy Lorcovy hry dal prostor k tomu, že vynikla dovednost studentek ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící vrchovatě. FOTO JÁCHYM MICHAL
Blahopřejeme!
Dojatí jsme se slečnou Mab opouštěli Martu. Španělské flamenco s třesky kastanět se nám zabydlelo ve sluchu i v duších…
Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou.
Brno – Komín, 22. 12. 2016
Studio Marta, scéna DIFA JAMU, Brno – Dům. Režie: Zoja Mikotová, dramaturgie: Veronika Broulíková, taneční příprava a choreografie: Adéla Kratochvílová, zvuk: Petra Göbelová, Václav Zemánek, Adam Gazárek, světla: Vojtěch Matulík, Jonáš Garaj, stavba: František Kumhala, scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková, hudba: Zdeněk Kluka, produkce: Martin Srba. Obsazení: Babička – Aneta Hegyiová, Matka – Veronika Mikulová, Gustýna – Věra Lištvanová, Magdaléna – Veronika Křížová, Amelia – Nika Jáňová, Martirio – Barbora Dohnalová, Adéla – Nikola Váňová, Poncia (služebná) – Markéta Kunášková. Premiéra 27. 11. 2016.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 208)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
